Rodiče Miškovi naplánovali “každou minutu života”. Jak vychovat úspěšné dítě?
Dokument Každá minuta života bude mít premiéru v hlavní soutěži na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Jeho tvůrkyně Erika Hníková se v něm ptá, co to znamená vychovat šťastné a úspěšné dítě.
Živými situacemi z rodinného života otevírá režisérka Erika Hníková řadu otázek ohledně výchovy dětí a rodičovských výzev v dnešní době. Ve svém novém dokumentu Každá minuta života sleduje mladý pár, který od narození vychovává svého syna tak, aby se z něj stalo šťastné, zdravé a úspěšné dítě. Miško má tak naplánovanou každou minutu života.
Hra, trénink, cvičení, trénink a tak pořád dokola. Plavání, gymnastika, klavír, bruslení, driblování, běh, přitahování, jízda na kole, lyžování, ale také zpěv, angličtina a běžná denní komunikace v němčině namísto rodného jazyka. Tak vypadají dny čtyřletého Miška, který svými výkony předčí většinu vrstevníků nejen ve své rodné zemi, ale možná i ve světě. Na první dětská kamarádství nemá ve svém nabitém rozvrhu čas, jeho rodiče odsunují své potřeby na vedlejší kolej a věnují synovi maximum svého času.
Výchova, která dítěti ukazuje všechny esence života
Rodina Hanuliakových ze slovenské Žiliny vychovává svého dnes již šestiletého syna stylem Kamevéda (komplexní multirozvojová výchova dětí), jehož zakladatelem je Pavel Zacha. Jeho děti touto výchovou prošly od narození až do dospělosti a jeho syn Pavel v současnosti hraje za klub New Jersey Devils v NHL. "Jedná se o vzájemnou blízkou komunikaci mezi rodičem a dítětem. Umožňuje, aby se potomek projevil a stimuloval se jeho rozvoj v různých oblastech, včetně pohybové, intelektuální, sociální, jazykové a muzikální," popisuje Pavel Zacha, žijící ve Velkém Meziříčí.
Rodič se nejprve snaží dítě zaujmout a předestřít mu pestré možnosti rozvoje prostřednictvím různých forem vzájemné interakce a společné hry. Cílem je rozvíjet ty formy talentu, o něž dítě projeví zájem, a vychovat silného, zdravého, šťastného a odolného jedince. "Při tvorbě této filozofie a metodiky jsem čerpal ze životopisů úspěšných osobností, z vlastní životní zkušenosti a také ze závěrů moderní vědy. Zvláště molekulární biologie a z nových objevů o rozvoji a učení dítěte. Podstata spočívá ve velkém zapojení rodičů. Orientují se na rozvoj potomka už od prvních měsíců a roků života," vysvětluje Zacha, který v současné době dokončuje čtvrtou knihu o Kamevédě. Pod stejným názvem založil také hnutí, jež rodičům s výchovou pomáhá.
Jedna z hlavních postav dokumentu Michal Hanuliak měl už před narozením syna jasno v tom, že mu chce věnovat maximální množství času. Když se náhodou dostal ke knize Pavla Zachy, věděl, že to je přesně způsob výchovy, kterým chce syna vést. "Snažíme se Miškovi ukázat všechny možné esence života a dát mu z nás to nejlepší. Chceme, aby se v životě uplatnil v tom, co ho bude bavit. Pak to pro něj nebude práce a celý život může prožít ve velké harmonii a štěstí," vysvětluje Hanuliak, pro něhož je také důležité, že takto mohou jako rodina trávit společně spoustu času.
Jeho žena Lenka si Kamevédou zpočátku jistá nebyla. Například tím, zda pro Miška nebude stresující či matoucí, když na něj budou mluvit v němčině. Poté, co se ukázalo, že má oproti svým vrstevníkům v dovednostech náskok (jako čtyřletý mimo jiné skvěle dribloval a udělal více než deset shybů), se manželé utvrdili v tom, že jdou správným směrem.
Důležité je rozvíjet citlivost k sobě i ostatním
Podle psychoterapeutky a členky České asociace pro psychoterapii Renáty Složilové je důležité, aby rodiče v rámci jakéhokoliv stylu výchovy svému dítěti naslouchali a komunikovali o jeho potřebách. "Jinak se může stát, že bude spoutáváno do sítě něčích představ, které má naplňovat. Podstatné je, aby mělo také možnost aspoň někdy zažívat, že má život ve svých rukou a vidí z toho plynoucí důsledky," říká.
