Psycholožka připouští: Jedna facka neuškodí!
Je to téma na diskuzi, které stále trvá: mělo by se dítě trestat fyzicky? Drtivá většina psychologů je hluboce přesvědčena, že nikoli. Na druhou stranu snad všichni čeští rodiče vrazili sem tam potomkovi nějaký ten pohlavek a ani je to moc nemrzí.
Je to téma na diskuzi, které stále trvá: mělo by se dítě trestat fyzicky? Drtivá většina psychologů je hluboce přesvědčena, že nikoli. Na druhou stranu snad všichni čeští rodiče vrazili sem tam potomkovi nějaký ten pohlavek a ani je to moc nemrzí.
Může být facka někdy opravdu na místě? Česká společnost je vůči fyzickým trestům dětí nebezpečně tolerantní - zřejmě jde o výchovný relikt z dob Rakouska-Uherska. „Škoda každé facky, která padne vedle," je přesvědčen leckterý bodrý taťka, „sám jsem jich také od svého otce dostal nepočítaně, a jak mi prospěly..."
Je facka násilí?
V USA by mu tento přístup stačil založit v lepším případě na sociálku, v tom horším na kriminál. Je to dobře, nebo špatně? Co je přiměřený trest a co už je týrání? Podle zákon může rodič trestat své děti tak, aby nebyla porušena jejich důstojnost. Ani tělesný trest se výslovně nevylučuje. Měl by však být:
- stoprocentně oprávněný: Musíte si být jisti, že se dítě zásadně provinilo. „Seřezat" ho a pak zjistit, že za to vlastně nemohlo, je prostě průšvih.
- přiměřený: Lehké plácnutí přes zadek dítěti příliš neublíží, pokud mu však zůstanou na kůži jelita, je trestající rodič násilník, který překračuje zákon a dítěti ubližuje.
- naprosto výjimečný: A následující jen po opravdu zásadním přestupku. Samotná agrese budí zase agresi a vytváří se tak vzorec chování, které si dítě ponese do dospělosti.
- důstojný: Dítě by se při trestání nemělo cítit poníženě. Zaslouží si trest v soukromí, rozhodně ne před vrstevníky!
Tudy ne!
K fyzickému týrání dětí dochází v drtivé většině v rodinách. Týrané bývají děti už od nejútlejšího věku, tedy i kojenci a batolata, která ještě neumí cíleně zlobit a provokovat jako třeba puberťáci. Jde tedy jednoznačně o selhání dospělých.
Na druhou stranu, dítě potřebuje pravidla, musí mít vytyčeny hranice odsud - potud, nicméně vymezené takovými prostředky, které ho nedevastují. Trestem vymezíme, co dítě dělat nemá, co dělat nemá, jde ovšem jen o poloviční informaci. Vyvážit ho musí pochvala a odměna, aby naopak vědělo, co dělat má.
A co tedy ona pověstná facka? Pražská psycholožka Vlasta Svobodová ji zcela nezavrhuje: „Pokud je fyzický trest prováděn s mírou, chladnou hlavou a vřelým srdcem, nemusí vždy uškodit - nesmíme ovšem nikdy trestat dítě v afektu, abychom tím vyventilovali vlastní vztek, nesmíme ho bít brutálně a musí vědět, že ho i přesto máme rádi. Trest by mělo dítě uznat a přijmout," shrnuje. „Zásadní je dbát na věkové a individuální zvláštnosti dítěte. Nemá smysl trestat bitím dvouleté batole či submisivní holčičku, která pro jednou vybočila z normy. Důsledkem by byl nadměrný strach dítěte a úzkost, která se může podepsat na vývoji osobnosti."
A jaký je váš názor? Je i pouhý pohlavek zcela hoden zavržení, nebo jde občas o zázračnou medicínu? Můžete o tom hlasovat v anketě a diskutovat pod článkem.
