Když sviští řemen aneb Také rádi týráte děti?
„V některých případech je opravdu škoda každé rány, která padne vedle," napsala nám čtenářka Petra. Sama má sice doma teprve kojence, inspirovala ji však zkušenost z vlastního dětství.
„V některých případech je opravdu škoda každé rány, která padne vedle," napsala nám čtenářka Petra. Sama má sice doma teprve kojence, inspirovala ji však zkušenost z vlastního dětství.
Mimoděk tak potvrdila názor psychologů, že ten, kdo býval bit, sám později své děti bije... „Moje máma pro facku daleko nešla, nutno také ale uznat, že jsem byla dítě divoké a většinou jsem si ji skutečně zasloužila. Když byla rošťárna větší, dostala jsem na zadek vařečkou, ale z obojího jsem měla spíše legraci. U facky mě vždy bavilo sledovat, jak se máma tváří vytočeně, jak vysune špičku jazyku, než mě lepne, jak při tom rozčilením často zfialoví. Vařečkou, to už bolelo přece jen o něco víc, přesto jsem si z toho nic nedělala, protože jsem napjatě čekala, jestli ji o mě konečně zlomí, jak mi pokaždé vyhrožovala. A když opět nic, lumpačila jsem si vesele dál," popisuje paní Petra.
„Táta byl pravý opak maminky. Ani v nejhorší pubertě jsem od něj nedostala jediný pohlavek, fyzické násilí se mu příčilo. Přesto měl větší autoritu než máma: stačilo mu jen zvednout hlas, a já už se krčila v koutku. Dodnes nechápu proč, prostě měl takovou sílu osobnosti," dodává. A jaké si z toho všeho vzala Petra poučení pro vlastní výchovu? „Jsem zastáncem něčeho mezi: dát dítěti na zadek, to ano, ale ne kvůli každé hlouposti, aby to nakonec neztratilo žádaný efekt."
Martina a Daniela: Výprask se vyplatil
„Když jsem otěhotněla, věřila jsem pevně, že své dítě nikdy neuhodím. Jenže jak čas plynul a syn rostl, musela jsem, ač nerada, změnit názor a občas mu pořádně na zadek nasekat! Syn byl hyperaktivní, vzteklý, rozervaný, pokud nebylo po jeho, nastalo peklo," napsala nám čtenářka Martina. „Už mi to pomalu začalo přerůstat přes hlavu, tak párkrát dostal pořádně na zadek. A vše se obrátilo k dobrému! Pochopil, co se smí a co ne, takže teď už není bití třeba."
Někdy se však výchova obejde bez ran. A jak pěkně to funguje! „Můj otec kdysi dávno nosil při výkonu svého povolání zbraň - zajištěnou ji i s řemenem pokládal na vysokou kredenc. Měla jsem nařízeno se jí vůbec nedotýkat. Až jednou... tatínek položil pistoli tak, že malá část řemene visela níž. Já jsem v nestřeženém okamžiku lezla po šuplíčkách jako po schůdkách. Najednou se šuplíček vyšoupl a já, držíc kousek řemene v ruce, jsem se zřítila dolů," popisuje svou zkušenost čtenářka Jana.
Rámus samozřejmě přivolal rodiče a schylovalo se k prvnímu výprasku. Ale... „Tatínek sice rozepnul pásek, ale plácl mě jen trochu rukou. Pak se rozmáchl a třískal úmyslně páskem o podlahu, aby to dělalo rány. Samozřejmě u toho na mě křičel. Byl to zážitek, který si víc než šedesát let živě pamatuji... Kam si od té doby zbraň ukládal, to dodnes nevím," popisuje paní Jana poněkud netypickou, leč o to zajímavější výchovnou metodu. Tedy, klobouk dolů, co myslíte?
Hana: Výprask nikdy!
Někteří rodiče potom násilí odmítají ze zásady. Jako paní Hanka. „Seřezat dítě řemenem, popřípadě použít jakýkoliv surový trest znamená vždy rodičovské selhání. Podle mého názoru výchova začíná už od narození. Žádná facka nenahradí rodičovskou lásku a pochvala vždy motivuje mnohem víc než trest. Krásně to vystihl Robert Fulghum: Nic si nedělejte z toho, že vás dítě neposlouchá, uvědomte si ale, že vás neustále pozoruje," napsala nám. „Vždycky bychom měli hrát fér, ve vztahu k dítěti tato zásada platí dvojnásob. Dítě umí úžasně chápat naše slabiny a umí odpouštět, když přiznáme chybu a když ví, že je to chyba z lásky," dodává paní Hana.
A co vy, naši čtenáři? Také zastáváte názor, že dítě ani květinou neuhodíš? Nebo jste spíš příznivci ruského pedagoga Makarenka? Či snad je vaším favoritem rovnou starověký král Herodes, blahé paměti? O tom můžete diskutovat pod článkem a hlasovat v naší anketě.
