Před několika dny do českých film vstoupil slovenský film Eva Nová. Vypráví silný příběh jedné zkrachovalé herečky, která dala přednost svojí kariéře před synem. Právě se vrátila z protialkoholní léčebny a pokouší se všechno napravit. Hraje ji Emília Vášáryová.

I přesto, že je především divadelní herečkou. Angažmá ve Slovenském Národním divadle ale ráda přizpůsobila práci na novém filmu slovenského režiséra Marko Škopa. V rozhovoru prozradila, jak moc si svoje role připouští k tělu, jak se na roli vyléčené alkoholičky připravovala, ale i to, jak sama zvládla vybalancovat náročnou hereckou profesi s rodinou. 

Mimochodem po půl hodince strávené s ní, dokonce i dnes, v jejích třiasedmdesáti letech chápeme, proč se stala idolem mnoha mužů.

O filmu Eva Nová se mluví jako o nejlepším slovenském filmu za poslední dlouhou dobu. Jak byste ho popsala vy?

Dlouho se slovenský film nedokázal chytit. Mám pocit, že nejenom v Čechách, ale i na Slovensku vzniká velká spousta dobrých dokumentárních filmů. Takže si nemyslím, že když se scénáře a režie chopil Marko Škop, nemohlo to dopadnout jinak. Spolupráci s ním velmi vítám. Spojení to bylo sice nečekané, na druhou stranu mě velmi překvapil svojí profesionalitou. Každý natáčecí den jsem děkovala Bohu, že spolupracuji právě s ním, protože bych už takový rytmus těžko vydržela. Marko dokázal vytvořit strašně příjemnou atmosféru a obklopil mě velmi příjemnými lidmi. Pozitivní reakce erudovaných lidí mě samozřejmě těší. Mám radost z toho, že film přijímají a těší mě to samozřejmě i kvůli samotnému Markovi. Zaslouží si to, film připravoval opravdu velmi dlouho.

Když za vámi Marko Škop s nabídkou na roli Evy přišel, váhala jste?

Váhala. Hraji ve slovenském Národním divadle a jsem plně vytížená. Musela jsem si zařídit, aby mě uvolnili. Abych například v době natáčení nezkoušela v divadle. Snažila jsem se také vyhnout nočním cestám z Bratislavy na východ Slovenska, i tak jsem je musela absolvovat.

Nelitujete toho ale…

Naprosto ne. Všechno bylo vykoupeno neuvěřitelně profesionálním štábem a navíc mám radost z toho, že stále na Slovensku existují kvalitní filmaři, kteří se opět dávají dohromady.

Připouštíte si svoje role k tělu? Ptám se proto, že v tomto filmu hrajete zkrachovalou herečku, která navíc propadla alkoholu. 

Profesionálně se mě to nedotklo vůbec. Film jsme dlouho připravovali. Dohodli jsme se na určité míře autenticity, která ve snímku bude. V podstatě jsem souhlasila se vším, ať už s líčením, které mělo evokovat různé stavy, nebo s kamerou, která byla mnohdy velmi dokumentaristická.

Jak jste se na tuto roli připravovala, studovala jste třeba nějak chování lidí, kteří propadli alkoholu?

Samozřejmě. Zároveň my herci musíme mít dobrý pozorovací talent. Vždy se snažím svoje role odpozorovat ve svém okolí a s alkoholismem jsem se bohužel potkala i u svých kolegů. Případy, kdy člověk spadne na dno a nedaří se mu, jsou bohužel velmi časté a ani nijak výjimečné. Obzvláště v naší profesi je opravdu velmi obtížné držet se stále na vrcholu. Nicméně toto je pouze jeden z momentů filmu. Film řeší mnoho dalších věcí jako například vztah matky a syna. Myslím si, že v tuhle chvílí je vlastně jedno, zda je o herečku, špičkovou manažerku nebo lékařku, která slouží každou noc službu v nemocnici. Každá žena řešila a řeší, jak skloubit rodinu a děti.

Myslíte, že dnešní ženy to mají v tomto ohledu těžší?

Myslím si, že to tak bylo vždycky, obzvlášť pak v našem povolání. Ženy vždy stály před volbou, zda opustit povolání, které milují, a tím, zda mu obětovat svoji rodinu. Možné ale je, že dnes jsme ambicióznější a máme i více příležitostí. Stále je v nás ale samozřejmě zakódované vědomí, že když nebudeme mít děti, tak náš život nebude úplný.

