Nikoli - překvapivě se to může ukázat jako vynikající řešení. Zejména v situaci, kdy rodiče opravdu selžou. Rozhodně je to lepší než nechat dítě trápit v nepovolaných rukou nebo ho dokonce umístit do ústavní výchovy.

Důvodem, proč mladičká maminka výchovu vlastního dítěte nezvládá, může být sociální nezralost, tíživá finanční situace, případně fakt, že zůstane s dítětem sama. V takových případech se často vrací domů a v jedné domácnosti žijí tři generace.

Řešení: rodinná adopce

Soužití však není vždy jednoduché: maminka chce přirozeně ovlivňovat výchovu svého potomka, ovšem bez odpovědnosti, která k tomu patří. A její názory na výchovu se budou od toho babiččina nejspíš lišit. Východiskem pak může být adopce dítěte prarodiči, samozřejmě pokud k tomu dají biologičtí rodiče souhlas. Babička se stává mámou a dcera zase svobodnou bytostí, která má čas přirozeně dozrát. Prospěje to oběma stranám - rozhodně víc než umístění nechtěného dítěte do náhradní nebiologické rodiny. Dokonce existují případy, kdy maminka donosila a porodila miminko za dceru, která ze zdravotních důvodů sama děti mít nemohla.

„Nebýt mámy, nezvládla bych to. Do jiného stavu jsem přišla nečekaně v devatenácti letech, sotva jsem nastoupila na univerzitu. Otec neměl o chlapečka vůbec zájem, a vlastně ani o mě. Brzy utekl a já se s tím těžce vyrovnávala. Dodnes si vyčítám, že jsem řešila své citové a studijní problémy místo péče o dítě," říká dnes čtyřicetiletá Miroslava.

„Naštěstí jsem měla maminku, která mě skvěle zastoupila. Zažádala o adopci a vzápětí o předčasný důchod. Děda byl dosud v plné síle, všechny nás dokázal uživit. A já mohla dál studovat, hledat sama sebe a časem nají i svou velkou lásku. Negativní situace z počátku Péťova života se na jeho vývoji naštěstí neprojevila. Dnes je mu 21 let a dávno se srovnal s tím, že jeho starší sestra je ve skutečnosti máma. Tak ovšem oslovuje babičku, zatímco já pro něj zůstala milovaná ségra. Rozhodnutí mé maminky a mého táty mu zachránilo hezké dětství a mně kus mládí," uzavírá.

Pro a proti

Důvodů pro i proti najdeme spoustu, ty kladné však převažují. Někteří odborníci z řad psychologů, pedagogů a sociálních pracovníků přebírání rodičovské role prarodiči neschvalují. Starší lidé už podle nich nemají dostatek energie, aby se dětem naplno věnovali. Bojí se, že až jejich chráněnci přijdou do puberty, nebudou prarodiče schopni poskytnout jim zázemí a silnou, leč trpělivou výchovnou ruku.

Všechny nevýhody prarodičovské péče ovšem vyvažuje skutečnost, že děti mohou díky babičkám a dědečkům vyrůstat v rodinném prostředí a nemusí do ústavů. Trávit mládí po sirotčincích nebo cizích náhradních rodinách totiž dětem neprospívá. Potvrzují to statistická data. V letech 1995 - 2004 bylo například v ústavní péči 17454 dětí, přičemž 56 % z nich se dopustilo trestné činnosti a 51 % páchalo trestnou činnost po opuštění ústavů.

Babička a děda mají smysl!

Ostatně přirozená role prarodičů je nezastupitelná. Potvrzuje to i diskuze na internetu. Strašně mi chybí babička a děda. Nemohu se vyrovnat s jejich odchodem. Čím déle to je, tím jsou vzpomínky na ně intenzivnější. Děda byl myslivec. Na vše znal odpověď, uměl snad všechno na světě. Babička mě zase vedla k ručním pracím, vaření a pečení, byla mou kamarádkou, uměla vyslechnout a poradit. Znáte to, rodiče nemají čas nebo náladu, ale babi s dědou jsou tu vždycky," vzpomíná přispěvatelka na webu doktorka.cz.

A jak je tomu u vás? Pečujete o vnoučata místo dcery či snachy? Jaké máte s druhým mateřstvím zkušenosti? Nebo se naopak potomkům svých dětí vyhýbáte a vidět vnučku jednou za rok na dvě hodiny vám bohatě postačí? Diskutovat o tom můžete pod článkem.

zdroj: zijemenaplno.cz, doktorka.cz