Chce zůstat v anonymitě, protože její rodina si toho kvůli ní už zažila dost, říká. Její odsouzení na třináct let za majetkovou trestnou činnost, korupci a zpronevěru a osmileté vězení společně uzavřeli a teď začínají s čistým štítem.

Osmačtyřicetiletá Sandra, která pracovala ve státním sektoru, z vězení ve Světlé nad Sázavou vyšla v prosinci loňského roku a jejím největším cílem je dát dohromady právě rodinu. Má pět dětí, a když ji zatkli, nejmladší dceři bylo sedm měsíců, synovi dva roky, další dceři čtyři roky a nejstarším synům patnáct a šestnáct let. Manžel zemřel při autohavárii před jejím nástupem do výkonu trestu. Nejmladší dvě děti proto vyrůstaly v pěstounské péči, jako mámu oslovují někoho jiného.

Za co přesně vás zatkli?

Braní úplatků ve velkém a úvěrové podvody.

Jak se cítíte, když se vás na tohle ptám?

Upřímně řečeno si na to nechci ani vzpomenout. Když se nad tím dneska zamyslím, tak sama sebe nechápu. V určitý moment to ale byl kolotoč, ze kterého se nedalo vyskočit a ze kterého jsem ani vyskočit nechtěla.

Proč?

Před výkonem trestu i ve vězení jsem si to nějakou dobu neuměla zdůvodnit, ale dnes už to chápu. Byl to adrenalin. Manžel pracoval na vysoké pozici, já taky a byli jsme zabezpečení nad rámec. Nebylo to kvůli tomu, že bych bydlela v garsonce a neměla jsem peníze na boty pro děti.

Co jste prožívala, když vám byl úplatek nabídnut poprvé?

Ten první moment byl šokující, překvapující, že za mnou vůbec někdo s něčím takovým přišel. Do té doby jsem byla bezúhonný člověk, který nedostal ani pokutu za parkování, takže jsem chvíli koukala. Překvapilo mě, jak můžu tím, že jen něco podepíšu, získat tolik peněz. Byli jsme organizovaná skupina a těch podpisů byly desítky za desítky milionů korun. Později se z toho stala automatičnost a já si vůbec neuvědomovala, do čeho se řítím a co dělám.

Co jste s těmi penězi dělala?

To si vůbec nedovedete představit. Tím, že jsme měli dům a dvě auta, nebylo tak znatelné, když jsem si něco koupila. Tamhle auto, tamhle drahé boty, nebyl to takový skok. Pak jsem ale začala mít takové akce, kdy jsem si koupila stejný druh bot za patnáct tisíc ve třech různých barvách. Ty tašky s nákupem jsem dala i s cedulkami do skříně a šla jsem zase. Možná to byla i nějaká nemoc, kterou jsem si léčila nervy. Už tehdy jsem se bála a čekala, že to rupne. Nevěděl o tom ani můj manžel, a když jsem měla každý měsíc nové auto za dva miliony, zdůvodňovala jsem to tak, že je to auto na zajetí. To mě mrzí nejvíc, kdybych to tehdy řekla, manžel by mi možná dal pár facek a dopadlo by to jinak. To mi má vlastně moje rodina i děti víc za zlé než celou tu vazbu. To, že jsem byla tři roky obviněná a nikomu jsem to neřekla. Dozvěděli se to až v moment, kdy soudce zavolal mým rodičům, že jsem ve vazbě.

Když vás zatkli, co se vám honilo hlavou?

Je to strašně zvláštní, ale v první chvíli jsem cítila úlevu. Říkala jsem si, tak a teď to ruplo a teď už neudělám nic a musím jen zařídit, aby to zvládla moje rodina venku, a já začnu s čistým stolem. Ty tři roky jsem byla v neustálém napětí. Bála jsem se otevřít sousedce, a když před barákem bylo neznámé auto, myslela jsem si, že už si jdou pro mě, přitom to byla návštěva sousedů. Nebo jsem s dětmi jela na tři dny do Francie do Disneylandu, abych se vyspala. Ty tři roky byly horší než celý výkon trestu.

Proč jste to nikomu neřekla?

Do poslední chvíle jsem si nepřipustila, že mě zavřou. Říkala jsem si, že já ne, že to není možné. Tak jsem koukala, jak rychle to možné je.

Žila jsem od návštěvy k návštěvě

Co bylo s vašimi dětmi?

Dva nejstarší kluci měli patnáct a osmnáct a šli ke svému tátovi, mému předchozímu muži. Čtyřletou holčičku si vzala moje máma. Dvě nejmenší děti, kterým tehdy byly dva roky a sedm měsíců, si vzala pěstounská rodina.

