Evropský soud pro lidská práva zaúkoloval naši republiku přijetím zákona zakazujícího fyzické trestání dětí, a tak se v Česku zákonitě znovuotevřela debata na toto téma. Zastánci zákazu apelují na morálku a poukazují na neblahý vliv fyzických trestů na psychiku dětí, odpůrci často, tak jako ministr Marian Jurečka, vzpomínají, že jsou svým rodičům za facku v pravý okamžik vděčni. Jak to tedy je: může být fyzický trest pro dětskou psychiku posilující, nebo je vždy destruktivní?

Kruté tresty měly posilovat vůli i sebeovládání

Když se podíváme do historie, byly fyzické tresty používány běžně, a to nejen ve výchově dětí. Dosti kruté tresty používané ve starověké Spartě jako součást výchovy budoucích vojáků měly posilovat nejen tělesnou zdatnost chlapců, ale také sílu vůle a schopnost sebeovládání. Spartská výchova je pověstná svou tvrdostí, nicméně i středověká církev považovala (sebe)bičování za nástroj posilující sebeovládání.

Postupně však evropská společnost spěla k opouštění fyzických trestů jak pro dospělé, tak pro děti. Proti krutému zacházení s dětmi vystupoval například v 11. století svatý Anselm, tyto tendence se pak zvýraznily zhruba od 15. století vlivem humanismu.

Na školách byly v našich zemích fyzické tresty zakázány v roce 1867. V rodinách byl však ještě na počátku 20. století tělesný trest považován za blahodárný prostředek zaručující budoucí mravní bezúhonnost dítěte. Vzpomeňme biblické "Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas". Anebo "Vězí-li v srdci chlapce pošetilost, trestající hůl ji od něho vzdálí" či "Nepřipravuj chlapce o trest. Nezemře, když mu nabiješ holí. Nabiješ mu holí a jeho život vysvobodíš od podsvětí."

Sousloví "Metla vyhání děti z pekla" znělo v mnoha rodinách ještě po druhé světové válce, někteří senioři si dodnes vzpomenou, že byli za své přestupky biti, taháni za vlasy či za uši, klečeli či stáli v koutě, mnohdy s přepaženými pažemi. Pro řadu z nich bylo samozřejmostí rodiče zároveň odprosit a za trest poděkovat. Dnes je vše jinak.

Raději podstoupit pohlavek? Tresty mohou být návykové

Odborníci se shodují, že fyzické tresty jsou ponižující. Dítě navíc může vnímat trest jako odpustek a říci si: "Těch pár pohlavků mi za to stojí," takže se trest mine účinkem. A když vyvolá u dítěte hněv či pocit ukřivděnosti, může i zhoršit ochotu k nápravě. Faktem je i to, že bité děti ztrácejí pocit bezpečí a hůře dosahují vyšších stupňů morálního vývoje: podstatné se pro ně stává vyhnout se trestu, a nikoliv se chovat správně, být dobré.

Používají-li se fyzické tresty často, mohou být dokonce i návykové. Dítě někdy zlobí, protože si jednoduše neví rady samo se sebou. Má špatnou náladu a neumí se jí zbavit. Když pak něco provede a dostane na zadek, bolest překlopí vztek či rozmrzelost do smutku. Dítě pláče a slzami vyloučí z těla stresový hormon kortizol, takže se mu uleví. Časem rodič přiléhavě konstatuje: "On/ona zlobí, dokud nedostane." či: "Vyloženě si o to říká."

Tři důvody, proč fyzické tresty nezakazovat

Snížení sebeúcty, narušení pocitu bezpečí, zpomalení morálního vývoje a vznik závislosti - to vše způsobuje snížení psychické pohody i odolnosti dítěte. Znamená to tedy, že bychom měli fyzické tresty zakázat? Vidím tři důvody, proč to není tak jednoduché. Za prvé, všechny výše uvedené argumenty můžeme použít i proti jiným trestům. Psychické tresty, jako je ponižování, znevažování, výsměch, ignorování či odpírání lásky, přitom bývají kolikrát mnohem ničivější. Nabízelo by se zakázat i psychické tresty. Jenže: kdo posoudí, zda mlčení naštvaného rodiče je adekvátní reakcí na drzého potomka, nebo psychickým týráním? Kdo rozklíčuje, jak jsem myslela větu: "Ty jsi ale šikula!" Byla to pochvala, nebo výsměch? Často nejde ani tak o slova, ale o jemné nuance tónů, o kontext, rodinnou kulturu a tak podobně. Psychické tresty jsou téměř neprokazatelné, a tudíž nepostižitelné.

