Do povědomí vstoupila Erika Hníková v roce 2004 svým absolventským filmem Ženy pro měny, který byl mezi vůbec prvními českými dokumenty uvedenými do české a slovenské kinodistribuce. 

Za film Sejdeme se v Eurocampu, dostala cenu na Mezinárodním filmovém festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Film Nesvatbov obdržel v roce 2011 cenu za Nejlepší film v sekci Fórum na Berlinale a její poslední českotelevizní počin Pět zrození rozvířil ty nejstojatější vody českého porodnictví. 

Proč dokument?

Vždycky mě film zajímal. A protože jsem fotografovala a k tomu jsem dělala 20 let dramaťák, došlo mi, že mě baví vyjadřování se obrazem a zvukem. A jestli dokument nebo hraný film, to tak úplně nerozlišuju.

Přemýšlela jste někdy o hraném filmu?

Otázkou je, co je dokumentární anebo hraný film, teď se ve světě běžně točí takové hybridy. Teď jsem točila krátký šestadvacetiminutový film v českém kempu a našla jsem si tam takovou rodinu, kterou jsem pozorovala, jak žije a když se natáčelo, připravila se scéna a já jsem jim řekla: "Pamatujete si, jak jsem tady byla před 14 dny a vy jste dělali to a to? To asi děláte častěji, ne?" A oni: "To děláme každý večer." A já řeknu: "Tak si to teď uděláme." A pak posunu židli o půl metru vedle, aby vypadala líp v záběru, tak co to je? Lidi jsou reální, to, co prožívají, je reálné, neříkám jim, co mají říkat slovo od slova, takže je to záznam jejich života, ale ne ve chvíli, kdy se to přesně děje, ale ukážou to, co byste viděla jindy, záběry se opakují. Někdy mám pocit, že vnímání dokumentu v Čechách je dost zastaralé a může to samozřejmě být tím, že u nás se ještě moc hybridů nenatočilo. Když jsem teď dělala svůj poslední dokument Pět zrození, tak to byl opravdový dokument, nešlo inscenovat nic. Máte omezená místa, kam si můžete stoupnout kvůli lékařům. U porodu opravdu nemůžete říct "udělejte to znovu", takže to je záznam události v určité instituci. A tady jsem paradoxně narážela na to, že se mě novináři ptali, jestli to je ještě dokument, když je to můj pohled?

Co je to za absurdní otázku?

Lidé si možná pořád ještě myslí, že dokumentární film je nějaké objektivní zaznamenání reálné události. Dokument má přece celou škálu způsobů vyjádření. Záznamem skutečnosti může být třeba přírodopisný dokument, kde se dozvídáme fakta, ale v okamžiku, kdy děláte autorský film, tak je tam vždycky přece váš autorský pohled. A takzvané hrané a dokumentární postupy se čím dál častěji propojují. Zkrátka vnímám, že film je jeden, buď mě zaujme, provokuje, zkrátka je dobrý, nebo není.

Tak to vezměme úplně v tom nejzákladnějším slova smyslu: Chtěla byste natočit film, kde budete mít scénář, herce a budete skrz dialogy a obraz vyprávět příběh?

Takový vlastně připravuju teď, ale zase to bude trochu hybrid. Je to příběh, který se reálně stal. Ve Valašském Meziříčí žije pán, který se jmenuje Zacha. Když mu bylo 40 let, narodil se mu syn. Řekl si, že se mu bude plně věnovat, a protože mu je blízký sport, začal syna vychovávat několik týdnů po porodu a velmi cílevědomě.

Kde byla matka?

Matka byla s dítětem něco přes rok doma, pak šla do práce. Se vším souhlasila, měla dvě dcery z předchozího vztahu a otci důvěřovala. Otec pracoval po nocích a jinak se plně synovi věnoval. Zvolil takovou metodu, že syn dělal všechny sporty, všechny dobrovolně a když byly synovi čtyři roky, tak uměl v řadě 300 dřepů, 150 kliků, měl ranní trénink, polední trénink a večerní trénink. V osmi letech hrál hokej s dvanáctiletýma. Ted je mu 19 let a loni v létě byl draftovaný do NHL. Je to možná budoucí Jaromír Jágr, samozřejmě pokud se nezraní. Jeho táta mu psal deníky, rodinné kroniky, svůj výchovný směr nazval "kamevéda" a vydal na toto téma dvě knížky. Dost jsem uvažovala nad tím, co to bude za film a přišlo mi, že nejvíc fascinující by byl sběrný dokument, kdy sledujeme nějaké rodiče jak kamevédsky vedou své dítě, ale forma sběrného dokumentu mě moc neláká.