Byla jste na Evu někdy naštvaná, že se vzdala svého syna nebo jste ji naopak dokázala pochopit?

V některých situacích opravdu spíš ne. Eva ale nebyla mojí první takovou rolí v životě, matky hraju už 15 až 20 let. Rovněž jsem měla možnost být v protialkoholických léčebnách nebo domovech důchodců při práci na jiných filmech nebo divadelních rolích. Zkušenosti z minula jsem měla nejen já, ale i Marko a je tedy možné, že i ty se do role promítly. Zajímavý je tady ten moment, jak tito lidé ztrácí pozornost svého okolí. I s tímto je těžké se smířit. Myslím tím ztrátu okolí, nejenom rodiny, která k tomu má samozřejmě mnoho důvodů. Evě držím palce v jedné věci, a to je ta její neustálá touha jít nahoru.

Neodsuzujete ji tedy?

Samozřejmě, že ne. Nikdo z nás neví, kdy se do takové situace může dostat.

Odnášíte si ze svých rolí i ponaučení do osobního života?

Určitě. Mnohokrát přemýšlím i o tom, že některé herečky, které takové role hrají, jsou na tom v osobním životě ještě mnohem hůř. Nicméně si myslím, že přes všechno je film velmi jemný, realita je mnohem horší.

Slovenská kritika o filmu napsala, že velmi dobře odráží slovenskou společnost a to, co se v ní děje. Můžete nám Čechům popsat, jak přesně ji odráží?

Každý dobrý film vypovídá o společnosti. Nicméně myslím, že tato problematika je univerzální. Není to jen příběh slovenské společnosti. Problémy související se závislostmi najdete všude. Podívejte se například na dnešní děti, dostanou se naprosto ke všemu. V televizi sledují jeden seriál za druhým, a v těch se bohužel nedělá nic jiného, než že se stále pije.

Nahrává tedy současná společnost závislostem víc než například před třiceti čtyřiceti lety?

Já jsem před padesáti lety byla dítě a už v té době měly spolužačky matky závislé na alkoholu. Samozřejmě ne jen na alkoholu. Nejstrašnější je podle mě například závislost na lécích. Lidé je dnes jedí jako chleba. Něco je zabolí, a už to léčí. A podporují to i reklamy v televizi, tam slyšíte stále jen - dej si. Bolí tě něco, zažeň to pilulkou. To jsou věci, které bych zakázala, a to je jiné, než to bylo. Za závislost můžeme ale považovat například i obezitu nebo naopak mentální anorexii. Všechno jsou to hrůzy, které postihují celou společnost.

Jak moc jsou si naše národy podobné?

Velmi. Jsem o tom přesvědčená, spojuje nás historie, blízkost zemí, jazyk. Naše řeči jsou si přeci velmi podobné, nevěřím tomu, když mi někdo řekne, že mi nerozumí. Jsme navíc hrozně promíchaní, maminka mého manžela byla Češka. Já mám syna, který žije tady v Čechách a vnoučata, která mluví česky. Myslím si, že ještě dlouho budeme spolu a navíc, pokud se něco v Evropě stane, tak ke komu se máme přibližovat. A musím říct, že jsem za to velmi vděčná. Poprvé jsem do Barrandovských ateliérů přišla v roce 1961, kde mi podaly pomocnou rukou stejně jako dalším hercům ze Slovenska. Nicméně kdyby mi v roce 1961 někdo řekl, že se do Prahy vrátím v roce 2016 a bude se zde promítat můj film, tak mu asi řeknu, že se zbláznil. Takže momentálně vlastně prožívám velmi šťastné dny. Není to o tom, že bych do Čech nejezdila, stále tu pracuji. Jde o tu souvislost s Barrandovem a filmovými ateliéry. Jsem především divadelní herečka a filmy točím skutečně jen v létě, během divadelních prázdnin a zase na úkor svých dětí. Ale nelituji toho.

Podíváte-li se zpět, myslíte si, že jste na rozdíl od Evy dokázala vybalancovat roli matky a svoje povolání?

Nic jsem nedokázala vybalancovat. Přežila jsem to (smích). Už nechci vrátit ani jeden den svého života, je to za námi (smích).