Čtyřicetiletí manželé Ivana a Norbert Všianští si vždy přáli velkou rodinu. Když se jim toto přání nedařilo vyplnit biologicky, rozhodli se stát pěstouny. Vedle dvanáctiletého syna Vítka by měli brzy začít vychovávat také pětiletého Lukáše a sedmiletého Matěje (jména jsou změněná z důvodu ochrany údajů, pozn. red.), dva bratry, které jim soud před časem svěřil do péče.

Oba chlapci jsou ale momentálně u přechodných pěstounů a Všianští se s nimi vídají párkrát týdně. V rozhovoru mluví o tom, jak je obtížné žít v nejistotě, kdy kluky dostanou do péče, jaké je to, přebírat děti od přechodných pěstounů s úplně jiným životním stylem a dostávat od lidí ze svého okolí dotazy na to, jak můžou obejmout někoho, kdo není jejich krev.

Soud vám dva malé bratry před necelými dvěma týdny svěřil do péče, jaký je další postup?

Ivana: To vůbec netušíme. Dokud nenabude rozhodnutí právní moci, nemůžeme vůbec nic. Kluci byli navíc souzeni každý zvlášť, protože mají jiná příjmení. Rozhodnutí musí podepsat matka i otec a úplně nakonec je to na přechodných pěstounech, kdy nám kluky předají. Vůbec jsme nebyli připravení na to, jak dlouhý proces to bude a že vůbec nevíme, kdy to může skončit. Namočili jsme se do něčeho, co jsme si mysleli, že bude zalité sluncem, a ono není.

Norbert: Do návrhu rozhodnutí soudu jsme například uvedli, že chceme, abychom rozhodovali v rodičovských věcech kluků, například kam budou chodit do školy nebo jaké budou mít kroužky. Soud toto vůbec nezohlednil, takže to teď vypadá, že budeme muset chodit s každým takovým rozhodnutím za rodiči. Celý proces je velký otazník a my v něm celou dobu tápeme.

Z přechodných pěstounů jsme měli respekt

Sourozence Lukáše a Matěje, které si berete do péče, jste poprvé potkali v lednu. Jaké to bylo?

Ivana: Měli jsme stažený žaludek, jako bychom šli na nějakou zkoušku. Sociální pracovnice totiž vychválila přechodné pěstouny, u kterých teď kluci dva roky žili, a vůbec jsem nevěděla, jestli budou kluci na setkání připravení. Také jim ale o nás povídala a kluky okamžitě zajímali naši pejsci a kocour.

Norbert: Byli jsme strašně nervózní kvůli přechodným pěstounům, protože on je pastor, ona je profesionální pěstounka a žijí úplně jiným životním stylem než my.

Báli jste se, že přechodným pěstounům nebo klukům nebudete dost dobří?

Norbert: Ano, bál jsem se být sám sebou, abych neřekl nebo neudělal něco, co není v souladu s velmi odlišným životním stylem a světonázorem přechodných pěstounů. Kdy a jak nám kluky dají, totiž ve výsledku záleží na nich a na jejich posouzení, že jsou kluci připraveni. 

Ivana: Je to náročné, protože nevím, co můžu a nemůžu říct. Pěstouni odvedli s kluky skvělou práci, ale my jsme holt obyčejná rodina a děti nebudeme jako oni vzdělávat doma, kluci půjdou od září do školy a školky. Myslím, že by úřady měly myslet na to, jaký typ přechodných pěstounů a poté pěstounů pro děti volí. Těmto dětem je teprve pět a sedm a už si zažijí tři úplně odlišné rodiny. První nefunkční a problematickou rodinu, pak věřící rodinu, která nepracuje jako běžná rodina, nemá televizi, děti neposílá do školy ani školky. Pak jsme tady my, obyčejná rodina, která chodí do práce, dívá se na televizi, má syna, který hraje na počítači a chodí do školy a ve volném čase jezdí pod stan. Vidím, jak to pak těm klukům v hlavičkách šrotuje. 

Děti nechceme matce ukrást, ale zařídit jim normální život

Vy jste se s rodiči kluků potkali u soudu, co jste cítili?

Ivana: Jejich mámy mi bylo z počátku strašně líto. U soudu se rozplakala a sociální pracovnice jí musela vysvětlit, že jí nechceme děti ukrást, ale že jim chceme zařídit normální život. Své děti neviděla od srpna a u soudu řekla, že se spraví a klukům se po soudu ozve. Zatím se neozvala ani ona, ani jejich táta, který byl u soudu také a který jako důvod pro to, že je neviděl, ukázal na roušku, kterou měl na ústech. Kluci přitom na svých rodičích visí, milují je a není den, kdy by si na ně nevzpomněli.

