Určitě jste tu scénu alespoň jednou v obchodě zahlédli: nešťastná matka stojí mezi regály rozpačitě nad svou ratolestí, která vztekle dupe a vříská - Já chci! A chci! A teď hned!

Když paní vydrží odmítat, válí se nakonec prcek po špinavé zemi a kope nožičkama jako v posledním tažení. Ostatní nakupující chodí "nevšímavě" okolo, nicméně v jejich tvářích se odrážejí emoce jako v zrcadle - zpočátku pohoršení nad obtěžujícím hlukem, pak zlomyslné pobavení nad tím, jak špunt dává mámě zabrat, a nakonec odsuzující pokrčení obočím jasně značící: to je ale rozmazlený spratek, potřeboval by pěkných pár na zadek! Když paní povolí nervy a sladkost dítěti koupí, aby už bylo konečně ticho, ohrnou hlavně ženy nos - Co asi vyvede rozmazlenec příště, když už ví, že si řevem všechno vymůže? A když paní rupnou nervy a potomkovi na místě naplácá onu výše zmíněnou část těla, rázem se z ní stane krkavčí matka a sadistka. Běda, najde-li se v okolí nějaká horlivá zastánkyně dětských práv! Zoufalá mamina pak klidně může mít na krku obvinění z týrání svěřené osoby. Prostě neřešitelná situace.

Radši drhnout nádobí!

Střetávají se tu dvě výchovné tendence. Na jednu stranu přísná rakousko-německá výchova, nastolující Ordnung neboli pořádek za každou cenu, na druhou stranu liberální pojetí, kdy mohou ratolesti třeba skákat rodičům po hlavě. Poněkud náročné je, pokud se s dětmi krajních vyznavačům volné výchovy sejdete v jedné místnosti.

"Já sám jsem zastánce mírnější výchovy a myslím, že děti by se bít neměly, docela dobře si však pamatuji, že jsem v jednu chvíli bytostně toužil udělat výjimku a seřezat dva spratky, až budou úplně modrý," vzpomíná středoškolský profesor Libor, sám už nyní laskavý otec dvou dětí. "Bylo to při mých cestách po USA. Ještě jako svobodný mládenec jsem poznával svět. V LA jsem přespával u kamarádky Američanky. Byla to máma sedmiletých dvojčat - a něco tak příšerného jsem do té doby ještě neviděl a doufám, že už nikdy neuvidím. Hurikán Katrina byl proti nim osvěžující větříček.

Seděli jsme třeba u večeře, a malý Jimmy začal provokovat sestřičku Alici. Sahal jí do talíře a rukou kradl špagety s kečupem. Ona vřeštěla. On si s radostným smíchem cpal její jídlo do pusy. Ona ho začala mydlit vidličkou, který se kmitala nebezpečně blízko očí. On začal kvílet a vracet jí rány. Nakonec došlo k regulérní bitvě, kdy kečup - Nebo to byla krev? - stříkal až na zeď. Já byl rád, že mě od dětského běsnění dělí docela velký stůl. A hrdá matka? S úsměvem krčila rameny: víš, my jim dáváme volnost, aby z nich vyrostly opravdové osobnosti!

O chvíli později padl návrh, že bych snad děti mohl hlídat, než si najdu jinou práci. Trochu bych si přivydělal a určitě bychom skvěle vycházeli... Polil mě studený pot. Přestože jsem do států sotva dorazil, neměl jsem kde spát a kamarádka se jevila vstřícná a ochotná po všech stránkách kromě dětí, vydržel jsem místo očekávaných dvou měsíců dva dny. Pak jsem utekl do podnájmu a raději drhnul za pár šupů černé nádobí. A byl jsem za tu zablešenou ubytovnu a špinavou práci moc a moc vděčný."

Napište nám!

Také jste v životě měli tu čest s neuvěřitelnými cizími spratky? Dokázali jste říct jejich rodičům, co si myslíte? Našli jste nějaký způsob, jak takové děti ustát? Nebo jste stejně jako Libor volili raději rychlý útěk? Napište nám a pobavte ostatní! Příspěvky o délce maximálně 10 vět posílejte na adresu [email protected], do předmětu uveďte heslo "Rozmazlování"*.

Vaše příspěvky můžete posílat do úterý 17. 8. Nejzajímavější z nich uveřejníme a tři odměníme krásnými cenami - balíčkem s pěti reklamními předměty k filmu Jako kočky a psi: Pomsta prohnané Kitty! Chcete-li soutěžit, nezapomeňte připojit své jméno, adresu a telefonní číslo! Redakce si vyhrazuje právo příspěvky redigovat.