Devítiletý Patrik zachránil těhotnou maminku
Dobrovolně se věnují starým lidem, zachraňují zvířátka nebo také lidské životy. Hrdinové, kteří jsou ještě dětmi. I když je jim třeba jen dvanáct, příklad by si z nich měli vzít všichni dospělí.
Dobrovolně se věnují starým lidem, zachraňují zvířátka nebo také lidské životy. Hrdinové, kteří jsou ještě dětmi. I když je jim třeba jen dvanáct, příklad by si z nich měli vzít všichni dospělí.
Sedmý ročník celorepublikového projektu Dětský čin roku zná své vítěze. Do akce se v roce 2011 zapojilo celkem 9 036 dětí z celé ČR. „Každý rok jsme příjemně překvapeni, kolik dětí nám zašle svoje příběhy a podpoří svoje kamarády. Nejlepší zprávou ale je, že děti stále konají dobro," uvedl Ján Živný, předseda nadačního fondu Dětský čin roku. Nabízíme vám příběhy některých z nich.
Patrik (9 let): Záchrana těhotné maminky
Příběh Patrika Pačandy: Moje maminka měla těhotenství přímo ukázkové. Byla pořád vysmátá a prostě v pohodě. Bohužel trpí epilepsií a v těhotenství se této nemoci musí věnovat více pozornosti. Táta jezdí kamionem a brzo ráno vstává do práce. Ten den, kdy se stalo neštěstí, nebyl doma. Mamka toho dne ráno vstala a šla si jako obvykle uvařit kávu. Máme nádhernou kuchyň s kachlíčky. Najednou jsem uslyšel velikou ránu. Honem jsem utíkal do kuchyně a spatřil maminku, jak leží na břiše hlavou na kachličkách v kaluži krve.
Místo abych zpanikařil, začal plakat a utekl pryč, utíkal jsem pro bratra Staníka, aby rychle volal záchranku. Bratr neváhal ani minutu a už vytáčel číslo 155, kde zodpověděl všechny otázky dispečerky. Záchranka přijela do deseti minut. Maminku naložili na lehátko a honem uháněli do nemocnice. Měla rozbitou hlavu a zašité obočí. Miminku se naštěstí nic nestalo a o měsíc později se narodil zdravý a krásný bráška. Hodně lidí mi pak říkalo, jaký jsem hrdina. Teď už na vše vzpomínáme s úsměvem, ale tehdy to byl šok pro všechny a hlavně pro mě, když jsem ji tam našel v kaluži krve bez známek života.
Markéta (13 let): Volno tráví se stařečky
Příběh Markéty Janíkové: Jmenuji se Markéta Janíková a chodím do sedmé třídy ve Slavkově. Ve stejné obci pracuje v seniorcentru moje maminka. I já tam chodím ráda pokaždé, když má maminka směnu. Hraji pro babičky a dědečky na klavír, povídám a zpívám si s nimi. Mají vždy velikou radost. Ráda vidím úsměv na jejich tváři (i za tak málo, co jim dávám). A já mám radost, že jim můžu pomoci připomenout si na chviličku jejich mládí. Vždyť to pro ně musí být ubíjející, sedět celý den na pokoji a ven jít jen na oběd a večeři a někdy na terasu.
A co teprve taková paní Ludmilka. Je na vozíčku, má to těžké. Už jsem si od ní vozíček vypůjčila, abych si vyzkoušela, jaké to je být odkázaná jen na něj, a skutečně není o co stát. Paní Ludmilka mi dělá největší radost. Ráda se na ni dívám, když se jí při společném zpěvu rozzáří úsměv na tváři. Září jako sluníčko, když jí přinesu třeba jen malovaný obrázek.
Strávíme spolu někdy i hodinu. Když si dozpíváme, odvezu ji do pokoje a popřeji jí dobrou noc. Někdo si myslí, že do seniorcentra chodím z donucení, ale není to pravda. Já tam chodím moc ráda. Kolikrát se nemůžu dočkat další návštěvy. Zrovna v této době si připravuji takový menší koncert. Budu všem hrát a k tomu zpívat „Titanic". Doufám, že se jim to bude líbit.
Jirka (14 let): Zachránil les před požárem
Příběh Jiřího Horáka: Jednoho letního dne se celá naše rodina rozhodla, že navštívíme na chatě přátele naší tety. Po příjezdu jsme se přivítali a seznámili. Poté následovala prohlídka domu a okolí, bylo to nádherné, všude kolem příroda a samá zábava. Jelikož cesta zpět byla dlouhá a začalo se stmívat, dostali jsme nabídku přenocovat. Noc byla překrásná, bylo vidět mnoho hvězd. Měsíc krásně svítil, a tak mě a Honzu, to je syn tety Charvátové, napadlo, že se půjdeme projít do lesa. Ušli jsme kousek po polní cestě a vešli do temného lesa. Naštěstí jsme si vzali baterku, a tak jsme si mohli svítit na cestu. Došli jsme dost daleko, když jsme se rozhodli k návratu.
V tom jsme uviděli oranžovou záři. Jakmile jsme se přiblížili, poznali jsme, že je zle. Hořel les! Honza se okamžitě rozběhl pro pomoc a já začal volat na linku 150. Připadalo mi to jako věčnost. Oheň se mezitím čím dál víc rozšiřoval. Konečně jsou tady - hasiči! Přijeli s nimi i Honza s tátou, kteří je navigovali po cestě. Mezitím už ale hořela půlka lesa. Požárníci okamžitě natahovali hadice. Jakmile měli všechno připravené, zazněl povel ke spuštění vody. Bylo úžasné sledovat, jak oheň rychle ustupoval. Po chvíli plápolal už jen poslední malý plamínek, který mě jejich náčelník nechal uhasit. To ve mně vzbudilo opravdu skvělý pocit, připadal jsem si jako opravdový hasič. Všechno nakonec dobře dopadlo. A já jsem měl velkou radost, že byl les zachráněn.
Tomáš (13 let): Zachránil život po internetu
Příběh Tomáše Jedličky: Skoro každý si myslí, že počítačové hry jsou jen pro závisláky, ale můj kamarád Ondra Kinšt v internetové hře World of Warcraft možná zachránil lidský život. Byl v hlavním městě hry a uviděl postavu, která psala pořád dokola, že se chce zabít. Někteří hráči se za ní vydali, a tak šel také. Po chvíli se postava zastavila. Ondra jako jediný napsal: „Proč se chceš zabít?" Neznámý, který se skrýval za postavou, odepsal, že nemá pro co žít. Ondra odpověděl, že když se zabije, tak nic nevyřeší. Honilo se mu hlavou, jestli se neztrapňuje a jestli je vůbec pravda, že se chce ten člověk zabít, ale nakonec se rozhodl jednat. Napsal: „Tak žij ve hře, ale nezabíjej se."
Potom ten hráč poslal Ondrovi na Skype fotku, kde by se chtěl zabít. Byl tam prudký sráz s kameny, ostrými jako břitva. Kdoví, třeba se chtěl jen zviditelnit. Ale i tak by se stejně jako Ondra měli zachovat všichni. Jednal a bylo mu jedno, jestli ten hráč lže, nebo se chce doopravdy zabít. Nedokážeme říct, zda to byla pravda, nebo ne, ale v takových situacích má jednat většina, a ne jen jeden.
