Z vaší knihy mi vychází, že skloubit práci a péči je velmi náročné. Vy jste si ještě naložila tím, že jste ji začala na rodičovské psát. Hledala jste u žen, které jste zpovídala, inspiraci sama pro sebe?

Věděla jsem, že chci při rodičovské dělat, co jsem dělala vždycky - psát. Kniha mi z toho nakonec paradoxně vycházela jako nejlepší možný projekt, takže když přišla tato nabídka, hned jsem ji vzala. Při psaní jsem byla pánem svého času a deadline byl oproti klasické novinařině jen jeden. Dalším důvodem pak bylo, že jsem sama hledala informace a buď je nenacházela, nebo byly nedostatečné. Sama sobě jsem nakonec dokázala nastavit nějaký režim tak, abych zvládala slaďovat obě role, ale vím, že hodně žen na rodičovské tápe. S dalšími a dalšími dotazy mých kamarádek, jak to vlastně dělám, jsem si říkala, že v Česku chybí publikace, která by ukazovala možnosti skloubení z hlediska běžného života. Spousta článků mi dala představu o tom, že se to dá zvládnout, ale jak se to podepíše na mém fungování v různých sférách života, jsem netušila. Byla to procházka punkovou zahradou. 

Asi jste se tedy dostávala spíš k návodům než k reálným zkušenostem žen. 

Ano. A byly to s prominutím floskule. Neuměla jsem si pod tím představit nic konkrétního. Je hrozné to říct, ale jako vysokoškolačka jsem si hledala informace na diskusních fórech toho nejhoršího rázu. Potřebovala jsem vědět, jak to funguje u lidí, kteří jsou mi alespoň trochu blízcí tím, kolik času profesi věnují nebo jaké mají zázemí. 

Na začátku knihy přiznáváte, že jste sama měla strach přerušit kariéru, a tento motiv se opakuje i v několika rozhovorech s vašimi respondentkami. Co by vám tenkrát pomohlo, abyste strach neměla?

Možná příklady z okolí. Kdybych jich viděla víc a byly hmatatelnější, asi bych se tolik nebála. Od chvíle, kdy jsem vstoupila do světa novinařiny, jsem se kolegyň s malými dětmi ptala, jak to dělají. Mám pocit, že si své tajemství střeží, a já se to nikdy nedozvěděla. Myslím, že je to určitou tvrdostí novinářek. Nechtějí přiznávat některé slabosti v soukromém životě. Strach pro mě ale pořád nebyl překážkou mít rodinu. Je pro mě na prvním místě a věděla jsem, že se do novinařiny přinejhorším vrátím za pár let. 

Myslím si, že to střežení tajemství není výhradně novinářská věc. Zdá se mi, že když se zeptáme ženy, jak zvládá mateřství, málokdy přizná, že je to až tak těžké, jako ženy ve vašich rozhovorech.

Jsem ráda, že to říkáte. Na začátku psaní jsem se nejvíc bála, jestli rodičům, a zvlášť ženám, ukáže něco nového. A musím říct, že jsem byla dost překvapená, co všechno mi respondentky a jeden respondent přiznali. I pro mě jako pro matku to bylo velmi ozdravné v tom, že jsem si najednou uměla představit nejrůznější situace, které může slaďování mateřského a pracovního života přinést. Oceňuju odvahu respondentek mluvit o některých věcech, protože vím, že to pro ně není lehké a že si nemohou být jisté, jak přijme odpovědi jejich okolí, až si je přečte. Některé ženy, které jsem oslovila, mě odmítly právě proto, že se nechtěly veřejně zpovídat. A chápu to, lidé je mohou šmahem odsoudit s tím, že jsou to hrozné matky, které se vůbec pouštějí do práce. Proto jsem ráda, že se moje respondentky rozhodly být velmi otevřené. 

Mezi respondentkami máte několik žen, které jsou samy nadřízenými jiných rodičů malých dětí a dávají jim dobré podmínky, které jsou ale v Česku spíše výjimkou. Zvlášť se mi líbila slova advokátky, která říkala, že děti k lidem prostě patří, proto dává rodičům dobré podmínky. Bylo by řešení, kdybychom přestali tak striktně oddělovat veřejnou a soukromou sféru a jako společnost si řekli: děti k lidem patří?

Velký kámen úrazu v Česku je právě to striktní rozdělování. Nechápeme, že máma nemá moc možností, jak to celé vymyslet a udělat. Sama si často připadám jako blázen, když na jedné nebo druhé straně "barikády" musím vysvětlovat, že mám i ten druhý svět. Když člověk narazí na spolupracovníky, kteří to chápou nebo si to nechají vysvětlit, je to velký rozdíl. Svět, který vytváří ve své advokátní kanceláři Michaela Plachká, je mi velmi sympatický. Jako maminka dvojčat si sama procházela těžkým obdobím, tím pádem pochopí všechny drobné detaily, které jsou podstatné pro mámu slaďující práci a péči. V jejím případě to není jen prázdná fráze. 

