Jsi hnusná máma. Nenávidím tě, napsala devítiletá dcera
Jsi hnusná matka. Nenávidím tě. Vždycky jsem chtěla jinou mámu. Jakoukoli jinou, než tebe. Takový dopis mi ležel jednu neděli ráno na nočním stolku. Napsala ho moje devítiletá dcera.
Jsi hnusná matka. Nenávidím tě. Vždycky jsem chtěla jinou mámu. Jakoukoli jinou, než tebe.
Takový dopis mi ležel jednu neděli ráno na nočním stolku. Napsala ho moje devítiletá dcera.
Na vině byly punčocháče
Do té doby mi přišlo všechno docela v pořádku. Vozila jsem holčičku na balet, kde ji to bavilo. O prázdninách jsme spolu s tátou jezdili na výlety po hradech a zámcích. Skoro každou neděli jsem pekla její oblíbený jablkový štrúdl. Prostě klídek, pohoda. A teď jsem se pod tou tíhou dětské nenávisti málem sesypala.
Čtěte také: Co nesnáším na své matce
Ale jen málem. Než mi došlo, čím jsem si ten ošklivý vzkaz vysloužila. Den předtím jsme se totiž s mojí holčičkou pohádaly. Odmítala si vzít do minus deseti stupňů džíny a teplé punčocháče. Trvala na bílých podkolenkách. A já jí je prostě zakázala, jako by byla malé batole.
Jenže moje devítiletá princezna se s tím nedokázala vyrovnat. Už je přece velká! Sama dobře ví, co si má vzít na sebe!
Dcera, máma, babička
"Klárko, pojď sem na moment!" zavolala jsem ji do ložnice. "To jsi mi napsala ty?" Stála přede mnou, oči sklopené k zemi. Když jsme viděla její provinilý výraz, rázem mě přešel poslední zbytek zloby. A náhle jsem si vybavila, jak jsem nesnášela, když mě do punčocháčů cpala moje máma…
"Jo."
"Kvůli těm punčocháčům, viď? Já vím, že už jsi velká holka a oblékáš se sama, ale venku je moc zima, než abys šla jen v sukýnce."
"Já vím. Já to tak nemyslela."
"To je v pořádku," uklidňovala jsem ji. A vzpomínala na to, kolikrát jsem v návalu hněvu v duchu říkala spoustu ošklivých slov svojí mámě…
Doporučujeme: Je mi sedmnáct. Matka je kráva. Uteču z domova
Jenže něco jiného je si věci myslet a něco jiného je napsat na papír. Napsané slovo má na rozdíl od nevysloveného váhu. Může přetrvat. Což se moje holčička musí naučit.
Za trest všem na očích
A tak jsem ten papír vyvěsila na ledničku, všem na očích. To úplně stačilo. Klárka ho ještě ten večer potají sama sundala. Roztrhané zbytky jsem našla v koši.
Když šla v pondělí do školky, vzala si čepici bez obvyklých protestů. A já se definitivně zbavila posledních zbytků smutku. Vyrovnala jsem se s tím, že být máma znamená dávat své city všanc zase a znova.
A své vlastní mámě, Klárčině babičce, jsem koupila obrovskou bonboniéru. Jen tak, pro radost. A také za to, že dokázala přežít mé dětské běsy a mít mě pořád ráda.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Dětské běsy: Nekopej nohama, kopeš mamince hrob!