"Dnes je to rok, co jsme doma chystali velkolepou oslavu pro naši Elenečku. Byly jí tři. Jenom tři roky," vzpomíná maminka Jana.

Oslava naštěstí vyšla na jeden z mála dnů, které Elenka se svým nemocným srdíčkem netrávila v nemocnici. "Čekalo nás ještě pár posledních radostí: koulovačka, sáňkování, krásné Vánoce. Ale dnes vzpomínám jen na ty narozeniny. Jídlo, dárky, to už mi splývá. Obojího bylo dost, pro nás bylo důležité, že jsme doma s ní," vzpomíná paní Jana na svém blogu na dobu před rokem. To ještě její dcera žila.

Sedím na tomtéž místě

"Elenečka se probudila po odpoledním spánku a byla nerozkoukaná, když jsem jí připomínala, kdo za chvíli zazvoní. Souhlasila, že se krásně obleče. Přijely tety Zuzanka a Kiki, přivezly plno dárků a dobrůtek. Když jsme jí přáli, měla ve tváři takový zvláštní výraz. Jen při té vzpomínce bych ji umačkala láskou, kdyby se mohla vrátit. Ale kam? Sedím na tomtéž místě, kde loni. Ale už sama," vzpomíná Jana.

Čtěte také: David, chlapec z bubliny - život strašnější než smrt

"Pojídala maliny a borůvky, pořád ji vidím, jak napichuje malinu na prst a strká do pusy. Hrála si s tetami a vím, že jí bylo dobře. A dneska je jí, doufám, taky tak. Od rána pouštíme pohádky. Její oblíbené: Melichara, Duchy, Koloběžku, Koralínu... Snad tady dneska se mnou doma je, když se slaví ty její čtvrté narozeniny. Chtěla bych jí popřát. Elenko, všechno nejlepší! Ať už jsi kdekoliv."

Prsten starodávných rytířů

Jana přežila nejhorší a pomalu se začínala vzpamatovávat. Asi před měsícem vybírala se svou sestrou Kiki na webu zásnubní prsten. Přestože se vdávat měla sestra, jeden z prstýnků padl do oka Janě: "Pevná stříbrná růže a na ní zlatý kroužek: Jako by ho někdo z dálky hodil a náhodou se trefil - a on tam nějakým zázrakem drží a už nejde sundat. Připomněl mi ten prstýnek moje pouto s Elenkou. Ona je ten zlatý kroužek a já ta růže, co ho vlastně ani nedrží, a přesto pořád má," popisuje.

Svěřila se sestře, ale žádné reakce se nedočkala. Když jsou rány příliš čerstvé, slova se volí jen těžko.

Nedožité výročí narozenin své dcery proseděla máma na gauči. Sledovala pohádky, psala, trochu plakala. Otevřela pokojíček, kdyby si tam holčička třeba chtěla jít pohrát... Srovnala v něm hrneček pro malé nemocniční pacienty, injekční stříkačku pro malé nemocniční pacienty, část fonendoskopu pro malé nemocniční pacienty, nočník. Oblíbenou knížku odnesla k fotkám, před nimiž už sedm měsíců hoří plamínek svíčky.

A právě ve chvíli, kdy ji zase přepadl známý pocit, vedoucí k zešílení a naprostému propadu někam do nejhlubších hlubin člověčího žalu, zazvonil zvonek...

Byla to Kiki. Přinesla ten prsten: pomyslný dárek pro malou Elenku, velký tak akorát na prst její mámy. "Zatím ho smím nosit já, protože jsem s ní prý spojená. Nikdy ho nesundám. Budu ho opatrovat, než ho Elence jednou předám," říká Jana. Prstýnek od sestry jí pomohl přežít nedožité dceřiny narozeniny.

Píšu, abych nezešílela

"Díky možnosti psát na blog jsem uplynulé náročné dva roky zvládla bez antidepresiv. Nezešílela jsem a od dalšího psaní si slibuju, že se tak ani nestane," přiznává Jana.

Své dceři už víc pomoci nedokázala, a tak se teď aspoň snaží pomáhat jiným nemocným dětem: "Chceme pomáhat dětem nemocným, opuštěným, chudým: konkrétním dětem, ne nemocničnímu oddělení nebo výzkumu. Zajímají nás konkrétní dětské příběhy, děti, které musí trávit čas na lůžku, ať doma, či v nemocnici a mají svá přání: pro radost, rozptýlení, zahnání nudy. Mým cílem je, aby se na nás obrátil každý, kdo by o nějakém takovém potřebném děťátku věděl. Skutečnost vždy prověřuji, protože se zaručuji za to, že lidé vědí, na co přesně své peníze posílají. A také jim zprostředkovávám zpětnou vazbu," říká Jana. Pokud budete chtít podpořit její fond, najdete kontakt zde.

foto: Facebook

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Když máma umřela, bylo to strašné. Ale ulevilo se mi

Tatínek čural do umyvadla aneb Když dítě moc mluví

Manžel mě nutí řídit, šílím strachy