Přebal knihy Máma má práci. | Foto: Aktuálně.cz/Archiv Šárky Seydler Kabátové

Jedním z  velkých argumentů současného antifeminismu je to, že feminismus přivedl ženy právě do pasti kloubení kariéry s rodinou, což je dostává do stresu a časové tísně. Pominu to, že ten argument stojí špatně, ale nedáváte těmto hlasům další náboje?

S takovou argumentační šarvátkou jsem se už několikrát setkala, a to ze strany mužů. Vlastně na to vůbec nechci naskakovat. Není to tak, a už jsem přestala cítit potřebu jim tuto představu rozbíjet. Doufám, že diskuse o tom, že by ženy měly být jen za plotnou, už není aktuální. Mimochodem, nebylo by to tak rozdělující téma, kdyby se ženám více pomáhalo. Všechny stereotypy a mýty vznikají nepochopením situace a možná i chutí to ženám ještě více ztížit, když si to přece vybraly samy. Volba to sice je, ale nemá to být pro ženy stigma. Měli bychom jejich rozhodnutí maximálně kvitovat, protože takové ženy přispívají společnosti. Všech deset žen v knize jde příkladem, jak se to dá dělat a jak být třeba i inspirací pro jiné ženy. Bez ohledu na to, že jsou matkami, dělají něco, co prospívá ostatním lidem. 

Rozumím tomu, přesto si myslím, že v jádru tohoto argumentu se skrývá něco důležitého. Nedávno jsem psala text o osamělosti matek malých dětí a jedna respondentka mi řekla, že intenzivní péče jeden na jednoho se jí vlastně zdá strašně nepřirozená. I z mého pohledu by péče neměla vypadat tak, že je na to matka víceméně sama. 

V poslední době se nad tím taky často zamýšlím, protože mi dochází, že izolace žen možná dříve nebyla tak intenzivní. Mimo jiné proto, že sounáležitost rodin v péči a výchově dětí byla větší. Já mám rodinu kousek, ale vymyslet hlídání je přesto někdy organizačně náročné. Co teprve mají říkat rodiče, jejichž rodina žije v jiném městě nebo kraji. Je samozřejmě trochu nepřirozené, že jsou ženy neustále samy doma, kde pečují, a když chtějí pracovat, je to skutečný boj. Minimálně se tady nabízí prostor pro změnu toho, jak uspořádat péči mezi partnery navzájem. V tom, jak se do péče o děti zapojují otcové, máme v Česku velkou rezervu. Zároveň bychom se měli zamyslet nad tím, jaké mají podmínky pro větší zapojení. Čas, který tráví v práci, bývá nezřídka enormní. Zasahuje do toho také zvyšující se věk odchodu lidí do důchodu. Moje máma by chtěla hlídat víc, ale ještě stále má pracovní povinnosti. Častý problém také je, že prarodiče už trpí zdravotními problémy. Pak se dostáváme k tématu sendvičové generace, kdy člověk pečuje o děti a rodiče zároveň. 

A ten člověk je většinou žena. 

Ano. A v momentě kdy si dovolí vyslovit všechny ty překážky, které na cestě má, tak je za hysterku, která si stěžuje, a vyslechne si, že si to vlastně vybrala sama. Necháváme v tom ženy osamocené a nemělo by to tak být. Je zde velký prostor k zamyšlení u lidí, kteří si možná ani nemyslí, že se jich toto téma dotýká, ale opak je pravdou. 

Šárka Seydler Kabátová (31)

• Novinářka a dokumentaristka, vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově.
• Věnuje se sociálním tématům, tématu duševního zdraví či sexuálního násilí. V současnosti je autorkou převážně názorových textů pro Seznam zprávy.
• V minulosti působila také v Lidových novinách.
• Je autorkou dokumentární série My o různých společenských subkulturách, podcastu Výdech zaměřujícího se na duševní zdraví či časosběrného dokumentu o dospívajícím trans muži s názvem Samuel. 

Zároveň ženy ve vašich rozhovorech své volby často zpochybňují. Ubezpečují se, že se nerozhodly špatně. Někdy jejich touhu pracovat nechápe ani partner. 

Pro pracující mámu je podle mě vůbec největší překážka, když nemá podporu v nejbližším okolí. Vytváří to navíc nebezpečnou situaci, kdy partner může kdykoliv říct: je to tvoje volba, tak si to nějak zařiď. Já sama mám podporujícího partnera, který se zapojuje, ale když je v práci, taky si na to taky připadám dost sama. Kdybych neměla ani jeho podporu, je podle mě velmi snadné se na to raději vykašlat a pracovat přestat.

Všechny vaše respondentky během rodičovské pracovaly či pracují, jsou to ale vesměs ženy vzdělané, s dobrým rodinným zázemím, mohou si dovolit hradit hlídání a ve své profesi vynikají. Nepřemýšlela jste nad tím, že ukazujete jen určitý segment velmi úspěšných a ambiciózních žen?

