Babyboxy zachránily už desítky dětí. Mohlo jich být o jedno víc. Málem to zapříčinila paní Petra, která nám pod slibem anonymity dovolila otisknout svůj příběh. Tady je.

Do osmnácti let jsem vyrůstala na malém městě a byla bezproblémová holka. Zlom nastal, když jsem kvůli práci odešla do Prahy. Rodiče byli silně proti a když mi dali ultimátum: Buď my, nebo Praha! Tak jsem sbalila tašku a povýšeně bouchla dveřmi.

Bujarý život velkoměsta

Ve velkoměstě jsem se rychle "otrkala". Našla jsem si podnájem, začala se moderně oblékat, líčit a odbyla si svůj první sex. Milování mi zachutnalo a i když jsem většinou měla chráněný styk, přesto jsem dvakrát otěhotněla a pokaždé podstoupila interrupci. Po druhém potratu mě lékař varoval: "Pokud se nezačnete chovat zodpovědně, v budoucnu na děti zapomeňte!"

Doporučujeme: Trauma na celý život: Selhala jsem u porodu

Ke gynekologickým problémům jsem začala mít problémy i v práci. "Petro, jste mladá, svobodná a chápu, že se ráda bavíte, jenže se to negativně odráží na vaší práci. Už několikrát jsem vás upozorňoval na nedostatky, které mi vadí, ale z vaší strany změna nenastala. Takže pokud chcete i nadále být zaměstnaná v mojí firmě, skončí pozdní příchody, několikahodinové obědy a nekvalitně odváděná práce. Další šanci už vám nedám," varoval mě šéf. Trochu mi připomnět tátu.

Postarám se o nás!

Vážně jsem chtěla "sekat latinu", jenže to bych nesměla poznat Martina. Maloval krásné obrazy a jeho bohémský, bezstarostný styl života mi učaroval. Když jsem o měsíc později byla nucena podepsat výpověď, vlastně jsem měla radost: konečně jsem se naplno mohla věnovat své lásce! Martin mě chlácholil: "Ničeho se neboj, uživím nás oba dva. A z toho, že tě domácí vyhazuje, si hlavu nedělej, nastěhuješ se ke mně do ateliéru."

Práci jsem nehledala - příteli se dařilo a žili jsme z prodeje jeho obrazů. Nikdy jsme o dětech či společné budoucnosti nemluvili a život jsme brali jako velký flám. Díky dřívějším gynekologickým problémům, ale i dost nezřízenému životu, mi uniklo, že jsem dvakrát nedostala periodu. Když jsem konečně zašla k doktorovi, oznámil mi: "Gratuluji, budete maminkou!"

Ta zpráva mě polekala - netušila jsem, jak na tuhle situaci zareaguje Martin. Když jsem mu řekla, že čekám dítě a na potrat už je pozdě, po chvíli mlčení mávl rukou: "Když už se to stalo, měli bychom to zapít." Oslava to byla mohutná, ale já už se alkoholu netknula.

Jsi ženská, poradíš si!

Těhotenství jsem nesnášela dobře, ale že by mi Martin byl oporou, to se říct nedalo. Starý kočárek a omlácená postýlka bylo to jediné, co pro příchod dítěte udělal. Ani když přišla moje chvíle, nebyl doma, což ostatně poslední měsíce bývalo často. Do porodnice za mnou přišel až za tři dny a podle vizáže bylo jasné, že má za sebou hodně bujarou pijatyku.

Čtěte také: Kdy syn potřebuje víc tátu než mámu?

Přesto když našeho syna vzal do náruče, po tvářích mi tekly slzy dojetí. O pár týdnů později mi tekly slzy zklamání. Martin nemaloval, flámoval, neměli jsme na nájem, na jídlo, na plíny, na nic. Když byly malému tři měsíce, přítel mi oznámil, že se budeme muset vystěhovat, protože jsme dlužili za šest nájmů a domácímu došla trpělivost. Strachy se mi podlomila kolena - kam půjdeme? Co s námi bude?

"Každý se o sebe budeme muset postarat sám. Ale jsi ženská, ty si poradíš," odpověděl drsně. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou: "Ale jak? Nemám peníze, nemám kde bydlet, s rodiči už roky nemluvím a navíc mám dítě!" Zle jsme se pohádali a než Martin práskl dveřmi, zakřičel, že dítě nechtěl a že kdybych brala antikoncepci, měla bych o starost míň!

Návrat ztracené dcery

V pátek ráno mě majitel bez skrupulí vyhnal a já se k smrti vyděšená a bezradná ocitla s miminem, stovkou v kapse a dvěma taškami na ulici. Noc jsem se synem strávila v parku a protože zoufalí lidé dělají zoufalé věci, ráno jsem byla rozhodnutá, že dítě odložím do babyboxu.

Jednou jsem viděla pořad, kde říkali, že jeden je umístěný v Hloubětíně, což bylo kousek od ateliéru. Cestou jsem se prala se svým svědomím, ale jinou šanci jsem neviděla! Když jsem došla na místo, políbila jsem syna, otevřela dvířka baby boxu a... Ne, nedokázala jsem to. A rozhodla se udělat to nejmoudřejší, co jsem mohla - vrátit se s prosíkem k rodičům...

Samozřejmě mě otec s matkou nepřijali s otevřenou náručí, ale ani mě nevyhodili - určitě je obměkčil syn, kterého jsem držela v náručí. Po pár měsících mezi námi nastalo jakési příměří. Stále to není ono. Rodiče chápu a vím, že se budu muset moc snažit, aby mi odpustili. Pět let mého přezírání a nezájmu o ně ze srdcí jen tak nevymažou. Ale miluji svého syna a třebaže jsem v životě udělala moře chyb, do konce života budu tomu nahoře vděčná, že tu největší, jsem naštěstí neudělala!

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Výbava pro miminko? 130 000 Kč jen za první rok!

Zamilovala jsem se do syna své kamarádky...

10 jídel, která můžete jen milovat, nebo nenávidět