"Když na svých kurzech řeknu ženám, ať zvednou ruku ty, které někdy viděly svoji vaginu, většina rukou zůstane dole. Přitom to je ten nejposvátnější a nejzákladnější vztah, který bychom měly samy se sebou mít," říká Lucie Vonchitzki, která se osobnímu rozvoji věnuje už více než dvanáct let a vychovává téměř dvouletou dceru Beatricii. 

Jaké téma české ženy nejvíce řeší?

Je toho víc, ale určitě tam patří věci, které se týkají sexuality, samotného ženství, komunikace s partnerem a vůbec touha vědět, kdo opravdu jsem. Přijetí svých stinných stránek, že nemusím být pořád usměvavá, hodná, milá holka, že jsem někdy fakt naštvaná a jak s tím dále pracovat. Téma, které je pořád celkem tabu, je například péče o ženu, která přišla o miminko. To je moment v životě ženy, kdy velmi truchlí, a je velmi důležité, aby dala prostor bolesti a všem pocitům a emocím s tím spojeným. Takový prožitek v sobě může nést také mnoho výčitek k sobě samé: co jsem podcenila, měla udělat jinak, nejsem dost dobrá, abych donosila dítě? Rituál může být jednou z možností, jak tento přechod ošetřit. Ženě se může ulevit už tím, že cítí, že na to není sama. Také se může rozloučit s duší nenarozeného děťátka, odpustit sama sobě, získat novou sílu…

Chybí našim životům rituály?

Já sama za sebe vnímám, že ano. Ty nejkrásnější a nejposvátnější chvíle jako třeba svatba se pro nás někdy stávají momenty stresu. Rituály nám vždy dávaly možnost se zastavit, zorientovat se a uvědomit si, že nějaká etapa mého života končí a jiná začíná. Poděkovat tomu, co se všechno odehrálo, a vidět to, na co jsme třeba před měsícem nebyli připraveni. V každodenní realitě jsou pro mě krásnou kotvou, ať už jde o ranní kafčo nebo dechové cvičení. Cítím ale, že velkou důležitost mají určitě přechodové rituály, například předsvatební, svatební, poporodní nebo rituál ukončení kojení. 

Jak takový rituál probíhá?

Každý je výjimečný. Já osobně se vždy sejdu několikrát s klientkou a na základě jejího přání a toho, co navnímám, tvořím rituál na míru. U rituálů je pro mě důležité vytvořit bezpečnou atmosféru, ve které se bude žena cítit dobře. Klíčový je rituál menarché, který je spojen s první menstruací a pomáhá dívce i celé rodině zvědomit, že se stává ženou. Tento rituál se může dělat i zpětně, pokud žena cítí, že její přechod nebyl ideální. Mně maminka například tenkrát vzala na hranolky s kečupem (smích).

Je krásné, když se tohoto rituálu účastní ženy z rodiny jako maminka, babička, tety. Každá z žen předá dívce nějaké poselství, moudrost či zkušenost. Velmi se tím posiluje i celá rodová, ženská linie. Já jsem ráda, když se pak k rituálu přidá i tatínek, protože i pro něj je to důležitá, nová situace a zároveň tak pochopí, proč už jen tak nemůže dceři vlézt do koupelny a říct "vždyť je to naše malá Janička, však je to jedno". To je u rituálu klíčové. Změna, kterou žena projde, musí být respektována i lidmi kolem. 

A kdy se odehrává takový přechodový rituál pro muže? 

Já se zaměřuji teď hlavně na ženy, u nás jsou přechodové rituály spojené s naší krví jako menstruace nebo porod. Pánové to mají samozřejmě trochu jinak. Ale já osobně jsem žádný nevedla. Když jsem procházela svým předsvatebním rituálem, měl ho i můj muž. A vím třeba, že zatímco já se koupala v řece a propojovala se s elementem vody, on s chlapy seděl u ohně a pracoval hodně s tímto elementem. Tyto rituály znám jen teoreticky. 

