Narodí se vám nejkrásnější miminko na světě a báječně prospívá. Pak ale začnete mít podezření, že všechno není úplně v pořádku. S pomocí lékařů brzy zjistíte, že máte doma dítě s těžkou sluchovou vadou. Co teď?

Nikdy vás nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát právě vám. Po několika měsících nejistoty a tápání však máte úplně jasno. Rozsah vady i efekt užívání sluchadel sice poznáte až v průběhu následujících měsíců, obyčejný život s vaším děckem však pokračuje dál. Nemusíte ztrácet cenný čas a čekat, zda a jak dítě bude se sluchadly slyšet, případně kdy dostane implantát. Intenzivně rozvíjet jeho myšlení, komunikační kompetence a sociální dovednosti můžete začít hned. Jak na to, radí Iva Jungwirthová. Celý článek najdete zde a my vám nabízíme základní informace z něj.

Dívám se, tudíž slyším!

Jednou z nejdůležitějších dovedností, kterou si všichni lidé žijící s malým dítětem musí osvojit, je cíleně doplňovat chybějící vjemy sluchové podněty zrakovými. Musíte vycházet z toho, že dítě, které vás nevidí, vás s velkou pravděpodobností ani neslyší, a tudíž nerozumí.

Začneme tím, že na něj mluvíme v jednoduchých větách bez ohledu na předpokládanou závažnost sluchové vady. Nikdy totiž nemůžeme s jistotou vědět, zda naši řeč skutečně nevnímá. A i kdyby neslyšelo vůbec nic, začne si postupně uvědomovat způsob, jak se naše mluvidla pohybují, což je nezbytné pro odezírání a nácvik artikulace.

Co nejčastěji pak navazujme oční kontakt. Za jeho navázání vždy dítě oceňme a pochvalme úsměvem či pohlazením. Ale pozor, nesmí se stát zátěží, které se dítě bude vyhýbat. Buďme proto citliví k individuálním předpokladům a povahovým rysům dítěte a neverbální komunikaci mu nevnucujme, leč nabízejme.

Jak na to

• Několikaměsíčnímu miminku vždy ukážeme plenku před tím, než ho vezmeme a odneseme na přebalovací stůl.
• Devítiměsíčnímu batoleti nejprve ukážeme lahvičku a pak si je vezmeme do náruče, abychom ho nakrmili. Před odchodem na procházku ukážeme do předsíně nebo přineseme botičky či čepičku. Vodu na večerní koupel jdeme napustit společně, batole může sledovat, jak otáčíme kohoutkem a jak začíná téct voda. Uvědomí si, že nastal čas koupání.
• U starších dětí už s touto metodou nevystačíme, je totiž použitelná pouze v situacích „teď a tady". Proto postupně zařazujeme abstraktnější formu komunikace: fotografie a obrázky obvyklých situací a známých osob. Než vyrazíme na logopedii, ukážeme dítěti fotografii paní logopedky. Na obrázku můžeme mít také bazén, kam chodíme plavat, oblíbené hřiště nebo nejbližší samoobsluhu. Důležité jsou portréty členů rodiny a přátel. S jejich pomocí předem vysvětlíme, kdo dnes přijde na návštěvu, nebo za kým se chystáme my.

Znakování je nejlepší

Všechny předchozí způsoby komunikace jsou důležité, mají však svá omezení. Ta překonává jen komunikace prostřednictvím gest a prvků znakového jazyka, takzvané znakování s miminky. Tento způsob komunikace vychází ze zcela základních dovedností: využívá přirozená gesta a jednoduché znaky. Jde o přirozený způsob, kterým dítě se svými dospělými vede rozhovor. Mnoho gest používaných malými dětmi je zcela univerzálních (zvednutí rukou při touze po pochování, odmítavé odvrácení obličeje, dupání při nesouhlasu) a vychází z vrozeného základu.

Kdy tedy se znakováním začít? Hned. Na slyšící miminko také od jeho narození mluvíme, aniž by řeči rozumělo.  Stejně tak můžeme znakovat na neslyšícího kojence, komentovat pomocí gest a znaků ty nejběžnější situace. Učíme tím dítě věnovat pozornost svým rukám a výrazu obličeje. Učíme i sami sebe, že „co dítě nevidí, to nemůže dobře slyšet" a zautomatizujeme si tak pozměněný způsob rozhovoru s dítětem, což se nám bude v budoucnu ještě po mnoho let hodit. A neslyšícím dětem to umožní pronikat do našeho světa, rozumět mu a mít nad ním dostatečnou míru kontroly. Být stejné jako ostatní.

zdroj: tamtam-praha.cz

Vstoupit do galerie | 13 Vydejte se s dětmi na zasněžený výlet! Poradíme kam!