Proč?

Jednak by mě intelektuálně nebavilo to téma tak dlouho, baví mě se něčím zaobírat a pak jít dál. Taky bych na to neměla trpělivost a producentsky by to bylo náročné. Nakonec píšeme se scénáristou scénář na 18 let života. Na základě kronik, setkávání se s rodinou. Rádi bychom film točili u nich doma, ale pana Zachu možná nebude hrát pan Zacha, ale herec, který projde osmnáctiletou proměnou. Nebo pan Zacha bude hrát sám sebe před 18 lety. Jak vidíte, je mnoho možností a projekt je na začátku.

Jak hledáte náměty?

Na pana Zachu jsem narazila tak, že jsem si o něm přečetla článek v novinách. Občas mě někdo s něčím osloví. Teď třeba budu točit nějaké díly GENu.

Jak se shání u nás peníze na dokumenty?

S každým filmem je to jinak. Mám už svůj tým spolupracovníků. Co se týče producenství, spolupracuji s producentem Jirkou Konečným. Když přijdu s nějakým nápadem, který vyhodnotíme, že by mohl být dobrý, řešíme, jak ho zafinancovat. Pak je ještě třeba zamyslet se nad tím, jestli je to téma lokální nebo se dá vnímat mezinárodně. Například ve filmu o panu Zachovi je obecně srozumitelné téma - jak vychovávat dítě? Jak ho vést? Co je ještě morální? Co je za hranicí morálky? A já, když jsem sledovala jejich příběh, líbilo se mi, že příběh této rodiny je ambivalentní a fascinuje mě. Myslím, že když se ten film dobře udělá, divák, který má děti, by měl začít přemýšlet, jaký má on vztah ke svým dětem a jakým způsobem je vedl nebo vede.

Vy byste byla schopna a ochotna se svým dítětem takhle pracovat?

Ne! Ale kvůli sobě. Nemohla bych se svým synem trávit 20 hodin denně. Mě by to vlastně nebavilo. Mladý Pavel Zacha, chodil do školky až v šesti letech, do té doby se mu jeho otec plně věnoval. Když jeli z tréninku, učili se angličtinu. Žádná minuta nazmar. Já obdivuju už jen ty rodiče, kteří chodí každý den se svými dětmi na hokejové tréninky a čekají tam na ně hodinu a půl v hale. Já bych toho nebyla schopna. Další otázkou je, jestli takoví rodiče mají ve svém životě i jinou náplň? Všechno je to diskutabilní. Mně třeba plně vyhovuje, když intenzivně trávím čas se svým dítětem, a pak pracuju. A ta dvojí možnost mě naplňuje. Už jen změnit to prostředí, od hraček k jinému způsobu přemýšlení, je pro mě důležité. Jak byste to měla vy?

Já bych toho také nebyla schopna. Protože si jednak myslím, že dítěti už nějak vybírám osud bez jeho přičinění, a zároveň že dítě si má prostě do určitého věku hlavně hrát. Nemyslím tím, že poroste jak dříví v lese, nebude mít žádné koníčky a nebude nikým k ničemu veden, ale to, co vyprávíte, pro mě není zdravá míra. Přijde mi, že celý příběh je víc o otci než o samotném dítěti, což mě popravdě trochu děsí.

Kamevéda, kterou pan Zacha aplikoval, je jiná v tom než obvyklé sportovní rodičovské snažení, že vše má být vedeno hravou formou. Syn dělal více sportů, ale ten finální hokej, si zvolil sám. Ale je pravda, že spíš než imaginaci podporuje takováhla výchova soutěživost. To téma mě velmi fascinuje, protože otevírá hodně i filosofických otázek a já nevím, co je dobré a co špatné.

