Pocit bezmoci, viny a selhání: Jsem méněcenná, nemůžu mít děti! Následují slzy lítosti: Všechny kamarádky chovají miminko a vozí kočárek, jen já ne! To není spravedlivé!

Takovými psychickými stavy prochází většina žen, kterým se nedaří otěhotnět a porodit dítě. Cítí se, jako by nebyly "plnohodnotné". Se závistí nahlížejí do cizích kočárků a nepřejícně sledují kulící se nastávající maminky. Jejich neštěstí může nakonec přerůst ve zlobu na celý svět. Jako u paní Lindy.

Záviděla maminkám

Zpočátku to bylo fajn - Neboj se, já otěhotnět nemůžu, říkala Linda partnerům, které střídala jako rukavičky. Pak ale přišel ten pravý. Byli spolu už tři roky a on začal toužit po dítěti. Jenže se snažili marně.

Doporučujeme: Darování spermatu? Klidně! Od mého muže? Nikdy!

"Zkoušela jsem proti neplodnosti všechno možné: Mojžíšové cvičení, jógu, hypnózu. Martin přestal kouřit, půl roku jsme se ani nedotkli alkoholu. Pořád jsem si opakovala mantru lékařů: Nemysli na to! Pusť to z hlavy! Nestresuj se! Uvolni se, přijde to samo! Ale copak to je možné?" říká Linda.

"Právě v tu dobu otěhotněla moje nejlepší kamarádka Eva. Byla jsem jak posedlá. Když porodila zdravou holčičku Evičku, zezelenala jsem závistí. Nedokázala jsem jí ani popřát, přestaly jsme vídat. Pomalu se ze mě stávala zlá čarodějnice jako z pohádky: Schválně jsem přehlížela těhotné ženy v tramvaji, abych je nemusela pustit sednout, rozčiloval mě dětský křik na hřišti. Jen samotný pohled na cizí kočárek nesnesitelně bolel. Proč každá jiná, jen já ne? Cítila jsem, že žiji úplně zbytečně," vzpomíná Linda.

Jen jedna z cest

Nakonec pomohla právě její nejlepší kamarádka. Když už se nemohla dívat, jak se Linda trápí, zprostředkovala jí schůzku s psychoterapeutkou. Několik sezení otevřelo nešťastné ženě oči. Naučila se pracovat s vlastním zklamáním a s faktem, že nikdy nebude mít vlastní dítě, se nakonec smířila. Velkou zásluhu na tom měl i její muž Martin, který se nakonec dokázal smířit s nepřízní osudu daleko snáz.

Čteta také: Nemáme děti. A o to lepší je náš vztah

"Hodně jsem přemýšlela o tom, proč vlastně dítě chci. Nakonec jsem si uvědomila hlavní důvod: Protože ho mají skoro všichni! Od ženy se to prostě očekává. Jenže rodičovství je jenom jedna z cest, ne smysl celé existence," konstatuje Linda. "A také jsem si uvědomila, jak moc se rodičovství idealizuje. Spousta lidí alespoň občas v duchu lituje, že si dítě pořídila. Že se o ně ve stáří postarají? Kdo ví jestli..."

Jde to i bez dětí. A skvěle.

"Je spousta jiných možností, jak ponechat světu své vlastní dědictví: psát knihy, malovat, být užitečná ostatním. Naučila jsem se zaměstnat mozek jinými věcmi. Hodně jsme s Martinem cestovali. Nakonec jsme se usadili na venkově, kde máme psí farmu. Když naše pitbullka Tara poprvé vrhla štěňátka, trochu jsem jí záviděla. Měla jich ale čtrnáct a na nějaké smutné pocity nezbyl čas. Vstávala jsem každé dvě hodiny, abych štěňata nakrmila z láhve - a uvědomila jsem si že péče o bezbranného tvora není zdaleka taková zábava, jak jsem se původně domnívala. Bohatě stačí, že k nám občas přijede na víkend Eva se svou Evičkou. Někdy malou dokonce hlídám sama a zjistila jsem, že úplně nejlepší je přístup: Pochovat, pomazlit, vrátit zpět. Mám skvělého muže a ke štěstí mi nechybí opravdu vůbec nic," uzavírá Linda.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Možná vyhyneme: Reprodukční strategie žen se mění!

Neměl šanci žít: Místo v náručí držela syna v dlaních

Poznáte boreliózu? Červená skvrna být nemusí!