Tramvajačka: V práci si nejdřív namaluju pusu. Řidič nemusí být upocený tlusťoch
Karolína Hubková by se coby štíhlá, vysoká blondýna mohla klidně živit jako modelka. Přesto už deset let řídí tramvaje v hlavním městě. Z běžných linek se postupně přesunula do muzea ve střešovické vozovně, a lidé ji tak mohli potkávat při historických jízdách. Hvězdou pražské dopravy se stala i díky blogu Deník tramvajačky, který nedávno vydala knižně. Od zaměstnání si teď dává pauzu na mateřské.
Na rozhovor přichází dokonale upravená, v puntíkovaných šatech a červených lodičkách. I když sotva před měsícem porodila, únava na ní není vůbec vidět. "Když už se mi naskytne příležitost jít zase mezi lidi, ráda se vyfiknu," směje se. Vzápětí ještě rychle odepisuje bezradnému kolegovi, kterému se nedaří vyčistit podlahu v oblíbené vyhlídkové tramvaji T3 Coupé. "V takových situacích mě občas zamrzí, že teď nemůžu být s ostatními ve vozovně," překvapuje třiatřicetiletá tramvajačka.
Přiznám se, že jako uspěchaný novinář na tramvaj často dobíhám. Zatímco někteří řidiči na mě ochotně počkají, jiní mi zavřou dveře těsně před nosem. Do které skupiny patříte vy?
Řidiči musí dodržovat jízdní řád, který je pevně daný, aby doprava nezkolabovala. Když vidím babičku, která se na zastávku ze všech sil snaží doběhnout, tak samozřejmě počkám. Pokud ale zahlédnu mladého člověka, který jde lážo plážo, tak si řeknu, že o tramvaj zase tolik nestojí a klidně těch pět minut ještě vydrží. Na vás bych tím pádem nejspíš nepočkala.
To jste mě tedy nepotěšila. Kromě věčného nestíhání taky trpím špatnou rovnováhou a těžko snáším, když řidič prudce zabrzdí, či naopak šlápne na plyn. Děláte to občas taky, nebo jste při řízení spíš kliďas než nervák?
Samozřejmě znám kolegy, kteří řídí jako prasata. Takové řidiče potkáte nejen na dálnici, ale i mezi tramvajáky. Já už se naopak snažím jezdit na krásu a dopřát cestujícím co největší pohodlí, aby to pro ně byl zážitek. Přesto se někdy může stát, že mi pod kola vběhne nějaký chodec nebo mi do cesty vjede auto, a to se pak prudkému brždění bohužel nevyhnu.
Auta jsou navíc čím dál větší a někdy se zdá, že řidiči čím dál arogantnější. Jak zvládáte, když vás vytroubí nějaký suverén v SUV?
Za těch deset let, co s tramvají jezdím, už mě jen tak něco nerozhází. I když se přede mě tlačí řidiči v SUV a snaží se urvat každou minutu, kterou už stejně nedoženou, zůstávám naprosto klidná. Když na mě zatroubí nebo na mě ukážou nějaké gesto, tak se jen usměju a nechám je, ať se dál rozčilují.
Pocházím z Moravy a vzpomínám si, že když jsem se v dětství občas podíval do Prahy, nejradši jsem cestoval metrem. Po přestěhování do hlavního města se mi ale podzemka brzy omrzela a teď už do práce jezdím jedině tramvají. Líbí se mi, že můžu pozorovat architekturu a cvrkot v ulicích, a taky se mi nechce trávit čas ve tmě. Vidíte to stejně?
Ano, představa, že bych řídila metro a celý den ze své kabiny sledovala jen oranžové kabely, mě vůbec neláká. Taky jsem přitom do Prahy přišla z Moravy a zpočátku jsem ji neměla ráda. Změnilo se to, až když jsem se z běžných tramvajových linek přesunula do muzea ve Střešovicích, začala jezdit starými vozy a ještě více se zajímat o historii hromadné dopravy i samotného města. Důležitou roli sehrála taky doba covidu, ve které se Praha najednou odhalila a ukázala celou svou krásu bez turistů a zbytečného shonu. Všechno se načas uklidnilo, a já jsem si tak mohla město konečně pořádně prohlédnout.
Když už mluvíme o historii hromadné dopravy, kterou se snažíte popularizovat i na sociálních sítích, nedávno jste se se svými sledujícími podělila o dost děsivý příběh. Připomněla jste nešťastný osud herce Petra Svojtky, který z důvodu adrenalinu jezdil na tramvajovém spřáhle, tedy spoji mezi dvěma vagony, a nakonec při tom zahynul.