Rozloučila jste se vůbec s nimi?

Než mě po soudu převezli do vazební věznice, viděla jsem akorát nejstaršího syna, který si měl přijet pro mé věci… Na to se prostě nedá zapomenout, v osmnácti letech se rozbrečel a bylo to hrozné. Nepřála bych to nikomu. Fungovali jsme do písmene jako rodina, i když byli kluci z předchozího manželství, tak za námi jejich táta jezdil na Vánoce a narozeniny, byli jsme na sebe vázaní.

Jaká byla první návštěva ve vězení?

Strašná. Musela jsem si nechat píchnout injekci, protože jsem špatně snášela to, že je uvidím a že pak budou muset odejít. Tam jsem jim samozřejmě řekla všechno, ale nemluvila jsem o délce trestu. Kdybych jim řekla, že mám třináct let, tak by to asi nezvládli, vynechala jsem to s tím, že ještě nevím. Bála jsem se, že mě všichni odsoudí, ale to se nestalo. Chodili za mnou každý měsíc i s pěstouny, kteří mi děti vozili každé tři měsíce. Já už jsem to pak měla hozené tak, že jsem žila od návštěvy k návštěvě, říkala jsem si "ještě dva týdny, ještě týden". Tím mi to strašně utíkalo.

Přítelkyně z domu smutku

Měla jste pocit, že do vězení patříte?

Do toho kolektivu určitě ne, ale do věznice jako takové ano. Byla jsem si plně vědomá toho, co jsem udělala. Nechodila jsem jako některé ženy po chodbách a neříkala, že jsem tam nevinně a že jsem to udělala pro starýho.

Říkáte, že jste si žili nad rámec. Jak jste najednou zvládala být v úplně jiných podmínkách a žít s osmi ženami na pokoji?

Na začátku jsem byla na dně a prožívala jsem naprostou apatii. Ač jsem typ, který o sebe dbá za každých okolností, najednou mi to bylo jedno. Nečesala jsem se, nelíčila, bylo mi jedno, jaké mám triko, nevstávala jsem z postele a neodpovídala příslušníkům na otázky. Ti mi naštěstí vyšli vstříc a nechali mě jen ležet v posteli. Prospala jsem 14 dní v kuse, jak jsem byla vyčerpaná. Když mě v tomhle stavu viděl při první návštěvě syn, řekl: "Mami, podívej se na sebe, jak vypadáš, to nejsi ty. Tohle teď společně zvládneme, ale musíš být v pořádku, když vyjdeš ven." Od té doby se nestalo, že bych se litovala a šla na návštěvu neupravená.

Jak jste vycházela s ostatními ženami? Fungovala tam nějaká ženská komunita?

Ty ženy musíte brát takové, jaké jsou, jinak se to nedá, 85 procent z nich jsou Romky a teď nechci vůbec nikoho urazit, ale často jsou bez jakýchkoliv návyků. Nemůžete jim vynadat, že smrdí, ale říct: "Hele, Maru, tady máš sprcháč a uvidíme, jo?" Hodit to do srandy. Myslím, že i tímto přístupem jsem za celou dobu neměla problém, přitom jsou tam bitky a hádky na denním pořádku. Taky přežijete tak, že ukážete, že se nebojíte. Zkouší na vás různé praktiky a vy nesmíte stát v koutě, ale reagovat stylem: "Tak mi to pojď říct." Pak si vás začnou předcházet, protože chtějí mít taky pokoj.

Co jste dělala, abyste se tam nezbláznila?

Myslím, že jsem se trochu zbláznila, a musím si dávat pozor na to, jak mluvím a gestikuluju. Bylo to těžké. Nemáte si tam kde zalézt, nemáte prostor sama pro sebe. Měla jsem ale štěstí, že jsem měla na pokoji ženské, se kterými jsme se vždycky domluvily. Když chtěla jedna spát, ostatní byly potichu a četly si. Pomohlo mi, že jsem začala chodit na učňák. To byly dva bezvadné roky, kdy jsem se z toho stereotypu a stejného prostoru odpoutala a dozvěděla jsem se nové věci.

Několik hodin po propuštění si nepamatuju

Jaký byl ten první den na svobodě?

Byla jsem propuštěná na fax, což znamená, že vám dojde oznámení a vy se do dvou hodin sbalíte a jste propuštěná. Byl prosinec, vychovatelka si mě zavolala do kanceláře a říká, ať si nejdřív sednu a vypustím emoce, tak jsem se jí se strachem zeptala, jestli se něco stalo v rodině, a ona že ne, že jdu ven. No a pak si do doby, kdy mě syn dovezl k rodičům, nic nepamatuju. Prý se se mnou loučila celá budova, tleskali, pískali, ale já to nevím.

