30 let s pocitem viny: Zabila jsem svoji sestru
Letos to bude přesně třicet let. Tak strašně dlouhá doba a přitom si smrt svojí malé sestřičky pamatuju, jako by to bylo včera. A neuplynul od té doby ani jediný den, kdy bych nepřemýšlela, co jsem měla udělat jinak, aby mohla ještě žít...
Letos to bude přesně třicet let. Tak strašně dlouhá doba a přitom si smrt svojí malé sestřičky pamatuju, jako by to bylo včera. A neuplynul od té doby ani jediný den, kdy bych nepřemýšlela, co jsem měla udělat jinak, aby mohla ještě žít…
Vánoční prázdniny roku 1982 jsme se sestrou trávily u babičky na vesnici jako každý rok. Vždycky jsme tam s rodiči přijeli v předvečer Štědrého dne a všichni společně slavili Vánoce.
Ten osudný rok ale museli rodiče odjet hned druhý den - jsou lékaři, a tak často mívali službu i o svátcích. Nám se sestrou to nevadilo, byla spousta sněhu, takže jsme chodily sáňkovat, stavěly sněhuláky a domečky ze sněhu a někdy také bruslily na rybníce.
Ovšem to jen za doprovodu babičky - rybník byl docela daleko, a tak měla strach, že se nám po cestě může něco stát. Přece jen mně bylo tehdy sedm a sestřičce pět let. Na druhou stranu babičce už bylo téměř osmdesát, a tak se jí málokdy chtělo tuhle cestu absolvovat s námi a často musela naše prosby odmítat.
Kdyby tehdy tušila, že tříkilometrová cesta k rybníku zdaleka není to největší nebezpečí…
Pětadvacátého prosince, na svatého Štěpána, babička udělala k obědu husu s červeným zelím a bramborovým knedlíkem. Vždycky hrozně dodržovala tradice.
Vzpomínám si, že jsem snědla pět knedlíků, zatímco sestra jen dva. Že prý už nechce jíst, aby mohla jít co nejdříve ven…
Oběd se u babičky vždycky podával už v půl dvanácté. Před dvanáctou s plnými bříšky jsme proto babičce namluvily, že jdeme do lesa naproti babiččině chalupě stavět domečky ze šišek a suchých větviček. Ve skutečnosti jsme potají sbalily brusle a vyrazily na rybník.Na zamrzlé hladině bylo ještě vidět hřiště vyhrabané ve sněhu. Kromě něj ale na rybníce nikdo nebyl - všichni zřejmě ještě doma obědvali.
Chvíli jsme tedy bruslili do kolečka na hřišti, hrály si na krasobruslařky a zkoušely piruety. Brzy nás to ale přestalo bavit a vydaly jsme se na průzkum protějšího břehu rybníka. Dojely jsme až úplně ke kraji, kde rostlo rákosí. Nevím, proč jsme ho začaly divoce trhat, zřejmě jsme si z něj chtěly zase něco vyrobit.
Až příliš pozdě jsem si uvědomila, co znamenají duté zvuky, které už nějakou chvíli slyším. Ve stejné vteřině, kdy mi došlo, že pod námi praská led, v něm moje malá sestřička zmizela.
Okamžitě jsem vystřelila jejím směrem, jenže led začal praskat i pode mnou
Napadlo mě lehnout na zem a k ledové díře se pomalu připlížit. Šmátrala jsem rukou v ledové vodě a řvala ze všech sil. Netušila jsem, že je voda takhle blízko u břehu takhle hluboká! Vůbec nebylo vidět dno.
Sestru už jsem nezahlédla a zřejmě mě nikdo neslyšel. Protější břeh rybníka je ještě opuštěnější než ten náš. Tempem rychlobruslaře jsem se vydala zpátky - na hřiště akorát začínali přicházet místní kluci. Už zdálky jsem na ně křičela, co se stalo: Jenže tehdy neexistovaly žádné mobily. Než někdo stačil doběhnout k telefonu, než stačila přijet záchranka, bylo jasné, že tady už lékaři nebudou potřeba.
Pak už si toho moc nepamatuju...
...sesypala jsem se a mám pocit, že se v podobném stavu nacházím dodnes. Vím, že mi to všichni dávali za vinu. Babička i rodiče. Sice nikdy nic neřekli, ale je jasné, že já jsem byla ta starší. Já jsem měla jít Aničce příkladem, ne ji učit lhát, vymýšlet si a podvádět. Na rybníku jsme neměly co dělat a babička nám důvěřovala.
Mojí vinou se sestra nedožila svého prvního školního dne, nemohla vyrůstat a dospívat, nepoznala svoje synovce a nemohla mít vlastní děti. Já ano. Mám dva nádherné syny a skvělého manžela a každý den přemýšlím, kdy mi Bůh to štěstí zase vezme - za to, co jsem před třiceti lety provedla.
Napadlo mě, že když se z toho vypíšu, vykřičím to do světa, třeba se mi uleví, možná mě někdo pochopí a nějak mě uklidní. Když si teď ale po sobě čtu, co jsem napsala, žádná úleva nepřichází...
Mirka