Čím se v mezičase živíte?

Musím dělat víc věcí najednou: Teď právě píšeme scénář o panu Zachovi, do toho nakoukávám dva dny materiál k projektu, kterému dělám dramaturga, což je zase trochu jiná role, protože nejsem režisér a mám jen poradní hlas, což mi ale v tomto případě vyhovuje. Ale dramaturgování mě baví.

Kdy jste s ním začala?

Po narození syna. Když byl miminko, bylo to míň náročné než samotné natáčení. A já jsem si nechtěla brát paní na hlídání, chtěla jsem s ním prostě být. Takže natáčení šlo nějakou dobu stranou.

Berete komerci?

Občas dostanu nabídku, ale už se o mě ví, že spíš ne. Důvodem je ten fakt, že bych to asi neuměla.

Kterou část tvorby na filmu máte nejraději?

U mě film končí okamžikem dostříhání a dozvučení. Všechno ostatní - premiéra, festivaly, diskuze, to je pro mě nutné zlo.

Ještě se zastavme u dokumentu Pět zrození (dokument Eriky Hníkové o vinohradské porodnici a jejímu přístupu k porodům z cyklu ČT Český žurnál, pozn.red.), který nadělal v médicíh dost humbuku. Co vás ex post nejvíc překvapilo?

Dost nás všechny ze štábu ty reakce překvapily. U Českého žurnálu je jasně dané zadání: Musí jít o aktuální téma v české společnosti a cílem není udělat artový film, ale takový, o kterém se bude mluvit, což asi Pět zrození splnilo.

Proč jste točili zrovna ve vinohradské porodnici?

Oslovili jsme 20 porodnic a pět jich souhlasilo. Takže pak jsem řešila velikost porodnice, i finance, kolik v dané porodnici chtěli za natáčení. Pak mi během obhlídek přišlo, že se zrovna tady dějou věci, které by se dít neměly a přitom jsou personálem považovány za běžný postup, denní praxi, o které nikdo nepochybuje.

Co se dělo po odvysílání tohoto dokumentu?

Pro mě osobně je největší výhra ta skutečnost, že došlo ve vinohradské nemocnici k novým opatřením. Například nově už neberou maminkám miminka po porodu.

Jaké byly ohlasy od nemocničního personálu?

Podivné, spíš jsem měla pocit, že se nás snaží pošpinit. Já kdybych tam pracovala na vysokém postu, a pak něco takového viděla, tak se omluvím všem ženám, které tam rodily.

Rodila byste doma?

Absolutně ne. Nemám na to koule. Ale to, co jsem viděla na Vinohradech, to rozhodně není evropská norma, takhle by se skutečně v porodnicích rodit nemělo.

Kde jste rodila vy?

V Podolí. A byla jsem spokojená.

Jaké ještě byly reakce?

Někdo si dál dokonce tu práci, že den po odvysílání stáhl celý film, vybavil ho anglickými titulky, dal ho na YouTube a poslal ho do Bruselu. Přijely kontroly, protože se v tom filmu dějí věci, které se už nesmějí dít. Také se mi ozvala fotografka z Anglie, která studovala v 90. letech v Praze a nafotila tady tenkrát dokumentární cyklus, který je totožný se záběry z našeho filmu: paní s roztaženýma nohama, u které drhne podlahu uklízečka. Co je to za intimitu zrození?

Kontaktovalo vás vedení nemocnice? Nechtěli jste jít zkonfrontovat svá stanoviska do médií společně?

Chtěla jsem jít s nimi do Českého rozhlasu nebo na aktualne.cz, kam nás zvali dohromady, ale odmítli to.

Jak pak zvládáte i tyhle důsledky své práce: různé maily, diskuze a podobně? Máte potřebu se obhajovat?

Moc ne. Ale někdy je to těžké. A s takovým chováním jsem se setkala až při tomhle filmu. A i to je jeden z důvodů, proč bych se teď chtěla víc věnovat jiným, hybridním filmům. Ten sociální rozměr je někdy trochu únavný.