Mám pocit, že se ve stínu úspěšných žen v mé knize ztrácí příběh textilní výtvarnice nebo sociální pracovnice. I ony dosáhly uspěchu, ale slaďovaly péči a práci ve výrazně těžších podmínkách než ostatní ženy v knize. Byly to samoživitelky po náročném rozchodu s partnerem, potýkaly se s finanční tíží. V tomto směru jsem se snažila ukázat širší paletu. V knize nevystupuje pokladní nebo uklízečka, protože jsem se tentokrát nechtěla pouštět do sociální sondy. Na prostoru deseti rozhovorů by ani neobstála. Řekla jsem si, že ukážu ženy, které mají, ať to zní sebehůř, kariéru v tom slova smyslu, jak ji většinově chápeme, a které se na výkon své práce musí doma připravovat. Jsou to ženy, které nechtějí během rodičovské zahodit svůj potenciál a znalosti. Všemi těmito argumenty jsem dospěla k výběru konkrétních profesí. Chtěla jsem na tom ukázat, že když to zvládne zorganizovat vytížená politička nebo záchranářka, tak to může zvládnout téměř kdokoliv. Ale chápu, že někdo žije v podmínkách, kdy je to pro něj mnohem těžší. 

Snad všechny ženy bez výjimky mluvily o nedostatku spánku jako o součásti svého uspořádání. Fascinuje mě, jak je normalizované, že pracující matka prostě nespí.

Nedostatek spánku se do určitého věku dítěte týká asi všech matek bez rozdílu. Na druhou stranu, já jsem během rodičovské napsala knihu, píšu novinářské texty a zpovídám ženy v terénu. A ve dvou letech dítěte už můžu říct, že jsem se docela klidně vyspala už několikrát, ačkoli pracuji hlavně po večerech a po nocích. K tomu se váže důležité téma, a sice, že je práce matek po večerech bohužel v Česku hodně normalizovaná. Není to dobře, na druhou stranu nevím, kdy jindy ji dělat soustředěně. Taky bych si přála, aby slaďování neznamenalo, že si žena naloží druhou směnu poté, co uspí dítě bůhví v kolik hodin večer. Je zde velký prostor pro zaměstnavatele i veřejnou sféru, aby se zamysleli nad tím, zda nejsme pozadu v nabízení flexibilních úvazků a flexibilní pracovní doby. Ženám by to rozvázalo ruce. Pokud jim nabízíme jen plný nebo poloviční úvazek, nepomůže jim to. V Česku není moc zvykem nabízet kratší úvazky než poloviční, přitom by to dávalo velký smysl. 

Knihu doplňujete tím, že se ptáte žen na ulici, jak se mají na rodičovské, a odpovědi zveřejňujete na Instagramu. Chtěla jste tím spíš upozornit na svou práci, nebo jste zamýšlela dodat linku "obyčejných žen", která v knize chybí?

Vzhledem k mé dosavadní novinářské práci jsem chtěla navázat na sociální sondy. V knize jsem tuto linku záměrně vypustila, ale něco mě nutilo chodit mezi rodiče a ptát se, jaký je jejich život. Řekla jsem si, že během rodičovské dovolené se chci zajímat o situaci rodičů, a zvlášť matek. Dávalo mi velký smysl dělat to, co jsem dělala vždycky: jít do ulic a zjišťovat, jak to je. Slyšet "obyčejné" lidi, kteří jindy nemají v médiích hlas, je důležité. 

Potýkala jste se s častým odmítáním? Přece jen musí respondentky vystupovat na kameru a pak se jejich výpověď objeví na sociálních sítích, což nemusí být každému příjemné. 

Na začátku jsem žádné úkroky stranou nezaznamenala, ale s tím, jak se projekt stal na sociálních sítích viditelným, si občas všimnu, jak některé maminky už z dálky vidí, že za nimi jdu, a hází zpátečku. Důvod je ale většinou ten, že se stydí být na kameře. V soukromém rozhovoru mi pak sdělí, jak se mají. 

Už jste říkala, že projekt na sociálních sítích rezonuje. Já mám ten pocit taky. Přijde mi, že jste tím odpověděla na nějakou společenskou poptávku, i když třeba nevyřčenou. 

Pořád přemýšlím nad tím, čím je ten úspěch projektu způsobený. Na začátku jsem si myslela, že bude jen pro pár kamarádů a známých na sociálních sítích. Překvapilo mě, jak silný ohlas to má. Na internetu vzniká hodně "mama obsahu", ale často bývá pojímaný takovým skoro až ezoterickým způsobem. Jenže mateřství je často na dřeň praktické, člověk v té ráné fázi rodičovství nemá moc prostoru přemýšlet o ničem, co nesouvisí se základními potřebami dítěte. Možná to rezonuje proto, že se ženy mohou s někým ztotožnit, a tím si ulevit od stresu, frustrace nebo samoty. Je pravda, že i mně to pomáhá. Kolikrát se mi ulevilo, když jsem slyšela některé odpovědi jiných matek. V Česku je asi ještě hodně prostoru, abychom téma rodičovství probírali. Máme co dohánět. 

Video: Tenistka Barbora Strýcová o tom, jak jí mateřství změnilo kariéru (2. 6. 2023)

Tenistka Barbora Strýcová ve Spotlightu mluvila i o tom, jak mateřství změnilo její kariéru | Video: Jakub Zuzánek, Video