V listopadu to bude přesně deset let od doby, kdy Ewa Farna vstoupila do showbyznysu. Tehdy jí bylo 12, dnes je jí 22 let. 

Během jednoho z posledních letních dnů jsme ji pozvali na kafe a zeptali se na všechny změny, které prožila, jak se učila žít se slávou a jak se naučila mít sama sebe ráda. Prozradila samozřejmě i to, jak své velké výročí oslaví.

Jak jste se za tu dobu změnila?

Hodně. Člověk od 12 do 22 let se většinou mění hodně, já možná o ještě něco víc než mí vrstevníci. Teď mi nedávno jeden kamarád řekl, že mi závidí.

Až teď s odstupem?

Ano. A já říkám: “Co mi závidíš? Proč? Jde ti o to, že jsem ve dvaceti soběstačná, nebo o co jde? A on říkal, že vůbec nejde o tyhle věci, ale že mi závidí, že vím, co budu celý život dělat, že vím, co chci. On šel na práva proto, aby si trochu prodloužil gympl a aby zjistil, co chce dělat. Takže on si uvědomil, že vědět, co by vás v životě naplňovalo, je cenné. Našla jsem si svoji cestu, baví mě a navíc ve svém věku v ní už mám nějakou zkušenost. To je asi největší plus.

Nepřipadáte si oproti svým vrstevníkům starší? Tolik, kolik jste toho stihla ve 22 letech, někdo nestihne za celý život.

Asi záleží, co každý od života čeká. V některých věcech asi jsem trochu dospělejší. Ale v jiných jsem víc infantilnější, protože si chci užít to, na co jsem neměla čas, takže na pódiu se pak potřebuju víc vyřádit, dostat ze sebe tu energii. Spíš bych řekla, že každý máme jen trochu jiné problémy. Moji kamarádi řeší vysokoškolské věci nebo začínají v nějaké práci. Je mezi námi rozdíl v tom, co jsme si prožili, ale nevnímám to jako minus. To, že každý pátek byla nějaká party a já jsem byla na koncertě, pro mě znamená jen to, že jsem těch party nezažila deset, ale třeba jen tři, takže zase o tolik jsem nepřišla. Možná někde v podvědomí mi to něco vzalo, ale to nedokážu rozklíčovat.

Vedete tedy i život obyčejné dvaadvacetileté holky?

Třeba dneska po rozhovorech jdu s kámoškama na víno. Vedu úplně normální život. Peru, včera jsem uklízela, vařím, jenom teda nežehlím.

Co byste dělala, kdybyste se tehdy nestala zpěvačkou?

Studovala bych práva (směje se).

A rozuměla byste tomu kamarádovi.

Přesně. Rozuměla bych možná víc, co cítí.

Mám pocit, že nejtěžší na tom všem muselo být, že když jste dospívala a poznávala úplně nové věci a vztahy, byl u toho bulvár. Pletu se?

Vím, že je něco za něco, vždycky platíte nějakou daň. A je pravda, že soukromí jsem moc neměla a občas je to náročnější, než si člověk dokáže připustit. Ale kdybych teď bilancovala a ptala se, jestli mi to stálo za to, řeknu jo, protože plusů je zatím víc. Každopádně nemám ráda, když mi lidi říkají: “Vykašli se na to, nečti to, nic si z toho nedělej.” Myslím, že i když mám nadhled, tak tyhle věci v člověku zůstávají a vrátí se v nějakých krizových momentech. Neřeším, když média rýpou do mé váhy, ale když je to v takové míře, že váha či dokola propírané vztahy a vymyšlené motivy zastiňuji vaši práci, hudbu, začne vás to štvát. Média mají obrovský vliv na to, zda někomu budete, či nebudete sympatická, zda se vám rozhodne fandit, nebo ne. Málokdy znáte tyto lidi osobně, takže bohužel mediální obraz je téměř jediným pojítkem s publikem. Články neovlivním, můžu se bránit jedině v rozhovorech, bezprostředně na svých sociálních sítích nebo v písničkách.

Takže to zamrzí?

Mě to už ani nemrzí. Beru to úplně tabulkově. Vím, že když se teď napsalo tohle, lidi si budou myslet tohle. Přesto věřím pořád v lidskou inteligenci, což pro mě znamená schopnost rozlišovat kvalitu a pravdivost informací. Bolí mě akorát, když někdo uráží mé blízké.