Nebude vám vlastně vězení nějakým způsobem chybět?

Ač to zní divně, i ve věznici zažije člověk věci, kterým se zasměje, například když jsme dělali mikulášskou pro oddělení matek s dětmi. Za tu dobu mi ale k srdci přirostl jen jediný člověk. Byla to paní profesorka, která začala podnikat, dostala se do dluhů a propustili ji o pět let dřív než mě. Přesto jsme si pořád psaly a je to jediný člověk, se kterým jsem teď v kontaktu. Nikdo mi tam nic neudělal a ne že bych je nechtěla vidět, ale je to prostě éra, kterou jsem si už uzavřela.

Říkáte, že jste si to uzavřela. Proč chcete zůstat v anonymitě?

Moje rodina si zažila své, když se kamarádi mých synů ptali, jestli je máma v kriminále. Postupem času jsme si to zpracovali, začali jsme to brát takové, jaké to je, a teď jedeme úplně od začátku. Nechci, aby se to zase otevřelo, kvůli svým dětem, aby zase někdo řekl: "Jé, já jsem četl o tvojí mámě." Kdyby šlo jen o mě, já se za to stydím, ale nemám problém o tom mluvit, protože třeba někoho ovlivním v tom, aby nepáchal, aby viděl, co ho to může stát.

To, co jsem udělala svým dětem, si neodpustím

Myslíte si, že ten stud a vina někdy přejdou?

Ne. A nezáleží mi ani moc na tom, že mě odsoudí ostatní, ale já se stydím vnitřně. Ani ne za to, že jsem udělala tak hroznou věc, jako za to, že to odnesly moje děti. Jsem dva měsíce venku a vážím si věcí, které mám, že mám skvělého přítele, kterého jsem znala už z dřívějška a který se mi ozval po dvou letech do vazby a šest let se o mě staral a čekal na mě. Vážím si toho, že máme byt, že můžu pracovat, můžu si koupit nové kalhoty. To, co jsem ale udělala svým dětem, je průšvih a budu to mít v sobě do konce života.

Jaký máte teď s dětmi vztah?

Klukům je osmadvacet a jednadvacet a samozřejmě mi dali čočku, když mi o první návštěvě na Vánoce řekli: "Mami, nepřeháněj to, hraješ si na mámu, ale…" Tak to bolelo. Každý den mi ale volají a ptají se, jestli jsem v pohodě a co dělám. Třináctiletá dcera je stále u mojí mámy a vídám ji o víkendech. Upnula se na mě a já jsem za to strašně šťastná, protože jsem to vůbec nečekala. Svým způsobem toho ale taky zneužívá, protože je puberťák a dítě a já si zatím neumím nastavit mantinely.

Říkáte si, co jí máte co říkat, když jste byla osm let ve vězení?

Ano. A je to strašný střet, protože to v sobě polykám a říkám si, co já jim můžu dávat za rady, ale na druhou stranu jsem jejich máma. Našlapuju po špičkách, nejsem sama sebou a je to pro mě velké psychické vypětí. Chci, aby dcera měla pocit, že tady pro ni máma je, ale že to má taky hranice.

Mám v sobě teď to, že udělám všechno, aby ke mně děti přijely, a když mě pak dcera přemlouvá: "Babička mi to nedovolí, kup mi to a já si to nechám u tebe," řeknu: "Jasně, ale nesmíš to prozradit, bude to naše tajemství." A to je střet v tom, jak jsem vychovala své syny. Když jsem jednou dceru už kvůli něčemu zpražila, ona se nafoukla a zalezla si do pokoje a mě jako první napadlo: "Tak, a teď už k tobě nepřijede." 

Ty nejmenší dvě, kterým je teď devět a deset let, jsou stále v pěstounské péči?

Ano, a bude to běh na dlouhou trať. Nejmladší dcera mě vůbec nezná, zná mě jen z návštěv ve vězení, ten druhý nejmladší syn si mě pamatuje jen trochu. Dcera ví, že jsem její maminka, která ji nosila v bříšku, ale pěstounská matka je maminka, která se o ni stará. Dřív jsem nemohla překousnout, že jí říká mami, ale pak jsem si to otočila. Ona má potřebu "mami" někomu říkat, a kdyby jí navíc říkala před ostatními "teto", ptali by se, kde je máma. A aby musela před spolužáky říct, že máma je v kriminále, a pak by si za to schytala, to bych nesnesla. S ostatními sourozenci se ale pravidelně vídali i během mého pobytu ve vězení a trávili spolu narozeniny i Vánoce.