Několikrát jste zmínili, že je proces pěstounské péče náročný. Jak ovlivňuje váš vzájemný vztah?

Norbert: Tak povídej, Ivano, přeháněj.

Ivana: Musím říct, že bylo období, kdy jsem si říkala, že to položím, že na to nemám nervy. Jsme rozhodnutí stát se pěstouny, ale nějaké situace jsou k nevydržení. Nehádáme se, ale když jedeme do práce nebo z práce, tak najednou stojíme před prací a uvědomíme si, že jsme si v autě nic neřekli, protože nad tím pořád přemýšlíme. Jsou momenty, kdy si říkám, že bych do toho podruhé nešla. Kvůli tomu systému, který u nás nefunguje, protože jsem člověk, který potřebuje mít alespoň nějakou časovou osu. Kluci jsou ale úžasní a nedokážu si představit, že by zůstali někde v ústavu.

Norbert: Je to velký tlak, ale já bych do toho šel znovu. Asi jsem zvláštní a rád si ubližuju, protože občas cítím, že je toho opravdu hodně. Taky cítím, že máme s ženou rozdílné myšlenky, ale kluky máme strašně rádi, a jen přemýšlím nad tím, kde udělaly naše úřady chybu.

Kluci jsou stále u přechodných pěstounů, jak často se s nimi vídáte?

Norbert: Během posledního měsíce jsou u nás několikrát do týdne i přes noc. Do té doby jsme je vídali třikrát týdně na pár hodin v komunitním centru, u pěstounů nebo u nás doma, kde byli většinou přítomní přechodní pěstouni.

Přemýšleli jste někdy nad tím, jestli budou do vaší rodiny zapadat?

Norbert: Přemýšleli a sedí k nám - jsme aktivní rodina a oni jsou raubíři. Jen tím, že nechodili do školky ani školy, vydrží dělat něco, co je baví, jen deset minut. Pak dělají zase něco jiného, doma pak mají rozdělaných deset věcí a nedodělanou žádnou. V tomhle se budeme muset sladit a nastavit nějaká pravidla.

Ivana: Kluci jsou velmi šikovní, ale nedokážou si sami hrát. Možná jsme benevolentní rodiče, ale dovolíme jim, aby si hráli na vojáky se vším všudy, stejně jako Vítek, protože je to jeho a manželův svět. Pokud kluky toto láká, a že jsme viděli, že ano, nebudeme jim to zakazovat, ale vysvětlíme, jak si hrát na vojáky tak, aby nikomu neublížili.

Kdy jste začali pěstounství zvažovat?

Ivana: O adopci jsme začali uvažovat před šesti lety, tehdy jsme ale bydleli v Brně ve 2+1 a sociálka nám řekla, že máme malý byt a že adopci nedoporučují i kvůli Vítkovu věku. Řekli jsme si, že počkáme, až budeme bydlet v domě a Víťa bude starší. O adopci jsme požádali před čtyřmi lety a nakonec to změnili na pěstounskou péči. Chtěli jsme totiž starší dítě kolem čtyř nebo pěti let, ty ale nejsou právně volné.

Jak se na pěstounství tvářil váš syn?

Ivana: Od první třídy jsme s ním adopci probírali, když jsme mu ale řekli, že to bude pěstounská péče, a ne adopce, rozplakal se. Když jsme se ptali, proč pláče, tak nám řekl, že chce bráchy vyzvedávat ze školky a že mu je nedají, protože se budou jmenovat jinak. Tak jsme mu vysvětlili, že to ničemu nevadí.

Norbert: My jsme se báli úplně jiných věcí a pro něj bylo nejdůležitější, že se nebudou jmenovat stejně. Psycholog nám pak potvrdil, že je na pěstounskou péči zralý.

Nevnímal pěstounství jako konkurenci, že už nebudete "jen jeho"?

Norbert: Nevnímal, on je strašně dobrosrdečný, a když něco dělá nebo cítí, tak je to na 120 procent. Nedávno mi například volal do práce, že má pro bráchy brusle od kamaráda, který je už nepotřebuje. Celý den jsme také pro ně skládali postele a Vítek měl neuvěřitelnou radost, když viděl jejich nadšenou reakci. Zároveň se styděl říct, že je skládal, aby to nevypadalo, že se chlubí. Když jsem to řekl za něj, neuvěřitelně povyrostl.