Je to celkem logický a rozumný postoj. Jak jste k němu došla?

Když jsem ve 12 letech četla první komentáře, strašně jsem to řešila. Chtěla jsem vědět, co si lidé myslí, a zároveň jsem do té doby nevěděla, co je hejt, byla jsem dítě a měla kolem sebe jen přátele. A najednou na mě cizí lidi byli vulgární, aniž by mě znali. Jen na základě toho, že jsem natočila nějakou písničku, která se mi líbila a jim ne. Rodiče tehdy říkali: Neboj, kdyby tě potkali na ulici, tak ti to neřeknou. Jenže jsem to nedokázala pochopit, klepala jsem se, měla jsem strach chodit do školy. Takže jsem dostala zákaz čtení takových věcí, od producenta i od rodičů. Tam někde jsem začala pracovat na tom, abych to vnímala, ale netrápila se tím. Nečtu ale všechno. Dnes je komentářů na YouTube nebo Facebooku tolik, že bych nedělala nic jiného. Taky už vím, že se nejde líbit všem a že na internetu v anonymitě je každý král.

Radíte se o těchto věcech kromě rodičů třeba i s někým ze showbyznysu?

Ani ne. Protože rodiče to myslí naprosto čistě, jako jedni z mála lidí. Jsme obdařeni čistou láskou ze strany rodičů, kde není žádný kalkul, chtějí pro mě jen to dobré. Druhá věc je, že, a teď to možná bude znít trochu neskromně, jsem začala brzo, ve vlně, kdy začínala třeba Hannah Montana, teprve se rodili ti dětští interpreti, takže jsem se vlastně ani neměla s kým poradit o tom, jaké problémy řešíš ve dvanácti mezi pódiem a školní lavicí.

Teď by vlastně naopak mohli chodit oni za vámi.

Což chodili, třeba v Superstar. To je myslím jeden z plusů, které jsem jako mladá porotkyně mohla nabídnout.

Co bude za dalších deset let?

Chtěla bych pokračovat v tom, co mě baví, a dělat to tak, abych na sebe byla pyšná, abych se mohla podívat do zrcadla a říct, že si za tím stojím. Nejen za tím, jaké dělám písničky, ale i jakým způsobem je prezentuju.

Jaké v té profesi někdo s takovým úspěchem, jaký máte vy, může mít cíle?

Chtěla bych mít vyprodané koncerty, čím dál tím lepší písničky… Mám cíle, když je nemáte, usnete na vavřínech. Je velký rozdíl mezi “uspět” a “udržet se na trhu”. Neberu to tak, že jsem něčeho dosáhla a teď to oslavím. Je třeba být ve střehu a pořád pracovat. A pracovat na sobě. Objevovat a neomezovat se do nějakého stylu. V Polsku jsem teď vydala jazzovou desku, byla jsem nadšená, že jsme moje písničky přearanžovali a zase si našly své posluchače. Takže těžko říct, kam mě to za dalších deset let zavede. Chci, aby to lidi zajímalo, aby si vždycky řekli: “Tyjo, Ewa Farna s orchestrem? To může být zajímavý.” Nebo: “Tyjo, jede turné s hiphoperama, to může být super.” Chci se rozvíjet v různých směrech i jako značka. Ve smyslu, že navrhnu svoji kolekci oblečení.

To byste chtěla?

No jasně. Jednou jsem to dokonce už dělala, ale pro firmu. Pořád je kam se rozvíjet. Třeba mám strašně ráda vaření. Hrozně bych si chtěla jednou otevřít restauraci. Zvala bych tam muzikanty, protože muzikanti vaří úplně skvěle, a chci, aby tam bylo malé pódium, kde se bude hrát.

Zmínila jste Hannah Montanu, která zažila celkem extrémní zlom. Neměla jste také někdy pocit, že se musíte úplně odříznout od dětského období a být někým úplně jiným?

Myslím, že jsem teď přesně v tom přerodu, kdy mě lidé pořád vnímají jako holčičku, ale zároveň si všímají, že už jsem dospěla, že o mně začali psát, že mám boky, prsa a zadek. Ale způsob, jakým se prezentovala Miley Cyrus, mi není sympatický. Abych se začala obnažovat, abych dokázala, že jsem dospělá, mi přijde naopak spíš dětské. Můj přerod asi bude trvat déle, ale je mi to takhle přirozenější.

