Jaké plakáty jste měl na stěně v dětském pokoji a jaké na ně máte vzpomínky?

Dost možná Michaela Jacksona, ale nejsem si jistý, jestli jsem ho měl vyloženě na stěně. Spíš jsem plakáty sbíral do desek a občas na ně kouknul. Ale když už jsem někdy v pubertě muziku jel opravdu naplno, dostal jsem krásný a velký plakát Petera Gabriela. Ten jsem si dokonce zarámoval a pověsil. Byla to tehdy nějaká limitovaná edice v rámci jeho pražského koncertu. Dodnes ten obraz mám.

Kam jste vzal první holku na rande?

Svou úplně první dětskou školní lásku jsem vzal na jeden kopeček zmrzliny do cukrárny. Klasický romantický příběh tehdy desetiletého chlapce. Tím to začalo a taky zřejmě i skončilo.

Co nejraději snídáte?

Většinou to je mix různých cereálií s ovocem, mlékem nebo jogurtem. A zelený čaj.

Co musí mít žena, aby vás zaujala?

Mě ta moje zaujala citlivostí, laskavostí a tolerancí. Byla si už tenkrát vědoma životních hodnot a byla krásně obyčejně neobyčejná.

Matky předčasně narozených dětí trpí bezmocí. Trvalé následky mívá velmi málo dětí

Rodina

Jak na sebe jako na teenagera vzpomínáte? Co vás dnes rozesměje a za co se dnes stydíte, že jste v tomto věku dělal? 

Na tohle období nevzpomínám příliš s úžasem. I když jsem měl spoustu svobody a člověk si v tomto věku připadá opravdu nesmrtelně, něco mě stále svazovalo. Nosil jsem rovnátka napevno, snažil se mít delší vlasy a vzhledem k tomu, že jsem je měl silné a vlnité, vypadal jsem spíš jako Tina Turnerová. Což nebyl, jistě pochopíte, můj cíl. A těch cílů jsem měl mraky a dlouho a dlouho se nic nedělo. Až mi najednou jeden vyšel.

Kniha, která vás v životě nejvíc ovlivnila a proč?

Mám hodně rád životopisné knihy. A nevím, jestli to byla zrovna ta o Freddiem Mercurym, anebo ta o Pink Floyd či Stingovi. Líbí se mi na nich to, že jsme všichni měli podobné cíle, startovní pozice a lásku k hudbě. A všichni jsme to měli svým způsobem na počátku stejné.

Do letošního ročníku osvětové kampaně na podporu nedonošených miminek se zapojil Michael Foret i se svou čtyřletou dcerou Liankou. Nazpívali spolu ukolébavku. | Foto: archiv Michaela Foreta

Pamatujete si své první hudební vystoupení? 

To ano a velmi živě. A vzhledem k tomu, že se vztahuje k mé rané pubertě, ponechal bych to raději bez komentáře.

Popsal byste svůj největší průšvih v životě? 

Zřejmě seznámení se se svým prvním manažerem, který mě poté okradl o spoustu peněz. Je to období 15 let staré a ten člověk posléze okradl i dost jiných lidí a umělců všech věkových kategorií. Byla to lidská bestie (a možná ještě někde je), ale mělo se to stát. Tehdy mi to dost otevřelo oči.

Jak byste sám sebe popsal jako otce? Co by vás charakterizovalo? 

To je těžká otázka. Snažím se k dětem být trpělivý a hlavně upřímný. Taky se snažím být nepřehnaně starostlivý a jsem spíš takový ten táta-kamarád. Takže vymýšlím spoustu blbin a je to u nás samá legrace. Existuju s nimi teď, a ne až.

S vaší dcerou jste nazpíval píseň na podporu nedonošených dětí a organizace Nedoklubko. Překvapila vás v něčem tato netradiční spolupráce s dcerou?

Musel jsem jí za natočení slíbit honorář. A když jsem se jí ptal, kolik by to mělo být, odpověděla, že na poprvé jí bude stačit Míša (ten nanuk). Skromná holka. Uvidíme, s čím přijde za pár let. Jinak mám ale radost hned z několika věcí. Píseň pomáhá na správných místech, která mohou být v dnešních dobách opomenuta. Pak mi píšou desítky a desítky maminek i tatínků a z písně mají radost. A taky mě těší to, že i moje dcera Lianka bude mít do života hezkou vzpomínku v podobě této písničky. Že i ona mohla svým "já" pomoci.

Jak vypadá vaše ideální neděle? 

Nevím, jestli ideální, ale hodně uklízíme. Máme docela velký dům a víkendy si užíváme. Pořád něco vaříme a pečeme a děti mají teď období stavění bunkrů úplně ze všeho a úplně všude. Zvlášť teď v zimě, kdy nemůžeme na zahradu a jsme hlavně doma, to u nás vypadá často jako po výbuchu. Takže neděle je taková očišťující.

Co vás zaručeně naštve? 

Bohužel hodně maličkostí. Jsem teď ve stavu, kdy na sobě musím hodně pracovat po duševní stránce. Jsem impulzivní a citlivý člověk. A to i ve věcech, které za to nestojí. Pořád se musíme učit. Každý holt v něčem jiném.