Jak tedy vypadá rituál menarché, který se provádí zpětně?

Ráda pracuji s bylinnými esencemi, které pročišťují a podporují ženské lůno, a ženě se může udělat koupel či masáž. Je to způsob, jak se žena dostává do panenského pocitu, kdy si pročišťuje své vztahy, odpouští si, většina žen ani neví, kolik toho má v sobě nashromážděného z minulých vztahů, například rozchody, které jsou často hodně neošetřené. Samotné rozchodové rituály jsou pak zajímavé, protože, aspoň já to vnímám tak, společnost nás tvaruje spíše k normě jít se opít a bavit, než si v tom trochu spočinout. 

Bojíme se zažívat bolest?

Myslím si, že ano. Je to ale naprosto přirozené. Některé životní situace jsou pro naši duši i tělo prostě moc, když zůstanu například u toho rozchodu, který je spojený často s nevěrou, náhlým odchodem partnera, či dokonce úmrtím. Jde o to, že jsme zvyklí bolest raději utlumovovat alkoholem, prášky, sebepoškozováním, workoholismem, střídáním partnerů. Nedáváme si moc prostoru si ve svém životě poplakat, dostat to ze sebe ven.

A co kluci? Když ti prý přece nepláčou…

Mám možnost muže sledovat spíše na jiných workshopech a tak v životě obecně. Cítím, že pro nás ženy je to trochu snazší. Když jsem ale byla například v healing centru v Thajsku, kde jsem chodila na workshopy dechové praxe, bylo tam mnoho plačících mužů. Někdy potřebují možná větší intenzitu prožitku. Například práce s dechem umožňuje, aby se více uvolnili a pustili to. 

Zastavme se teď u sexuality. Co konkrétně ženy řeší? 

Mám za sebou čerstvě kruh o ženské sexualitě, který byl hodně silný. Mnoho žen tam například skloňovalo vaginální mapování jako přechod, kdy začaly znovu žít. Je to vlastně jemná dotyková technika, která navrací a rozvíjí citlivost v ženském těle. My ženy o sebe rády pečujeme, zajdeme si na kosmetiku, pedikúru, ale tyto kruhy mi ukazují, jak jsme často hodně odpojené od našeho těla i naší vaginy. Když na svých kurzech provádím afirmační meditaci a řeknu "Miluji svoji vaginu", úplně cítíte, jak vzduch v místnosti zhoustne, jak nikdo ani nedýchá. Když se pak žen zeptáte, kolik z nich ji někdy vidělo, většina rukou zůstane dole.  

Není ale vaginální mapování přece jen trochu ezoterické?

Já vaginální mapování nedělám, ale vnímám rozdíl, když jím ženy projdou. Jsou otevřenější, sebejistější, září… Mám trochu problém s výrazem ezoterický, protože vnímám, že lidi často nevědí, co ezoterika je. Vidím to hodně u sebe, kdy mě v jednom médiu označili jako ezoterickou kněžku. Ráda vysvětluju, že mým přáním je, aby bylo stejně přirozené starat se o své nitro, jako když se jdeme před spaním vysprchovat nebo vyčistit si zuby. A já nedělám nic jiného, než že s tím nitrem pracuji různými způsoby, od meditace, práce s dechem po rituály.

Vaginální mapování může být určitě pro mnoho žen skvělá cesta. Neumíte si ani představit, kolik máme dole nahromaděného stresu, vzteku, smutku a vůbec to nepročišťujeme. Bude to asi trochu zvláštní přirovnání, je to ale trochu, jako když vaříte v hrnci, ono se to zapeče a pak nevezmete drátěnku a nevydrhnete to. Tak si představte, co pak máte dole za kastrol (smích). Na druhou stranu ale myslím, že čím dál víc žen své ženství cítí a že se to v ženách začíná probouzet.

Může to souviset také se změnou předsudku, že jsou ženy spíše konkurentky než spojenkyně? 

