Zlatá Eva Samková: Rozhovor o prknu, berlích, saxofonu
Je jí teprve dvacet let a už je ověnčena mnoha světovými úspěchy. I přes velké nároky, které na ni byly a jsou v poslední době kladeny, zůstává česká reprezentantka ve snowboardcrossu Eva Samková úplně obyčejnou holkou. Jak jí změní život zlatá olympijská medaile?
Je jí teprve dvacet let a už je ověnčena mnoha světovými úspěchy. I přes velké nároky, které na ni byly a jsou v poslední době kladeny, zůstává česká reprezentantka ve snowboardcrossu Eva Samková úplně obyčejnou holkou. Jak jí změní život zlatá olympijská medaile?
Eva se narodila ve Vrchlabí v Krkonoších a od útlého dětství se zajímala o sport. Kromě lyží to jsou tanec, jízda na koni a tenis. V deseti letech se rozhodla věnovat snowboardingu. Navštěvovala snowboardovou školu a začala koketovat s adrenalinovým freestyle snowboardingem. Po zranění přešla na stejně vzrušující, ovšem v Čechách do té doby nepříliš známou, leč olympijskou disciplínu - snowboardcross. Tomu se naplno věnuje od roku 2008, přičemž sbírá samé úspěchy.
Foto: Samková to dokázala, s knírkem hurá pro zlato!
Jako teprve šestnáctiletá zvítězila na juniorském mistrovství světa na Novém Zélandu. Dokázala porazit soupeřky o tři roky starší a získala si hluboký respekt i u mužských soupeřů. Na mistrovství světa v kategorii dospělých se v roce 2011 umístila na úžasném pátém místě.
Následující sezónu sice její kariéru zbrzdilo vážné zranění, ale Samková se dokázala úspěšně zotavit a v roce 2013 získala svoje první vítězství ve světovém poháru a zlato přivezla také ze zimní univerziády.
Svůj (zatím) životní závod zajela v neděli 16. února roku 2014, kdy se po suverénních jízdách stala olympijskou vítězkou ve snowboardcrossu.
Kromě sjíždění svahů hraje na saxofon a věnuje se surfingu.
Níže přikládáme rozhovor s Evou Samkovou, který nám poskytla v roce 2012 a který je z dnešního pohledu v mnohém prorocký. Jaké to je, když je vám osmnáct a svět ve vás vidí budoucího olympijského vítěze? I o tom jsme si s ní tehdy povídali.
Kdo vás vedl ke sportu?
Oba rodiče, žádný velký sportovní vzor, který bych si vylepovala na plakátech na zeď, jsem nikdy neměla. Poslední dobou je pro mě inspirací Maelle Ricker, olympijská vítězka ve snowboardcrossu z Vancouveru.
Měla jste ráda školní hodiny tělocviku?
Na základní školu jsem chodila do sportovní třídy, takže jsme měli o tři hodiny víc tělocviku než normálně a pak ještě tréninky. Jiný než kladný vztah ke sportu mít tedy nemůžu. Teď, když jsem zraněná (zranění kolenních vazů utrpěla Eva vloni v prosinci na závodech v USA, pozn. red.), mi pohyb a hlavně ježdění na snowboardu hodně chybí.
Sledují rodiče vaše úspěchy?
Moje rodina je do snowboardu zapálená snad ještě víc než já. Táta sleduje výsledky na internetu a pořád si něco tiskne a kouká na fotky ze závodů. A babička s dědou zase čtou noviny.
Museli vás rodiče někdy do něčeho nutit?
Hlavně do učení. Jinak pro mě rodinné zázemí znamená především odpočinek, útočiště, kde se můžu schovat. Když přijedu po dlouhé cestě ze závodů, tak jsem ráda, že mám klid. Ale po dvou dnech bych už zase někam jela, zatím mě cestování baví.
Proč Vám učaroval zrovna snowboardcross?
Ani nevím. Dříve jsem jezdila na lyžích, ale to mě tolik nebavilo. Na snowboardu si jízdu mnohem víc užívám, je to větší zábava a taky adrenalin, a hlavně je to celé takové stylové.
Věnujete se také poměrně netradičnímu hudebnímu nástroji - saxofonu. Jak jste se k němu dostala?
Vždycky jsem na něj chtěla hrát. Nevím ani proč, ale saxofon mi přišel jako super nástroj, což taky je. Možná právě proto, že není úplně tradiční. Asi musím mít na všem něco extra.
S čím Vás Vaši rodiče vidí raději? Se snowboardem nebo saxofonem?
Máma vždy večer chce, abych jí zahrála na saxofon. Asi mě vidí raději s hudebním nástrojem, ale to je logické, bojí se o mě. Táta snáší riziko mnohem lépe, pamatuji doby, kdy mě bral do auta na školy smyků.
Bojíte se někdy Vy sama?
Samozřejmě, ale dá se to překonat. Musím si říct, že nejsem ryba a že to zvládnu, a pak je to v pořádku. V takové chvíli jsou hlavní trenéři, jejichž úkolem je povzbudit. Vždy mi řeknou, že to dokážu a že se nemusím bát.
Jak jde dohromady vrcholový sport a škola?
Jde to, ale dře to. Když jsem na soustředění, připravuji se tam na písemky a zkoušky, jelikož mám individuální studijní plán.
Jak na Vás reagují spolužáci?
Berou mě pořád stejně. Já moc dospělá nejsem, takže se chovám jako oni, jsem jedna z nich.
Dokážete si představit, že jednou třeba budete stát na stupních vítězů se zlatou olympijskou medailí na krku?
Představit si to neumím, ale budu se snažit, abych to zažila...