Vrátila jsem se k němu proto, že jsem se dověděla o klukovi, který rád fotí dopravu a začal na spřáhle jezdit taky. Samozřejmě se při tom ještě natočil a sdílel video na sociálních sítích. Než abych ho vypískala a napsala mu, že to byl pěkně blbý nápad, rozhodla jsem se veřejnost edukovat prostřednictvím příběhu Petra Svojtky. Schválně jsem nic nevynechala, abych u lidí vzbudila emoce. Napsala jsem, že ho tramvaj roztrhala, a protože si jeho pádu nejdřív nikdo nevšiml, nebylo jeho tělo vůbec k poznání.
Mělo to podle vás zamýšlený účinek?
Nevím, jestli se pak chytil za nos i ten zmiňovaný chlapec, ale udělala jsem maximum, aby mu došlo, že tohle se opravdu nesmí. Známí z Německa nebo Polska mi psali, že se u nich tahle zvláštní záliba bohužel vyskytuje taky. Viděla jsem dokonce video, na kterém se někdo vozil na spřáhle v budapešťském metru.
Nebude vás teď děsit, že by se o podobný kaskadérský kousek mohl někdo pokusit během vaší jízdy?
Koho by to neděsilo. Pokud člověk není hyena, představa, že někomu ublíží, i když za to nemůže, ho podle mě musí trápit. Když jenom pomyslím na to, že mi někdo bude stát na spřáhle, zatímco se s tramvají budu řítit třeba Ječnou ulicí mezi zastávkami I. P. Pavlova a Štěpánská, mám z toho husí kůži.
Přejděme k veselejšímu tématu. Začátkem května se vám narodil syn Josífek, takže jste momentálně na rodičovské dovolené. Už se vám začalo po práci stýskat?
Ano, chybí mi hodně. Mateřství na druhou stranu přináší jiné radosti. Navíc si pořád najdu čas, abych si sedla k počítači a napsala na sociálních sítích třeba něco o historii dopravy. I na rodičovské tedy můžu zůstávat jednou nohou ve světě tramvají, což mi dělá dobře.
Chcete na rodičovské zůstat celé tři roky, nebo je vám už teď jasné, že bez práce tak dlouho nevydržíte?
Možnost, že bych se z mateřské vrátila do provozu o něco dřív, si v tuhle chvíli radši ani nepřipouštím. Snažím se totiž svého workoholismu zbavit. Chtě nechtě jsem si musela přiznat, že svou prací žiju až moc. Proto jsem se taky z Prahy odstěhovala do Rakovníka.
O hromadnou dopravu jste se začala zajímat díky svému tatínkovi, který je taky tramvaják. Budete chtít tohle rodinné dědictví předat i svému synovi?
I kdybych nechtěla, myslím, že nebude mít na výběr. Ještě než jsem kvůli těhotenství dostala pracovní neschopenku, pomáhala jsem studentům střední průmyslové školy v pražském Motole s projektem, který se věnoval zaniklým vozovnám. Po porodu si na mě vzpomněli, nechali Josífkovi udělat tramvajácká bodyčka a poslali mu po mně vzkaz: "Josífku, čekáme na tebe v prváku."
Nemluvě o tom, že sama nosíte módní doplňky s tramvajovými motivy a váš manžel, který pracuje na dispečinku, zase sbírá tramvajové modýlky. Jak těžko se všechny tyhle šotoušské rekvizity shánějí? Necháváte si některé vyrábět i na zakázku?
Šaty s tramvajemi mi třeba ušily holky, které sice neměly s dopravou nic společného, ale sledovaly mě na sociálních sítích, tak mi řekly, že pro mě rády něco navrhnou. Na zakázku jsem si nechala vyrobit i tramvajácké tašky. Objevila jsem ale taky dvě firmičky založené ženami na mateřské, které šijí dětské oblečení s dopravními vzory. V Maďarsku dokonce existuje výrobce hraček, který nabízí plyšové tramvaje. Nebo se najdou nadšenci do dopravy, kteří si pořídili 3D tiskárnu a začali podle skutečných historických modelů tvořit modýlky.
Říkala jste mi, že jste se s manželem z pražského bytu před časem odstěhovali do rodinného domu v Rakovníku. Znamená to, že vám teď bude doma všech těch tramvajáckých hraček jenom přibývat?
Ano, manžel má ode mě dovoleno pořídit si tramvaj na zahradu, jestli se ptáte na tohle. Ale jenom pod podmínkou, že si ji sám sežene a zajistí si pro ni i dopravu, abych se v tom sama nemusela angažovat. A když už u nás doma bude stát, chtěla bych z ní udělat altánek s posezením, ať aspoň najde nějaké využití.
Už dříve jste zmiňovala, že vás tatínek v dětství "na tajňačku" vozil v zadní kabině. Čeká takové tramvajové dobrodružství za pár let i vašeho syna?
