"S takovými špeky nebudeš nikoho zajímat," řekli Zuzaně. Teď dělá pro světové značky
Zuzana Kushniriková a JaCobra jsou oba úspěšní modelové. Přesto čelili během života zraňujícím komentářům ohledně svého vzhledu. Stali se také tvářemi putovní výstavy projektu Moje tělo je moje fotografky Zuzany Lazarové, která je od 24. října k vidění na pražském náměstí Míru. Své příběhy odvyprávěli pro Aktuálně.cz. "Modeling mi paradoxně pomohl k přijetí mého těla," říká JaCobra.
Zuzana slýchala poznámky o svém těle odmala. Jako dítě byla silnější a vrstevníci se jí navíc posmívali kvůli výrazným pihám. "Děti jsou v tomto opravdu kruté," vzpomíná. Potíže se sebepřijetím u ní v pubertě vyústily v bulimii, o níž říká, že se jí nelze zbavit definitivně. "Uvnitř bude vždycky hlásek, který bude protestovat proti tomu, aby člověk žil normální život a měl zdravou mysl," přibližuje.
Během dospívání začala pro radost fotit a několik lidí jí motivovalo, aby zkusila dráhu modelky. Oslovilo ji dokonce několik velkých českých a slovenských modelingových agentur. "Ale vždy to pohořelo na mých mírách, výšce, na tom, že mám tetování," vypráví. Později ji ještě jako modelku na volné noze přizval jeden salon na svou avantgardní přehlídku. "V tu dobu jsme měla paradoxně ještě dětštější postavu a vážila míň než teď. Když jsem přijela na přehlídku, řekli mi, že mě vymění za někoho jiného. Že s těmahle špekama nebudu na mole nikoho zajímat," říká.
Tehdy se zotavovala z bulimie, zdůvodnění od organizátorů přehlídky ji proto zranilo o to víc. "Snažila jsem se mít kamenný výraz a dělat, že se mě to nedotklo, ale samozřejmě jsem hned utíkala na záchod a strašně jsem to obrečela. Bylo mi to hrozně nepříjemné," přiznává. Sebevědomí ji znovu pomohla vybudovat až její současná modelingová agentura Crush models a zejména agentka Monika Podaná. "Viděla mě jako celistvou osobnost a bylo jí jedno, jaké mám míry nebo že mám potetovanou celou levou ruku. Tento přístup se mi tak líbil, že jsem neváhala a hned podepsala smlouvu," pochvaluje si Zuzana.
Takový přístup však podle ní není v branži standardem. "Myslím, že bodyimage je v modelingu velké téma, ale neřeší se to dost. Stále se setkávám s modely a modelkami, jejichž agentury příliš hlídají jejich míry a to, jak vypadají. Pořád se tam pohybují lidé, kteří jsou přesvědčení, že modelky by měly mít míry 90-60-90 a někdy i méně," kritizuje.
Má pocit, že v Česku je v modelingu stále málo diverzity, i když se situace zlepšuje. Jsou tady agentury, které nabírají lidi s jedinečným vzhledem, různých postav, ať už plus size nebo velmi hubené. Ti vždy mají nějakou jiskru, zvláštní auru, a to je dělá jedinečnými. Zatím je jich ale málo, a je to škoda. Když dělám na větší zakázce v zahraničí, většinou tam není nikdo, kdo by spadal do stereotypu modrooké blondýny s mírami 90-60-90. Je to strašně krásné, když se sejde pět lidí, a každý je úplně jiný," říká.
Pihy jako hvězdy na obloze
Dnes Zuzana pracuje jako plus size modelka pro největší světové módní značky a objevila se také na několika stranách časopisu Vogue. Kromě české agentury spolupracuje i s londýnskou, a do budoucna si myslí na Spojené státy. "Je to úžasný trh pro plus size modelky, ale mám z toho i strach, protože je to daleko od Česka," přiznává.
Nyní je její vztah k vlastnímu tělu vyrovnaný. Nejraději má na sobě dříve proklínané pihy, k čemuž jí pomohla i její zubařka. "Řekla mi, že jsou na mně nádherné, že pihy na tváři jsou jako hvězdy na obloze. To mi pomohlo, začala jsem se na ně koukat jinak. Dnes jsem za ně vděčná. Dělají mě jedinečnou, což mi v modelingu pomáhá," říká.
Podařilo se jí vyléčit i pošramocený vztah k jídlu. Prospělo jí, když se za prací odstěhovala do Prahy a osamostatnila se. "Musela jsem si začít sama vařit a uvědomila jsem si, jak mě to baví, jak strašně miluju jídlo a že je škoda, že s ním mám tak toxický vztah. Přestala jsem zvracet. Pořád se objevují nějaké výkyvy, ale myslím, že se to ještě zlepší," věří.
Své tělo popisuje jako krásné. "Chci, aby bylo silné a zdravé, proto cvičím, ne aby se měnilo. Dříve mi někteří říkali, že mám silný krk, lýtka nebo pas. Roky jsem se utápěla v tom, že mají pravdu. Dnes vím, že to byla hrozná blbost. Jsem hrozně ráda, že když se na sebe podívám do zrcadla, vidím krásnou bytost," říká modelka.
