"Můj muž Martin byl odjakživa jiný než ostatní chlapi. Místo syna, pokračovatele rodu, toužil mít tři dcery - jako pan král. Když se naše Emička narodila, byl nadšením bez sebe," napsala nám paní Vlasta.

"A když se ukázalo, že po komplikovaném porodu už další děti mít nemůžu, upnul se na ni celou svou bytostí. Já jsem se záhy ocitla trochu stranou.

Když pak dcera maličko odrostla a bylo ji třeba vychovávat důsledněji, vždycky jsem její hranice vymezovala jen já, muž nedokázal holčičce nic odmítnout. Pomalu tak vznikalo jejich spojenectví proti mně, které bylo každým dnem pevnější. A teď mám strach, že jsem svou dceru nadobro ztratila, a muže s ní," přiznává. Toto je její zvláštní příběh.

Teď už nejsi nejkrásnější!

První signál, že něco není v pořádku, jsem zaznamenala, sotva jsme se s Emičkou vrátily z porodnice. Ještě celá utahaná a rozbolavělá z porodu jsem ji držela v náručí a shlížela se v zrcadle, prostě pyšná máma. Manžel, který nás pozoroval, pronesl zasněně: "Doteď jsi byla nejkrásnější na světě ty. Teď už nejsi."

Čtěte také: Složité vztahy matek a dcer: Věčná láska i nenávist

V tu chvíli jsem si připadala jako zlá královna z pohádky o Sněhurce: Pověz mi, zrcadlo, kdo je v zemi zdejší nejhezčí a nejkrásnější? Až ve mně zatrnulo. Přece já, čerstvá máma, nebudu soupeřit o mužovo uznání s malým lidským uzlíčkem, který je i pro mě tak cenný! Od manžela jsem čekala něco jiného: Ujištění, že i s vytahaným břichem a strhanými rysy v obličeji jsem pro něj ta nejkrásnější žena na světě, máma jeho dítěte... Nedostala jsem ho.

"Máma ošklivá!"

A tak to šlo pořád dál. Martin byl úžasný táta. V dceři se viděl, věnoval jí každou volnou chvilku. Úplně každou... Naše manželství zacházelo na úbytě. Náš intimní život se nesrovnal ani po šestinedělí. Jako by o mě ztratil zájem. Jednou za měsíc mě pomiluje, aby si vybil přetlak - tak nějak formálně, bez lásky, bez pocitu sounáležitosti. Čím víc Emička roste, tím víc se mi oba vzdalují.

Když bylo dceři okolo tří let, procházela jako každé dítě obdobím prvního vzdoru. A u nás došlo k prvním velkým konfliktům. Táta dcerce odpouštěl úplně všechno. Když jsem jí něco zakázala, on to povolil. "Ošklivá máma, takhle trápit hodnou holčičku!" hájil Emmu proti mé výchově, a to i ve chvílích, kdy lila na stůl kečup, rozhazovala regály v obchodě, dupala vzteky (Já to chci!), ničila si hračky (Koupíme nové!). Jako by v kontaktu s ní ztrácel zdravý úsudek.

Doporučujeme: Jiná podoba lásky: Nepodceňujte vztah otec - dcera

"Mámo, ty jsi zlá! Ošklivá! Táta hodnej, táta dá!" slyšela jsem dokola z dětských úst. A manželova reakce? "To víš, že táta dá, miláčku..." Bolelo mě to skoro stejně jako strach z toho, co bude dál.

Nechci bojovat o manžela s dcerou

Když naše holčička začala chodit do školy a dopadly na ni první povinnosti, tvrdě se svou rozmazleností narážela. Nakonec jsme ji museli dát do alternativní waldorfské základky s volnějším přístupem k výchově. Situace se trochu zklidnila, ale spory v naší rodině ne.

"Ty na ni žárlíš," obviňuje mě Martin, kdykoli  se snažím zavést do Eminy výchovy nějaká pravidla. Ale já ji přece miluji stejně jako on! Jen si myslím, že potřebuje omezení jako každý. Musí vědět, že nesmí úplně všechno, měla by se naučit respektovat přání a pocity ostatních.

Nechci přece vést se svým mužem válku o dětskou přízeň! A už vůbec nechci bojovat se svou dcerou o lásku jejího otce a mého manžela! Jenže ať se mi to líbí, nebo ne, byla jsem na toto bojiště dotlačena.

Nežárlím, bojím se o ni

Když muž odmítá jakoukoli spolupráci ve výchově a nikdy mě nepodpoří, budu vždycky jen ta zlá. Ale já bych také chtěla, aby mě dcera milovala! Někdy na její náklonnost k tátovi opravdu žárlím - i když si ji získal ze cenu, na kterou můžeme všichni jen doplatit.

Jediný, na koho opravdu nežárlím, je Martin. Náš vztah ochladl natolik, že mi jeho láska už ani nechybí. Nemám však šanci ho opustit, nemůžu vzít dceři milovaného tátu, i když jí svou výchovou škodí. Ztratila bych oba, dceru i muže. A také už nemůžu mít další děti, Emička zůstane moje jediná.

Jenže mě někdy napadají zvláštní myšlenky. Co bude za pár let, až naše holčička doroste do věku lolitky? Jak daleko sahá otcovská láska? Bude před tátou vůbec bezpečná? A jak to bude mít se životními partnery, když k ní můj muž nepustí ani mě? Bojím se, že svou dceru ztrácím. Bojím se, že ji z ní vyroste nešťastný, sebestředný spratek. Bojím se o nás obě. A nevím, co dělat dál.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Německá rodina žije spokojeně z odpadků, peníze odmítá

Má manželství vůbec cenu? Skutečný názor manželů a otců

Krásné, slavné a mrtvé: Ženy s tragickým osudem