Je úžasné, že se například ženské kruhy začínají znovu tvořit a že jde o takový znovunalezený trend, který nám pomáhá bourat tyhle zakořeněné předsudky. Jedním z mých hlavních záměrů je pomáhat ženám najít důvěru jedna v druhou a ukazovat, co může v jednadvacátém století spojení a podpora žen přinášet. Je to opravdu velká síla, když se sejde pět, natož třicet vědomých žen. Vůbec se mužům nedivím, že nás tenkrát rozháněli (smích). 

Nesou si v sobě ženy také jakési kolektivní nevědomí doby, kdy neměly hlas? 

Ano, máme často zablokovanou krční čakru, která je propojena s komunikací, s tím, že nám v minulosti nebylo dovoleno se svobodně vyjadřovat. Ženy se často diví, když jim říkám, že naše sexualita je velmi úzce spojena s tím, jak nám to proudí v krční čakře, dokonce vizuálně jde o dva podobné svaly. Jednoduše když to máme sevřené v krku, máme to sevřené i mezi nohama. A když v sexu budete dělat "i, i", tak co můžete čekat. A právě v ženských kruzích nebo na táboře, který s tímto tématem hodně pracuje, se ženy přestanou bát více vyjadřovat, zakřičet si, všechno to ze sebe dostat. To je pak mazec, co se v ženě probudí. I já sama jsem s tím totiž měla problém, když jsme na jedné oslavě slunovratu měli ženy i muži tančit do kruhu a zpívat a ječet. Za mnou stál můj muž a já si uvědomila, jak velký problém to pro mě je. Za pár dnů mi ale řekl, jak to bylo nádherné. 

Každý muž by ale asi takovým rituálům otevřený nebyl…

Můj muž vede softwarovou firmu a potkali jsme se úplně normálně na náplavce. Tento styl života v sobě měl, ale já jsem ho tomu asi ještě více otevřela. Myslím si, že muži si také čím dál více uvědomují, že je potřeba o sebe pečovat stejným způsobem, vracet se ke své přirozenosti, být sám sebou, jako se to například děje zase v rámci mužských kruhů. Teď se nám často stává, že víkendové pobyty kupují ženám právě muži. Navíc žena si pak ten pobyt užije mnohem jinak, má pocit, že je to dar pro ni, ne že si dovolila něco na úkor rodiny nebo partnera, ale naopak.

Máte dvouletou dceru, vedete ji nějakým způsobem jinak, než je tradiční?

Otázka je, kdo koho vychovává. Předáváme jí to, co je pro nás přirozené, třeba že každé ráno vstaneme a nějak se naladíme, než do toho dne vkročíme. Zapálíme si vonné svíčky, zacvičíme si čchi-kung nebo jen meditujeme a ona je tam s námi, sedne si k nám, pozoruje nás. 

Je důležité tímto směrem děti vychovávat?

Myslím, že ano. Ve školách nás to nikdo nenaučil a ani naši rodiče k takovým věcem neměli přístup, aby to naučili nás. A teď je to naopak, my jsme ta generace, která má úžasnou možnost dopřát tohle našim rodičům a v tomto rozhledu vychovávat také své děti. Nikdy nezapomenu, když jsem vzala svého otce na meditaci, on se tam rozbrečel a pak mi řekl: "Ježiš, já jsem tak brečel, co to bylo?" I proto bych chtěla u nás v Česku vytvořit tzv. healing centrum, které můžete vidět například v zahraničí a pod kterým bych sdružovala všechny odborníky z těchto odvětví, stejně tak jako je už pomalu sdružuji na svých kruzích a seminářích. Mám totiž pocit, že u nás není ještě dostatek míst, kde by mohl člověk spočinout a věnovat se sám sobě, pod nějakým doporučením a vedením. 

Mohlo by vás zajímat: Ženy musí najít pozitivní vztah ke své vagině, říká lektorka