"Včera jsem oslavila 20. narozeniny. Studuji vysokou školu a chtěla jsem být učitelka v mateřské školce. A vůbec, měla jsem spoustu dalších přání a snů," krčí rameny Eva. Ví, že mnohé z nich se jí už nesplní.

Škola ji bavila. Milovala vodu. Závodně plavala a vybojovala si řadu zlatých medailí. Také ráda chodila na aerobik a zajezdit si na koních. Škola a sport, to byl její svět. Dokud neslavila své 18. narozeniny. Pak se pro ni vše úplně změnilo.

Jen dva malý panáčky

"Slavila jsem je společně se svou nejlepší kamarádkou Martou. Jsme narozené měsíc od sebe, a tak jsme každý rok společně krájely dort a připíjely si na zdraví - aniž mi kdy došlo, jak moc je právě to zdraví důležité..." vypráví Eva.

Mohlo by vás zajímat: Je mi třináct let. Mám rakovinu. Umírám, ale nepláču

"Oslava probíhala v naší oblíbené hospůdce. Potom jsme ve veselé náladě  vyrazili s dalšími kamarády na diskotéku, kde jsme se pěkně vyřádili. Okolo půlnoci jsem už toho měla dost, únavou jsem se jen těžko držela na nohách. Neměl to být problém, kamarád Petr slíbil, že nebude pít a odveze nás obě domů. Jenže záhy jsme zjistily, že střízlivý není... Dušoval se ale, že měl jen dva panáky a cestu domů zvládne bez problémů. Neměly jsme na taxíka, a tak jsme nakonec povolily a nechaly se odvézt. To bylo nejhorší rozhodnutí mého života," přiznává.

Chyběly jim asi dva kilometry k domovu, když prý Petrovi vběhlo do cesty nějaké zvíře... Zazmatkoval, a auto vlítlo plnou rychlostí do stromu - zrovna stranou spolujezdce, kde seděla Eva.

Zůstanete na vozíku...

Probrala se v nemocnici až za dva dny. "Cítila jsem šílenou bolest hlavy," vzpomíná. "Chtěla jsem vstát a jít na WC, ale nemohla jsem se pohnout. Dokázala jsem hýbat jen horní polovinou těla. Strašně mě to vyděsilo. Okamžitě jsem zvonila na personál. Přišel doktor, a mně se zhroutil svět. Zjistila jsem, že mám porušenou páteř. Že jsem ochrnutá na dolní polovinu těla a je jen velmi malá šance, že někdy začnu chodit... Přála jsem si, abych v tom autě umřela. Nedovedla jsem si představit, jak budu žít dál, být na všech závislá. Co moje škola, plavání, plány do budoucna? Bylo to hrozné."

V tu chvíli Petra nenáviděla. Taková nespravedlnost! Ztratila všechno, zatímco on vyvázl jen s pár zlomeninami a Marta měla pouze slabý otřes mozku. Nedokázala se s tím situací smířit. Přestala komunikovat a uzavřela se do sebe.

Nesmím se litovat

Eva prošla léčbou a zdlouhavou rehabilitací, ale na nohy se už nepostavila. Rodiče se snažili pomáhat, jak nejlépe uměli. Byli tam, kde bylo potřeba, koupili dceři elektrický vozík. "Ale já si nedovedla představit, že bych si někdy na něj sedla a vyjela ven. Všichni by na mě koukali," přiznává Eva.

Přesto k tomu nakonec došlo. Celá rodina vyrazila na výlet, na speciální tábor handicapovaných. "Teprve tam jsem si uvědomila, že na tom mohou být lidé ještě hůř než já. Povídala jsem si s klukem o dva roky starším. Už byl na vozíku pět let. Srazilo ho na přechodu auto, které jelo na červenou. Povídali jsme si dlouho a mně došlo, že život nekončí, ani když jsem ochrnutá. Jen ho budu muset začít žít jinak," vypráví.

Vyměnila si telefonní čísla s několika lidmi z tábora. Začala chodit na rehabilitaci a jezdit na koních. Ve škole si domluvila individuální studijní plán. "Ano, život se mi zásadně změnil a stálo mě hodně sil, než jsem ho dokázala znovu žít. Jsem šťastná, že jsem vůbec přežila a že mám kolem sebe plno lidí, kteří mi pomáhají. A věřím, že to, co jsem si předsevzala, dokážu uskutečnit. Jen se nesmím litovat," uzavírá Eva.

zdroj: Zdravě.cz

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Pražská jazyková gymnázia: Kolik zaplatíme za studium?

Výchova asijských rodičů: Krutost a ponižování!

Mohou vás zabít! Jak poznáte padělané léky?