Viděla psy mrznout v kotcích, teď jim dává "dočasnou" naději. Málokdo to ustojí, říká
Rádi byste pomohli opuštěnému psovi nebo kočce, ale bojíte se dlouholetého úvazku? Staňte se na pár měsíců "dočaskářem". "Hlavním smyslem je psovi nebo kočce poskytnout kvalitní zázemí, aby nemuseli na nového páníčka čekat v kotci," vysvětluje náplň péče zakladatelka spolku Dočasky De De.
Dočasnou péči poskytuje v Česku několik spolků, které díky svým dobrovolníkům značně ulevují útulkům a zvířatům zajišťují přechodný pobyt v domácnosti, než se pro ně najde vhodný majitel.
"Hlavním smyslem je psovi nebo kočce poskytnout kvalitní zázemí, aby nemuseli na nového páníčka čekat v kotci. Často to bývají jedinci, které ani není vhodné umístit do útulku, třeba kvůli věku, povaze či přidruženým nemocem. Mohou to být i zvířata týraná, která vyžadují zvláštní péči," říká Dita Pullmannová, zakladatelka a vedoucí pražského spolku Dočasky De De.
Dita Pullmannová už jako malá měla tendenci zachraňovat opuštěná zvířata. A tak jí rodiče doma trpěli papoušky, křečky nebo morčata. Postupem času přibyli i psi, kterých od té doby v rodině nikdy nebylo méně než tři. I během rozhovoru kolem nás pobíhají hned tři Ditini svěřenci. Tu a tam k nim přibude také nějaký do dočasné péče. "Nyní už se ale snažím vše delegovat na naše dobrovolníky," svěřuje se žena, která "dočaskám" věnuje veškerý svůj volný čas.
Začalo to před deseti lety, kdy navštívila azyl Zvíře v tísni ve Stříbrné Skalici. Poté, co si vyslechla dramatické osudy, chtěla pomoci. "Viděli jsme hrozné věci. Tenkrát bylo několik útulků, které měly naprosto nevhodné podmínky. Malí psi bývali přes zimu zavření venku v kotcích, klepali se, mrzli. Přemýšleli jsme, jak jim alespoň na přechodnou dobu zajistit teplé místo. Hledali jsme mezi přáteli dobrovolníky a pár psů takto zachránili. Nakonec se dokonce pomocí úřadů podařilo i některé nechvalně proslulé útulky zrušit," vzpomíná na své začátky.
Od té doby jim prošly domácnostmi na dva tisíce svěřenců. A to díky desítkám dobrovolníků, jejichž řady se stále rozrůstají. Právě nyní, po dvou letech izolace kvůli covidu, mají práce více než dost. "V době covidu si lidi hromadně pořizovali psy. Měli na ně čas, byli doma, potřebovali zabavit děti, cítili se sami. Byl to ohromný boom a vlna obrovské poptávky. Žně měli i množitelé, jejichž ceny za psa bez průkazu původu se šplhaly do desetitisícových částek. Když se lidé po karanténě zase vrátili do práce nebo se třeba museli kvůli životní situaci stěhovat, tak se zvířat ve velkém zbavovali. Počítám, že tento trend ještě tak dva roky potrvá. Máme strašný příliv psů a v současnosti ani není kam je umísťovat. Dočasky i útulky praskají ve švech," stěžuje si.
O to cennější je každý dobrovolník, který se rozhodne poskytnout zvířeti střechu nad hlavou a domácí péči. Dita jich má pod sebou desítky. Někteří fungují od samotného začátku a mají na svém kontě až 60 zachráněných psů a koček, jiní pomohou jednorázově. "Stává se, že si třeba pejska už nechají nebo to dále nezvládají psychicky. Tahle práce není pro každého," varuje Dita před neuváženým nadšením a snahou pomoci.
Peníze jsou bolavým tématem
Co by tedy měl mít adept na dočaskáře? Chuť pomáhat nestačí. Hlavní je ujasnit si, zda má doma vhodné podmínky a jestli je sám odolný. Do domácnosti se mu totiž může dostat jedinec s těžkou minulostí. Mohou to být týraní psi, nesocializovaní, bojácní, agresivní. Ničí pak nábytek a zdaleka se nemusejí chovat normálně. "Je to strašně náročné. Pejsek se musí socializovat, učit se, odnaučit se zlozvykům. Psi přicházejí z nevhodných podmínek. Často pak doma nevydrží sami. Každý adept by tedy měl zvážit, zda má dostatečné zkušenosti, aby pak nebyl překvapen."
Když se ale zadaří, pes pak díky tomu žije v prostředí, které je podobné tomu u nových stálých majitelů. I ti tak mají lepší podmínky pejska poznat. Zažijí, jak se chová doma, jak je socializovaný, jak reaguje na běžné domácí ruchy.
Dočaskář mu poskytne zázemí, veškerou lásku a péči. O finance se ale starat nemusí. "Veškeré krmení i náklady na veterinární péči hradíme my jako spolek," podotýká Dita. A tak není divu, že ve svém volnu nedělá prakticky nic jiného, než že shání peníze a řeší vše kolem psů. Jakožto sálová zdravotní sestra má vlastně dvě zaměstnání. Po službě v nemocnici vyřizuje telefonáty, maily, stále je v kontaktu s dobrovolníky, novými majiteli i s těmi, kteří k nim chtějí zvíře umístit. K tomu všemu každý den úderem 18. hodiny míří na veterinární kliniku, kde se schází vždy hned několik jejích "klientů". Po návratu se pak až do noci opět věnuje spolku.
"Je to pro mě vlak, z kterého nelze vystoupit. Říkám si, jak to asi skončí, pokud s tím přestanu. Nonstop řeším jenom psy. Málokterý partner tohle zvládne," říká s hořkým pousmáním. A k tomu dodává, že převážnou většinu dobrovolníků tvoří ženy, případně páry. "Ale stává se, že se kvůli tomu páry rozpadnou. Opravdu je to náročné."
Kde tedy čerpá energii, aby takový kolotoč zvládala? Jednou ročně si dopřeje dovolenou. Nejvíce ji ale pohání vpřed fakt, že pomohla. "Je nádherné, když dostanete zprávy od majitelů, jak se jim nyní daří. Vidíte fotky před a po. Přijde sem pejsek, který nepoznal nic než řetěz, suchý chleba a násilí, byl zubožený, a teď je to vymazlené zvíře, které se má doma dobře, spí v posteli. To je jasná motivace."
Přestože finance jsou bolavým tématem, nečeká s nataženou dlaní, ale aktivně se je snaží sehnat. Po celý rok se účastní mnoha akcí konaných ve prospěch psů, kde prodávají vlastnoručně vyrobené předměty, před Vánocemi pečou desítky kil cukroví, fotí kalendáře a absolvují internetové aukce. "Máme také dárce, kterým jsme velmi vděční. Vše si mohou zkontrolovat na našich dvou transparentních účtech. Bez nich bychom nemohli fungovat. Jen na naší spřátelené veterinární klinice vydáme ročně kolem tří a půl milionů korun. A to máme ještě nastavené výhodné ceny," říká s tím, že právě finance by nejen jejich, ale i ostatním spolkům pomohly nejvíce.