Máte nějaký plán, kdy byste je chtěla získat zpátky?

Když jsem se bavila se sociální pracovnicí, říkala mi, že osmdesát procent žen chce své děti okamžitě, jakmile vyjdou z vězení. Kdybych tohle udělala, strašně bych jim psychicky ublížila. Mnohem víc, než když mě zavřeli. Ublížila jsem jim jednou a už nechci podruhé. Zároveň si také nejsem jistá, že bych to sama zvládla psychicky, zatím se vídáme jednou za čtrnáct dní na tři hodiny v sociálním centru.

Neumím přiznat, že mám zápis v rejstříku

Změnilo vás vězení nějak?

Rozhodně bych dneska už nic takového neudělala a utřídila jsem si priority. Myslela jsem si, že mi vězení vzalo sebevědomí, ale jak se postupně otrkávám, tak zjišťuju, že tam pořád je. Mám dvě vysoké školy, dvoje státnice a myslela jsem si, že už nebudu schopná fungovat na řídících pozicích, jednat s lidmi kvůli tomu studu, který v sobě mám. Během dvou měsíců jsem ale byla na několika pohovorech do řídících pozic a všude mě přijali. Problém ale nastal v momentě, kdy jsem měla k podpisu smlouvy přinést výpis z rejstříku trestů. Vymluvila jsem se, že mám zdravotní problém, protože těmto lidem ještě nedokážu říct, že jsem byla ve vězení. I když je to na jejich rozhodnutí a můžou mě zaměstnat, vzhledem ke kompetencím na těchto pozicích je to většinou nereálné.

Jak řešíte své dluhy? 

Dluhy samozřejmě mám, a to veliké. Musím je splácet a ve spolupráci s organizací Rubikon připravuji insolvenci, ale je to začarovaný kruh. Na insolvenci musíte tři měsíce pracovat a zaměstnavatelé vás v mnoha případech nechtějí zaměstnat právě proto, že máte exekuce.

Jaké to je, být venku po osmi letech, prožíváte nějak tu časovou smyčku?

Neprožívám, ani jsem z toho neměla strach, jsem spíš člověk, který si z ničeho nedělá nervy a jede. Když mě zavřeli, měla jsem iPhone trojku a teď mám prostě jedenáctku. Měla jsem jen trochu strach, jestli budu schopná jít mezi lidi. Ty první dny jsem měla pocit, že na mě všichni koukají, že všichni vědí, že mě dnes pustili, a říkají si "Hele, to je ona", což je nesmysl, protože teď bydlím v jiném městě než před výkonem trestu. Jediná věc, která mě hází dolů, je to, že nemůžu kvůli rejstříku dělat to, co chci. Začala jsem chápat holky, které se do vězení vrací. Bez rodiny, zázemí a pomoci nemají šanci začít normálně žít. Já teď naštěstí doma aspoň překládám.

Takže se po propuštění nedostavil žádný šok, propad?

Říkala jsem teď své psychoterapeutce, že mi ostatní říkali, že to bude pro mě hrozné, že to nebudu dávat, ale že se nic takového nedostavuje. Uklidnila mě, že to v mém případě ani nepřijde, ale mám zase jiné sklony. Například dvakrát denně uklízím, každý den peru. Je to ale také tím, že jsem šťastná, že jsem ve svém. Psychoterapeutka mi nicméně dala radu, ať neuklízím, tak se tím budu řídit. I když jsou chvíle, kdy se mi všechno vrací, ve většině případů mám pocit, že jsem ani nikde nebyla, mám to izolované a nepřemýšlím nad tím. 

Možná je to přirozený proces? Po trestu přijde odplata, je to vynulováno…

Trest třináct let a půl byl pro mě šok, ale beru to tak, že jsem si to odseděla, mám čistý stůl a nemusím mít nervy z toho, kdo zazvoní. Oddechla jsem si, teď mám spokojený život a je mi líp.

Nikdy nepřemýšlíte nad tím, že jste ztratila osm let života?

Nepřemýšlím. Považuju se celkově za silného člověka, a když zemřel manžel, držela jsem celou rodinu a zkolabovala jsem až za dva měsíce. Po první návštěvě své rodiny jsem si ten trest hodila tak, že jsem to udělala, jsem teď ve vězení, ale moje rodina je venku a já pro ně musím fungovat, až vyjdu ven. Oni to odnesli víc než já. Já jsem kromě starostí o ně žádné jiné starosti neměla. Měla jsem jídlo, vypráno, v neděli po obědě jsem si mohla lehnout. A teď chci dát naši rodinu dohromady, abychom mohli společně fungovat. Já se jim přizpůsobím, ale oni si na mě musí zvyknout.