Je tu i druhý důvod: Obhájci zákona se často opírají o tvrzení, že násilí mezi dospělými také nepovolujeme, že když žena zlobí, muž ji nemůže uhodit. Proč bychom tedy měli povolovat násilí na dětech?

To však není úplně korektní argument, protože muž není za chování ženy zodpovědný. Když zlobí dospělí, voláme policii - a zde se na možnosti použití fyzických donucovacích prostředků shodujeme. Kdyby policisté fyzicky zasáhnout nemohli, zákony by se staly leckdy prakticky nevymahatelnými.

Dále vstupování státu do soukromých záležitostí je samo o sobě ošemetné a kriminalizaci rodičů, kterým třeba docela obyčejně ujede ruka, vidím jako silně nevhodnou.

Slabý rodič dítěti neprospívá

Ve své praxi se setkávám se spoustou rodičů, které jejich náctileté děti doslova zahánějí do kouta, chtějí-li je jakkoliv omezit. Teenageři skloňují soukromé vlastnictví, svobodu pohybu, svobodu projevu. "Já si na svým mobilu můžu dělat, co chci, je to můj mobil!" Nebo: "Na víkend s váma nejedu, nemáte právo mi rozkazovat."

Rodiče za mnou chodí zoufalí. Přijde jim, že zatímco děti mají práva, jim zbyly jen povinnosti. Jakmile rodiči ujede na drzého potomka ruka, získá po uzákonění zákazu fyzických trestů dítě další páku: "Já sice zlobím a dělám si, co chci, ale ty porušuješ zákon." Dítě to bude moci nahlásit ve škole, na sociálce, na policii. Postavení dítěte vůči rodiči bude posíleno. Posílí je to však do života? Děti slabých rodičů někdy tráví celé dny před obrazovkami a o nějakém zapojení do domácích prací či o zodpovědné práci do školy nemůže být řeč.

Děti, které využívají všech svých práv a svobod, aniž by přebíraly zodpovědnost, nejsou pro samostatný život dobře připraveny. Slabost jejich rodičů jim ublížila. Slabost rodiče je z velké části osobnostní záležitostí, nicméně normy společnosti ji v nemalé míře ovlivňují.

Potíže hodných, respektujících, milujících a oslabených rodičů nastávají i mnohem dříve, než přijde pubertální doba jejich potomků. Navštívila mě řada matek, které si zákaz fyzických trestů daly již dávno samy. Jsou to ženy oduševnělé, sečtělé, milující a respektující, vlídné a trpělivé. A také bohužel zoufalé. Jejich mnohdy ještě malé děti je vůbec nerespektují, neposlouchají, mají z nich legraci a jsou na ně někdy velmi ošklivé.

Když se zanoříme do detailů konfliktních situací, objevuje se zhruba následující obrázek: Dítě dělá něco, co nemá, například pouští vodu naprázdno, skáče po pohovce v botách, kouše svetr. Máma ho žádá, aby s touto činností přestalo. Dítě pokračuje. Máma žádá znovu, vysvětluje. Dítě jako by neslyšelo. Máma už je naštvaná, ale snaží se nezvyšovat hlas. Má své ideály: neplácnout, nekřičet.

Vysvětluje dál, dokládá důvody zákazu, apeluje, prosí. Pro dítě však jde o dvojnou vazbu: slovy sice máma říká ne, ale vlídný hlas a úsměv na tváři říkají ano. Protichůdné sdělení dítě mate a rozčiluje. A samozřejmě že v činnosti pokračuje. Tohle se může táhnout dlouhé minuty, mnohokrát za den. Matky jsou z toho vyčerpané, mají pocit bezmoci a selhání. Napadají je věty jako: To mi snad dělá schválně. Jsem neschopná matka. Já to dítě mít neměla.