Když bulvár napíše, že jste přibrala, máte pak pocit, že musíte hubnout?

Spíš mi připadá úsměvné, že někdo tohle prezentuje jako zprávu dne. Pokud je tohle zpráva dne, máme se asi fakt dobře. Ale má to na mě vliv, i když spíš takový, že o tom pak nazpívám písničku. Což má asi větší úspěch, protože písnička Boky jako skříň má devět milionů zhlédnutí v Čechách. Další věc je, že u mě není problém udělat špatnou fotku. Pak si dám na Instagram fotku, kterou vyfotím sama, dám tam nějaký filtr a ono to zase vypadá, že jsem zhubla. Takže proto mají pořád tendence psát "zhubla, přibrala"…

Když pominu média a jejich názory, jaký máte vztah sama k sobě a ke své postavě?

Pozitivní. Naučila jsem se mít sama sebe ráda, protože podle mě, abych mohla být spokojená s někým, musím být spokojená sama se sebou. Vždycky zřejmě budu kus baby a vždycky budu mít víc kilo, než by se ode mě v showbyznysu čekalo, ale dbám na to, co jím. Občas cvičím, chodím tančit, ale hlavně je důležité se sobě věnovat nejen po té fyzické stránce. Prostě snažit se žít v psychické pohodě.  

Jak se člověk naučí mít se rád?

Každý si najde tu svoji cestu k sebeakceptaci, asi na to moc neexistuje recept. Myslím si však, že třeba udržování zdravých mezilidských vztahů je takový faktor, který obecně pomáhá cítit se dobře.

Jak se poznají zdravé mezilidské vztahy?

Třeba tak, že si můžete říkat věci hned. Když vás něco štve, můžete to druhému říct. Ale slušně, jsem zastáncem slušného chování a myslím, že není jedno, jakým způsobem se emoce sdělují. A také je dobré obklopovat se lidmi, kteří mě inspiruji, kteří jsou lepší než já, protože jen tehdy se mohu něco naučit. 

V listopadu proběhne ve Fóru Karlín velký koncert na oslavu vašeho výročí. Prý ho chystáte víc než půl roku. Co tam fanoušky čeká?

Bude to neuvěřitelný. Je to největší projekt mého života, a když o tom mluvím, mám vždycky tendenci brečet.

Vážně? Proč?

Mě to strašně dojímá, protože ti lidi, kteří mě začali poslouchat, když jim bylo 12 jako mně, tak tam budou, i když jim je dnes 22. Připomene mi to celou tu dlouhou cestu. Spoustu věcí kolem koncertu si navíc řeším sama. Teď jsem byla ve Fóru Karlín tlumočit polské technice, jaký proud tam je a kudy vede kabel. Je to pro mě velká zkušenost i z té producentské pozice. Sebere mi to sice strašně času, ale zase pak vylezu na pódium a vím, že jsem řešila tamtu židličku, jestli tam má být, nebo ne. Doufám, že lidi to ocení a přijdou to se mnou oslavit, protože fakt chystáme super věci.

Jaké třeba?

Zahrajeme starší písničky jako Měls mě vůbec rád, Boží mlejny melou, novější Leporelo, Na ostří nože nebo Boky jako skříň, ale i zbrusu nové písničky, jež zazní premiérově. Na pódiu se objeví i tanečníci, které normálně nemívám, vizuální show a nebudou chybět ani hosté. Bude tam třeba pasáž jen s pianem a kvartetem. Zahraju jedinečně i covery, které na YouTube mají hodně zhlédnutí, ale na koncertech je nehraju. Například I will always love you od Whitney Houston, kterou jsem zpívala v SuperStar, nebo Skyfall ze Slavíků. Poprvé je zopakuju naživo a ve fakt hezkém provedení.

Ještě mi řekněte, jak se vám podařilo přemluvit Jardu Jágra, aby hrál ve vašem klipu. 

Beru ho jako velkou inspiraci i autoritu. Líbí se mi, že vždycky se soupeřem dobře vychází, váží si ho, což je přístup, který do tematiky Na ostří nože naprosto seděl. Zjistila jsem si číslo, napsala jsem esemesku a za týden mi přišla odpověď. Odepsal, že se mu písnička líbí a ať se ozveme, kdy budeme točit. Do poslední chvíle jsem tomu nevěřila, dokud jsme nepřijeli na místo a on fakt přišel.