Pocit křivdy má ze základní školy snad každý. Učitelky jsou také jen lidé - a navíc lidé špatně placení za velmi zodpovědnou práci.

I ony cítí sympatie a antipatie ke svým žákům, ať se tomu brání, nebo ne. Jde o to, že by si měly být tohoto problému vědomy a neměly by ho za žádnou cenu dávat najevo před žáky. V tom spočívá mimo jiné jejich profesionalita.

Pohled z obou stran barikády

Není to ovšem vždy snadné. "Pamatuji z gymnázia paní profesorku Cikhartovou a jejího oblíbence, žáka Cikharta. K tomu, aby vždy dostal jedničku, stačila klamavě milá tvář a pouhá shoda jmen. Dodnes si živě pamatuji, jak jsem těžce nesla, když mi ona paní profesorka tradičně dávala za stejný počet chyb o stupeň horší známku než svému oblíbenému jmenovci. Zařekla jsem se proto, že až budu sama učit, nikdy nebudu nikomu nadržovat," přiznává středoškolská učitelka Romana.

Čtěte také: "Samolibý" učitel? Co dělat, aby vám zobal z ruky!

Jenže když stála Romana sama před tabulí, zjistila, že to vůbec není snadné. Přestože se hodně snažila, po prvním roce praxe si uvědomila, že má srdečnější vztah k těm chytrým a milým a že jim občas mimoděk trochu přidá.

"Až s léty praxe jsem se naučila mít ráda skoro každé dítě i s jeho problémy, strachy a omezeními. Ale u většiny kolegů bude mít usměvavý a bezproblémový sympaťák vždycky jednodušší život než plachý a pomalý nemotora se čtyřkami na vysvědčení," přiznává Romana.

Hlavní problém: základní škola

S problémem typu "Ona si na mě zasedla" se setkáváme zejména na základních školách. Přeplněné třídy, kdy učitel ani nemůže fyzicky zvládat kontakt s tolika dětmi naráz, jsou ideálním místem pro vznik nedorozumění. Pomalejší žák se pro učitele stává "líným troubou, který patří do pomocné školy", přísný učitel zase pro něj "naprostým idiotem, co žáky zbytečně dusí". A není, kde se lidsky potkat...

Doporučujeme: Špatná učitelka poznamená dítě na celý život

Ne každá kantorka má totiž takovou míru sebereflexe jako Romana. Ne každá je zralá a vyrovnaná osobnost s přirozenou autoritou, natolik sebevědomá, aby bezděky nezneužila nadřízeného postavení. A vyjukaní prvňáci bývají proti špatné učitelce či učiteli bezbranní.

Psychické škody, které může učitelka napáchat, je formují napořád. Stačí nepřiměřená kritika jednoho nešťastného žáčka před ostatními, ironie, unáhlený soud založený na negativním prvním dojmu, neochota změnit názor, i když se dítě snaží. Pokud se učitel rozhodne, že žák neumí, tak prostě neumí. Takový přístup může dítě poznamenat na celý život.

Stačí tak málo

Jak tedy postupovat, aby na povinnou školní docházku děti i učitelky vzpomínaly v dobrém? Vlastně stačí docela málo: uvědomit si, že učitelé a žáci, případně jejich rodiče proti sobě nestojí jako nepřátelé na opačných stranách barikády, ale že jsou spolu v jednom zákopu, ve společném boji za lepší vzdělání, proti hlouposti a tmářství pramenícím z nevědomosti.

Když tohle budou mít obě strany na paměti, většina konfliktů mezi kantory a žáky jednoduše vymizí. Když učitel své žáky trochu pozná, zjistí třeba, že ta nemožná Madlenka, co fakt nemá hlavu na matematiku, skvěle tancuje a že repetent Jiřík píše krásné básničky. A rozčilený rodič si uvědomí, že před sebou na třídních schůzkách nemá zlodušku, co se rozhodla jeho geniálního potomka zadupat do země, ale unavenou paní plnou deziluzí z toho, že se jeho syn prostě neučí.

Aby se ti dva pak domluvili na nápravě, k tomu by pak už měla postačit obyčejná lidská slušnost: příjemný úsměv a taktní vyjadřování dokážou daleko víc než nátlak. Nebo snad ne?

Co si o tom myslíte vy? Existuje rozumná domluva mězi učitelkou, žákem a jeho rodiči?

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Kteří učitelé jsou opravdu nejhorší?

Chodíte doma před dětmi nazí?

Močit 3x za noc je problém. Musí se léčit