Ani náhodou. Pokud bude Josífek po mně a po manželovi, tak by v tramvaji okamžitě všechno ošmatlal, což by nedělalo dobrotu. Můj tatínek mě v zadní kabině přece jenom vozil v divokých devadesátkách. Nesehnal nikoho na hlídání, tak mě s bráchou musel vzít s sebou do práce. Tehdy jsme to brali jako samozřejmost, ale dneska by už něco takového bylo nemyslitelné.
Jak je možné, že jste s takovými formativními zkušenostmi nešla hned po základce studovat dopravní školu a místo toho skončila na farmacii?
Mojí původní ambicí bylo jít na nějakou kreativně založenou školu. Chtěla jsem studovat propagační výtvarnictví, jenže jsem skončila pod čarou. Jako zhrzené puberťačce mi pak nezbylo nic jiného než se přihlásit někam, kde brali bez přijímaček. Skončila jsem na chemické škole, která mě bohužel vůbec nebavila. Dopravka mě v patnácti nelákala. Možná i proto, že mě nikdy tolik nepřitahovala moderní doprava se vším tím shonem a šílenou přímočarostí.
Můj zájem o dopravu začínal u parních lokomotiv. Od čtrnácti jsem dělala průvodčí při historických jízdách, líbila se mi pára a ráda jsem se hrabala v uhlí. Dokonce jsem absolvovala topičský kurz. S pendolinem bych ale jezdit nechtěla.
V knize Deník tramvajačky vyprávíte, jak se vaši kolegové se zalíbením seznamovali s novým modelem tramvaje, a vás naopak nechával úplně chladnou. Proč radši řídíte právě starší vozy?
Protože mám radši, když tramvaj ovládám já sama, než když mi s ní pomáhá počítač. Čím míň automatizace, tím líp. Když mi do řízení kecá počítač, je to stejné, jako byste v autě za volantem musel neustále poslouchat rady své manželky nebo tchyně. Moderní tramvaje si třeba podle náklonu nebo GPS souřadnic samy vypočítávají a upravují rychlost. To není nic pro mě.
Co vás vůbec přimělo, abyste o svém povolání začala psát blog?
Uvědomovala jsem si, že se na tramvajáky spousta lidí pořád divá jako na póvl. To se mi nelíbilo. Proto jsem chtěla ukázat, že řidič tramvaje nemusí nutně být tlustý, zpocený chlap s umaštěnou košilí, jak si ho velká část společnosti představuje. Že nejde o žádné podřadné povolání a že jsme naopak velmi potřební, protože by se bez nás třeba leckdo nedostal do práce.
Předpokládám, že když jste si na tramvaj dělala řidičský kurz, tak mezi uchazeči tolik žen nebylo.
Tehdy jsme byly dvě - kromě mě ještě jedna starší žena. Dneska už ale mezi řidičkami mladých holek přibývá jako hub po dešti. Hlásí se dokonce spousta mých čtenářek. Jakmile dosáhnou věku jednadvaceti let, kdy můžou získat řidičské oprávnění, jdou si hned udělat kurz. Často jsou to holky, které si našly partnera z oblasti dopravy - ať už vlakového strojvůdce, nebo třeba autobusáka. Dávno tedy nejde o ojedinělé případy.
Setkávala jste se u starší gardy tramvajáků zpočátku s předsudky? Klepali si ostatní na čelo, co taková mladá, pohledná žena mezi řidiči dělá?
Jasně, předsudkům jsem čelila už během řidičského kurzu. Učitel se mi třeba smál, že první, co v tramvaji udělám, bude, že si namaluju pusu rtěnkou. Což samozřejmě dělám, dneska už vyloženě naschvál. Proč bych se měla stydět za to, že nejsem ošklivá a opupínkovaná, ale naopak se snažím, aby mi to slušelo? I když občas pořád slýchám udivené dotazy, proč holka, která vypadá jako modelka, řídí tramvaj a nepracuje někde jinde, všímám si, že se tyhle stereotypy pomalu, ale jistě mažou.
Nastávají na trati občas situace, kdy to ženy mají těžší? Napadají mě třeba technické poruchy nebo problémoví cestující na nočních linkách.
Při technických komplikacích okamžitě voláme vysílačkou na dispečink, aby za námi přijela takzvaná rychlá rota - chlapci s nářadím a náhradními díly. Pokud nastane nějaký konflikt s cestujícími, dorazí za námi v lehčích případech dispečeři a vážnější rovnou řešíme s městskou policií. S podnapilými nebo agresivními cestujícími si navíc dneska dovedou těžko poradit i někteří muži. I muži totiž bývají křehcí. Já třeba křehce vypadám, ale pokud si dovedu sama opravit auto nebo topit v parní lokomotivě, tak křehká rozhodně nejsem.
Video: Řidička historických tramvají: Mám ráda křižovatky a cvrkot, tramvaj mám vytetovanou (27. 2. 2021)