Trest u němých tváří: kousne, odhodí a opět láskyplně olizuje

Chovatelé koček a psů dobře vědí, že mládě si může k mámě dovolit ledasco: Šlape po ní, doráží, kouše ji do tlap i do uší. A máma drží. Když to však malé přežene, kočka či fena se bez zaváhání ožene, "zlobílka" jemně kousne či vezme do zubů a odhodí (ekvivalent našeho plácnutí či políčku, řekněme). Mládě okamžitě zanechá nevítané činnosti a máma je ve vteřině opět milující mámou, která své maličké přijímá, líže, vrní. Ve zlomku vteřiny sděleno, pochopeno, vyřešeno a uzavřeno. Mládě se chová způsobně, máma miluje a pečuje.

Fyzické vymezování hranic je přirozeností savců, člověka nevyjímaje. Ano, máme slova a je to skvělé. Má to však znamenat, že fyzická sdělení jsou najednou nepřípustná? V kontrastu se zoufalými, vyhořelými maminkami, které mě navštěvují v mé poradně, si opravdu říkám, jestli to ty kočky nedělají v něčem líp.

Plácnutí jako jasná zpráva. Přiměřenost je důležitá

Domnívám se, že podstatnější než typ trestu, je jeho přiměřenost. Představte si třeba, že vás váš školkáček či prvňáček tahá za vlasy. Říkáte mu, ať toho nechá, ale on je rozjívený, rozvášněný svou zábavou a nehodlá si ji odepřít, tahá a tahá. Když ho v takové situaci plácnete přes ruku, je to přiměřené stejně, jako když ho třeba okřiknete nebo na chvíli vykážete z místnosti. Dítě pochopí, nechá toho a nemá to žádné negativní následky. Když byste ho za to zbili, bylo by to nepřiměřené a dítěti byste ublížili. Stejně, jako kdybyste ho seřvali nebo ho vyhodili z bytu.

Týrání dětí je bezesporu zrůdná věc a všichni si přejeme, aby žádné děti nezažívaly násilí. Aby se nemusely bát svých otců a matek. Jenže zákon zakazující týrání máme, a přesto se to děje. 

Zákon nezabrání týrání dětí

Problémem nejsou rodiče, kteří dítě plácnou nebo mu výjimečně dají facku. Problémem jsou rodiče, kteří své děti týrají, zanedbávají či zneužívají. Ti stojí již dnes mimo zákon a zjevně je to nezastaví. U zákona zakazujícího fyzické tresty hrozí, že bude kriminalizovat normální rodiče, aniž by jakkoliv pomohl dětem, jež jsou ve skutečné nouzi.

Fyzický trest a fyzické týrání jsou dvě odlišné kategorie, jakkoliv mezi nimi neexistuje ostrá hranice. Ta ovšem neexistuje ani mezi lékem a jedem.

Domnívám se, že zákon zakazující fyzické tresty není dobrý nápad. Nicméně je možné, že tlak EU a mylná představa, že pomůžeme týraným dětem, skutečně do podoby zákona vyústí. V takovém případě bude zásadní otázkou, co bude za fyzický trest považováno. Za krajně nevhodné bych považovala vnímat jako fyzický trest plácnutí. Když například batole rodiče kousne a rodič se ožene, nejde ani svou povahou o trest, jde o instinktivní reakci, stejně jako člověku vystřelí ruka, když plácne komára.

Umím si představit pozitivní formulaci zákona, zhruba ve smyslu: "Dítě má právo na používání takových výchovných metod, které respektují jeho důstojnost a vyhýbají se způsobům, jež mohou být zraňující a ponižující." Taková formulace by dávala soudům možnost vnímat přístup rodiče komplexně, individuálně zvažovat každý jednotlivý případ a v rámci možností zahrnout i psychické tresty.

Mohlo by vás zajímat: Trestejme surové rodiče. Kriminalizovat pohlavek v mezní situaci ale nechci, říká Jurečka