Pohádka na víkend: O panáčkovi v semaforu
Byl jednou jeden semaforový panáček. Zelený, takže vyskakoval do okénka semaforu a pochodoval tam, aby všichni věděli, že teď můžou lidé i zvířátka přecházet, protože auta stojí.
Byl jednou jeden semaforový panáček. Zelený, takže vyskakoval do okénka semaforu a pochodoval tam, aby všichni věděli, že teď můžou lidé i zvířátka přecházet, protože auta stojí.
Není to lehká práce, abyste věděli. Na těch nejrušnějších křižovatkách mají panáčkové sotva dvě tři minutky na to, aby si vběhli do semaforového domečku dát lok čaje, vyčurat se a šup… Už musí zase běžet zpátky. Náš panáček takový kalup zase neměl. Bydlel v semaforu v malé ulici u parku, a tak pochodoval venku vždycky asi pět minut, takže se stihl docela dlouho rozhlížet, co se kde děje. Jenže taky se trošku nudil.
Všiml si, že skoro každou sobotu kolem deváté hodiny přechází od města k parku chlapeček s tátou a nesou si vesty a pádla. Panečku. To je něco! Moci si tak půjčit lodičku a plout dolů po řece, dát si nohu přes nohu a dívat se na mraky. A vidět taky něco jiného než tuhle ulici. Jé, to by si panáček přál...
Jednou ráno, když dlouho nikdo nepřecházel a panáčkovi byla v pochodování dlouhá chvíle, udělal strašnou věc! Sbalil si v domečku pár věcí, co měl, a vylezl ven! Doopravdy se to stalo! Ten den semafor přestal fungovat. A náš panáček se dobře rozhlédl a šup… Už byl na druhé straně ulice. A v parku a na břehu řeky a v loděnici, u půjčovny lodiček. Celou cestu si mohl hlavu ukroutit, jak se mu všechno líbilo. Venku bylo tolik věcí!
Dlouho se nerozmýšlel a vlezl si do jedné lodičky. Zelené samozřejmě. Ani mu nevadilo, že je uvázaná, jen se rozvalil na špičce lodi, dal nohu přes nohu a koukal na mraky. Mraky pluly s řekou a měnily se z beránků v motýly, draky a koláče a panáček z toho mžourání usnul. Na zelené lodičce byste si ho ani nevšimli. Nevšiml si ho ani rybář, co si tu lodičku odvázal. Pěkně párkrát zabral pádlem a už jel po proudu k tůním, kde nejvíc berou ryby. Celé dopoledne spokojeně rybařil a kolem poledne lodičku uvázal v druhé loděnici za městem.
To vám bylo, když se panáček probudil! Jémine! Tady to vypadalo úplně jinak! A město s jeho semaforem nebylo vůbec na dohled! Poskakoval po leknínových listech sem a tam a dumal. Má jít podle řeky dolů nebo raději nahoru? A víte co ještě? Opálil se! Byl teď pěkně tmavě zelený jako nějaká žába.
Klap! Udělal nad ním zobák a velké čapí oko si ho pozorně prohlédlo. Chňap a panáček se vznášel nad řekou. Marně křičel a mával nohama, čáp zamával křídly a už plachtil k vzdálenému vysokému komínu. Naštěstí byl panáček dočista placatý, vždyť to byl jen obrázek, a tak vyklouzl z čápova zobáku a začal se snášet k zemi. Letěl a letěl, až dopadl na hromadu písku, která se zrovna vezla na nákladním autě. Nevěděl, kam to auto jede, ale vysoké budovy města se přibližovaly a panáček si umínil, že jestli ještě někdy svůj semafor najde, jestli se někdy do té své ulice dostane, nikdy už svůj domeček neopustí! A pak se stal zázrak.
Představte si, že auto muselo zastavit na červenou před přechodem pro chodce. A hádejte, kde to bylo! No jistě! Byla to ta ulice u parku! Panáček vykulil oči a rychle se škrábal z písku ven. Celý rozzářený vyběhl po sloupu nahoru na semafor, ale pak se stalo něco hrozného! V domečku už někdo bydlel! Byl tam panáček, zelený, docela jako ten náš, jen trochu světlejší. Jak by taky ne, vždyť vybíhal ven jen když ukazoval lidem, že mají přecházet. V našem panáčkovi úplně hrklo. Kam teď půjde? Co s ním bude?
Ale nebojte se. Nový panáček byl prima chlapík a rychle se dohodli, že v domečku je místa dost pro oba. Vždyť se teď můžou v práci střídat a budou mít mnohem víc času na odpočinek. A navíc o víkendu město semafor vypíná, a to si panáčkové vždycky uvaří čaj, sedí v domečku a vypráví si o sobě a o světě.