Tělo, které nezapadá
Zatímco Zuzana musela poslouchat zraňující komentáře o tom, že je tlustá, JaCobra (nebinární osoba, která používá mužský rod, pozn. redakce) měl neustále na talíři, jak moc je hubený. Když přicházel do puberty, očekávalo se od něj, že bude posilovat a věnovat se stereotypně "mužským sportům". On ale dával přednost tanci a gymnastice. Těla si podle svých slov nevážil, což vyústilo v sebepoškozování. A ze všeho nejvíce jej bolely komentáře týkající se jeho vzhledu od romantických a sexuálních partnerů.
Vztah k sobě samému se mu podařilo nalézt až ve 24 letech, kdy si, jak říká, sáhnul na dno. "Souviselo to s potlačenými emocemi a nezpracovanými traumaty. Hledal jsem svou identitu a uvědomil jsem si, že nežiju v souladu se svou přirozeností. Po roce terapií a přemýšlení jsem udělala druhý coming out v životě, tentokrát jako nebinární osoba," říká s tím, že tehdy konečně přijal své tělo a pochopil, že nezapadá do žádných škatulek.
Po práci v modelingu JaCobra toužil už v 15 nebo 16 letech, neměl však dostatečnou výšku. Později založil vlastní modelingovou agenturu New Aliens Agency, která se profiluje jako inkluzivní a dávající prostor dříve marginalizovaným skupinám lidí. Krom toho se agentura snaží i o respektující přístup k modelům. "Nikdy modelům neříkáme, že musí zhubnout, jaké musí mít míry nebo vlasy," vyjmenovává Cobra, jak mu říkají kamarádi a blízcí.
Přiznává ale, že svoboda modelů se pohybuje jen v mantinelech poptávky na trhu. "Postupem času jsme si uvědomili, že čím častěji si model mění vizáž, tím je to pro nás náročnější a nákladnější, protože musíme stále aktualizovat portfolia. Zjistili jsme také, jaká je poptávka klientů a jaký vzhled na danou sezónu frčí, aby se model ujal na trhu. Začali jsme s modely proto jejich vizáž více probírat," vysvětluje.
Jako příklad dává modelku, kterou by lákala práce v Asii. "Řekli jsme jí, že v Asii neberou modelky, které mají více než 90 centimetrů přes boky a že je to na ní. Že ji tam můžeme dostat pod podmínkou, že bude mít tyto míry, protože tamní agentury mají takové požadavky a my to nezměníme," říká. Za důležité však považuje to, že o sobě mohou modelové a modelky svobodně rozhodovat.
Svým přístupem se zároveň snaží udávat trendy v Česku. "Chceme být o krok napřed a mít v portfoliu lidi, které společnost teprve uznává jako svou součást. Dáváme společnosti zrcadlo, ukazujeme, kde se mladá generace nachází a jak by u nás mohla vypadat diverzita. Nikdy jsme to ale nedělali s kalkulem. Spíše na nás lidé přirozeně natrefili nebo jsme potkali na ulici někoho, kdo vypadá zajímavě, dobře chodí a má charisma. Je pro nás důležité, co má daný člověk navíc, jaké má "chyby". Komunikujeme tím, že takový vzhled je v pořádku a že daný člověk může pracovat v modelingu," přibližuje svou ideu.
Poprvé jsem neslyšel, jak jsem hubený
Postupně začali Cobru, který řídí New Aliens Agency, oslovovat klienti s tím, že by měli zájem přímo o něj. Po svém druhém coming outu se ustálil ve své vizáži, s níž byl konečně spokojený. A krátce poté jej oslovila italská agentura. "Modeling mi paradoxně pomohl přijímat mé tělo. Když jsem byl poprvé v Miláně, sdílel jsem apartmán s dalšími modely. Prvně v životě jsem neslyšel narážku na to, jak jsem strašně hubený, protože ostatní modelové byli podobní. Není to proto, že bychom nejedli, ale máme přirozeně rychlý metabolismus a určitou tělesnou konstituci, proto se pro modeling hodíme. Společnost si ale často myslí, že mám nějaký psychický nebo fyzický problém, případně že se snažím kvůli modelingu hubnout," sdílí svou zkušenost.
Dnes už se bodyshamingem setkává mnohem méně, zejména díky tomu, že ze svého života vypustil lidi, kteří jej zraňujícími komentáři zásobovali, ať už se jednalo o vzhled, oblékání nebo způsob vystupování. "Neustále to chodí paradoxně od blízké rodiny. Rodičům nebo prarodičům někdy ujede poznámka a ani si to neuvědomí. Na dědu jsem musel být ze začátku trochu drsnější, říct mu, že toto mi nemá říkat, jinak za ním přestanu jezdit," vypráví.
Člověk si podle něj musí jasně nastavit hranice, aby blízcí pochopili, co si mohou dovolit a co nikoliv. "Občas na to stejně zapomenou. Když mám zrovna pocit, že změním svět a musím začít u sebe a své rodiny, něco jim řeknu. Když ale zrovna nemám potřebu to řešit, mávnu nad tím rukou a pracuju spíš na tom, abych to filtroval," popisuje svou strategii. Nad poznámky ohledně těla se podle něj dá povznést, zároveň se ale navždy zapíší do vzpomínek i do těla. "Tam pro mě vzniká krása člověka. Na jeho těle a obličeji se odráží jeho historie," říká.
Ženy zažívají teror kvůli vzhledu. Líbit se druhým ale není naše povinnost, říká Ridina Ahmedová
