Na kraji nádraží, stranou na slepé koleji stála stará lokomotiva s malým vagonem.

Byla dost rezavá a už si ani nepamatovala, kdy vyjela naposled na cesty. Jestli tu takhle bude stát ještě jednu zimu, docela zrezaví, a pak ji budou muset rozmontovat do šrotu. Zatím na ní posedávali vrabci a občas ji přišel počůrat nějaký pes. Hrozné časy. A to dřív svážela z hor voňavé dříví a strojvůdce Ráďa s čepicí na stranu houkal na pozdrav všem dětem na nástupišti! Ach jo.

Každý měsíc ji  přišel obhlédnout údržbář Slávek a lokomotiva se pokaždé ptala, jestli by pro ni nebyla nějaká práce. Slávkovi to dělalo starosti.Věděl dobře, že do tohohle vlaku už nikdo nenastoupí a do vagonu nikdo nic nenaloží. Tak co s ním? Strojvůdce Radek už byl na penzi a smutně se chodil dívat, jak jeho lokomotiva na nádraží zahálí. S tím by se něco mělo udělat. Ale co?

Uplynulo pár dní a Slávek venčil psa Mínu ve starém parku u školy. Park nebyl nikdy moc hezký, pár přerostlých stromů, plac zdupané trávy a rozbitý kolotoč. A hlavně skládka. U lipek na kraji lidi vyhodili, co už se jim nehodilo. Starou trávu, kus kola, pneumatiku, nějaké pytle a bůhví, co ještě. Dost to zasmrádalo. V parku nebyla žádná lavička. Kdo by tam taky seděl, když to tam vypadalo takhle. Dál za parkem už byla jen louka  a pole se silnicí. Jak tak přemýšlel, najednou kouká, že Mína se očmuchává se starostovic Alíkem.

„Taky tady na to koukáte, co?" říká starosta. „Vypadá to tu hrozně. Přitom dřív tu prý stávala malá mašinka na hraní a bylo to tu vyhlášené jako zábava na neděli, víte? Moje maminka mi o tom vždycky vypráví! Ale kdepak by se vzala mašinka." To řekl starosta a pokračoval se svým jezevčíkem ulicí domů.

Pak už šlo všechno rychle. Slávek letěl hned zvonit k panu Radkovi a ještě za čerstva mu vyklopil novinky. V sobotu večer si oba dali schůzku se starostou. Hned v pondělí poplácal Slávek mašinku a slíbil jí, že pro ni má překvapení, že už na té slepé koleji dlouho čekat nebude.

Nejdříve přibyl na louce za parkem plechový hangár.  Zatímco do něj po částech stěhovali mašinku, bylo třeba odvozit skládku, zrýt park a prořezat staré stromy. V hangáru se pracovalo a děti ze školy chodily oknem nakukovat dovnitř. Než zahradníci ze skleníků za městem přivezli sazenice macešek na nové záhony, byly kolem parku položeny koleje.

A pak nadešel velký den. Byla neděle, počasí jako na objednávku a celé městečko se sešlo v parku. Stromy obrůstaly pomalu, ale přibylo pár nových a maceškové záhony vypadaly jako letiště pro motýly. Stařičká maminka pana starosty přišla se slunečníkem a spoustou povidlových koláčů. Nad střechou hangáru a mezi stromy se třepetaly barevné praporky a girlandy.

Pak se otevřela vrata a vyšel Slávek se saxofonem. A za ním, s velkým čoudem a supěním, vyjela mašinka. Opravená a natřená krásnou černou barvou s červenými ozdobami se na slunci leskla jako nějaký brouk. „Tak kdo se chce svézt?" volal strojvůdce Radek s čepicí švihácky nakřivo. Svézt se chtěl skoro každý. Naštěstí tu byl ještě vagonek. Natřený a odstavený kus od hangáru byl naplněný pískem a otevřený pro všechny děti s lopatkou a bábovkami. Lidé posedávali na lavičkách, ochutnávali koláčky, dolévali si víno a čaj a vyprávěli si, co kdo v parku teď udělal a co tam kdysi zažil. Mašinka od té doby vyjížděla z hangáru jednou za dva měsíce, ale každou neděli tu bylo otevřeno, aby si ji mohli všichni prohlížet.

Vstoupit do galerie | 11 Kostlivčí kluk, darebný školák a dobré rady psycholožky: Čtěte!