Také ve Švédsku získali polovinu hlasů ve sněmovně sociální demokraté s komunisty, tři nesocialistické strany zbytek.

Seveřané však měli situaci o něco jednodušší. Po jednačtyřiceti letech vlády sociálnědemokratických premiérů bylo samozřejmé svěřit odpovědnost Olofu Palmemu, který vládl už tři roky před volbami. On sám prohlásil, že voliči změnu nechtějí a zdůvodnil to tím, že jeho strana získala 43,6 procenta hlasů, tedy o osmnáct procent víc než druhá Strana středu.

Přesto se mu vládlo obtížně. Musel spoléhat na toleranci komunistů (měli 5,3 procenta hlasů), většinu nových zákonů však prosazoval s pomocí některé z pravicových stran.

Základem dohody přitom byla změna ústavy. Počet poslanců snížila z 350 na 349, zavedla čtyřprocentní kvóty pro vstup do sněmovny a posílila poměrný systém tím, že do druhého skrutinia přidělila 40 zbytkových mandátů.

Palmeho kabinet byl nakonec jen přechodem, aby vládu přece jen převzala pravice.

Sociální demokraté ztráceli počátkem sedmdesátých let popularitu tažením za centralizaci státu. Podařilo se jim zrušit Senát a devět desetin obcí. Zůstala jen sněmovna, která ochotně zvyšovala vládní výdaje a tím i počet úředníků.

"Tehdy se výrazně zvýšila rozpočtová neodpovědnost vlády," shrnuje Martin Gregor z Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity.
O vítězství pravice v roce 1976 nakonec rozhodl nečekaný tah, který vzdáleně opět připomíná české poměry. Předseda Strany středu Thorbjörn Fälldin zahájil kampaň proti stavbě atomových elektráren, což mu nakonec vyneslo premiérské křeslo.