Nebojíte se, že se jeho přístup může změnit?

Ivana: Změnit se může cokoliv, ale nemyslíme na to. Hodně o všem doma mluvíme, probíráme každé přespání i návštěvu. Může říct vše, i to, co se mu nelíbí.

Přemýšlím, jestli je můžu obejmout

Jak se váš vztah s kluky vyvíjí?

Norbert: Kluci se těší na nás a my na ně. Když se nevidíme, večer si voláme, abychom si řekli dobrou noc a povykládali si o večerníčku. Každý den a noc s nimi je pro nás zvláštní, protože jsme si například odvykli vstávat o víkendu před šestou, ale jsou to nejkrásnější dny za poslední dobu, které hrozně rychle utíkají.

Jste unavení?

Ivana: Dneska byli kluci u nás na návštěvě, pustila jsem jim pohádku a normálně jsem u ní usnula. Když mě Lukášek probudil, tak mu říkám, že nespím, a on říká, že mě jenom pohladil. Takže ano, jsme unavení, ale je to spíš psychická únava, protože je toho opravdu hodně.

Zmínili jste fyzický kontakt. Nepřemýšlíte někdy, co si k nim můžete a nemůžete dovolit?

Norbert: Ano. Jsem zmatený a pokaždé se rozhoduju, jestli je můžu zvednout, pomazlit se, nebo mám ještě vyčkat. Je to těžké, protože si říkám, co když ho nevezmu a on si bude myslet, že ho nechci, nebo ho zvednu, když budu mít chuť, a on si bude myslet, že na něho tlačím? Zároveň na ně nemůžu být pořád jen zlatý a přemýšlím, jak to udělat, když potřetí neposlechnou. Vítek už ví, že když štěknu, tak nejsem zlý, ale znamená to, že už si má třeba opravdu pohnout.

Jak si domů můžeš nasadit kukačku?

Co s vámi dělá vědomí toho, že jsou kluci u vás na neurčito? 

Norbert: Já se na to snažím nemyslet. Mám to v hlavě pořád, ale nechci si to připouštět.

Ivana: Pořád si říkám, že to bude dobré a že to zvládneme. Ve skrytu duše si samozřejmě přeju, aby u nás kluci byli co nejdéle. Bylo by krásné, že to, co se předtím problematického dělo, se už opakovat nebude. Ale když cítíte, že to tak nebude, tak si neumím představit, že by se k nim kluci vrátili. Rozhodně jim ale nechceme nahrazovat rodiče, nebudeme jim s rodiči styk zakazovat.

Co si o vašem rozhodnutí stát se pěstouny myslí vaše okolí?

Ivana: Okolí nás podporuje. Například včera byla u nás moje kamarádka, a když jsem se jí svěřovala s tím, co prožíváme, říká mi, jak jsem silná. Já přitom nejsem silná, v noci se probudím a už nemůžu spát, protože nad vším přemýšlím…

Norbert: Já mám kolem sebe dvě skupiny. Jedna nás obdivuje a váží si, že jdeme do něčeho takového. Druhá skupina je tak naivní, že si myslí, že to děláme pro peníze. V ten moment mě berou všichni čerti a ptám se, jestli si ten člověk uvědomuje, kolik dostaneme peněz a co všechno musíme zažívat. Byl jsem v šoku z reakce jednoho mého známého, který mi řekl, jak si můžu domů nasadit kukačku a obejmout ji, když to není moje krev.

Když už nemůžete, co vás nakopne v tom, dál pokračovat?

Ivana: To, že až tady kluci budou, pojedeme v našem režimu a bude to uvolněné a celé naše. Teď je to pořád strašně napjaté, abychom před přechodnými pěstouny neřekli něco, co nemáme, a nebylo to pochopeno jinak.

Norbert: Když si uvědomím, co všechno kluci prožili, a nechci, aby to dál pokračovalo. Chci jim ukázat ten pravý klučičí život, kdy budeme chodit do lesa, vyrábět zbraně, spát pod stanem. Mám rád film Jak dostat tatínka do polepšovny, ve kterém říká dědeček Františkovi Němcovi: "Ten kluk si s tebou nic neužil." Tak já chci, aby si užili dětství, a dopřát jim to, co doposud nedělali.