Na jednu stranu se podle ní dítě, která má od rodičů neustále naplánovaný program, může naučit disciplíně, systémovosti, fair play, pohybovat se v soutěživém prostředí a jít si za svým. Na druhou stranu mu ale může chybět empatie vůči druhým lidem. "A především citlivost k vlastním potřebám a touhám. Může se v tom na nějakou dobu úplně ztratit. Není mu dáván prostor k tomu, aby si sám zvolil a našel vlastní cestu a způsob, jakým po ní půjde," doplňuje Složilová. Naráží tím na to, že je pro rozvoj dítěte důležité, aby zažívalo také nudu.
Pavel Zacha se dříve setkával s obrovskou kritikou, pramenící podle něj především z neinformovanosti. "S novými poznatky o fungování lidského mozku a o nutnosti správně děti směrovat už od útlého mládí tato kritika ustávala. Mimo jiné vycházela z toho, že se rodiče už starších dětí cítili zaskočení a dotčení. Jako by jim někdo říkal, že nebyli dost dobří a že to lze dělat úplně jinak - a to nikdo nemá rád," popisuje Zacha.
Ten byl sám dříve "normálním" rodičem, takže má s těmito výtkami zkušenost a chápe je. "Ale z vlastní zkušenosti musím říct, že Kamevéda je mnohem vyšší forma výchovy. Mohou z ní profitovat rodiče i děti. Ty na život připraví mnohem lépe než ostatní vrstevníky. Věřím, že se jedná o výchovu budoucnosti, ale její výraznější prosazení bude ještě dlouho trvat," předvídá Zacha.
Kamevédu praktikuje 25 let, dříve na vlastních dětech, teď na vnucích, a hádá, že inspiroval tisícovky českých a slovenských rodin. Co jeho spolek vydělá, obratem investuje do dalšího rozvoje. "Není to komerční záležitost, spíš služba těm, kteří chtějí být skvělými rodiči skvělých dětí," podotýká její zakladatel, který je už několik let v důchodu.
Stejně tak Hanuliakovi se setkávají s kritikou a rozhodně nesouhlasí s tvrzením, že by si nějakým způsobem kompenzovali vlastní touhu po úspěchu. "Jsme šťastná rodina a jsme spokojení s tím, co máme. Snažíme se život prožívat zážitkově. I proto jsme kývli na natočení filmu. Bereme život tak, jak je, žijeme jednoduše a sbíráme zážitky," říká Hanuliak a dodává, že dokument zachycuje jen velmi malou část jejich života. Například nezobrazuje, jak si Miško hraje s kamarády. "Ti, kdo nás znají, vědí, jaké je Miško šťastné, zdravé a veselé dítě. Jeho štěstí je pro nás prvořadé a neudělali bychom nic, co by mu mohlo uškodit."
Během jednoho roku tolik zážitků jako deset dětí dohromady
Renáta Složilová upozorňuje, že je důležité, aby dítě během života pocítilo také svou vůli, živost a spontaneitu. "Pokud má kompletně naplánovaný život, jak se má o dozvědět o tom, co ho baví a co mu dává smysl? Pokud si nemá možnost samo zkoušet a experimentovat - samozřejmě v rámci zdravých a bezpečných hranic - i metodou pokus a omyl, když neustále dostává návody, jak, co a kdy má dělat?"
Režisérka dokumentu Erika Hníková na jejich výchově spatřuje pozitiva i negativa, vůbec si ale nedovoluje hodnotit, co s jejich synem bude za pár let. "Hanuliakovi si zakládají na tom, že v duchu Komenského školy hrou dokážou pro svého syna připravit takový program, ve kterém je šťastný a spokojený a který pak sám od sebe aktivně vyhledává. To, že jde zároveň i o velmi rafinovaný způsob sportovní přípravy, kdy Miško získává náskok před ostatními dětmi, zůstává jaksi v pozadí," popisuje Hníková.
Mimo jiné tak otevírá otázku, zda není právě podprahová manipulace pro dítě v jistém ohledu horší než zřetelný dril. "Určité rozpaky ve mně budí i hodnoty, které se rodiče snaží Miškovi vštípit. Ty jsou stoprocentně materialistické a individualistické. Na druhou stranu Hanuliakovi svého syna nade vše milují a úplně zapomněli na sebe, nemají koníčky, přátele. Kdo z nás by se dokázal takto obětovat pro své dítě? Skutečně si to netroufám hodnotit," říká autorka snímku, jenž má premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech.
Vypadá to, že ze všech nabízených možností si Miško vybral za svůj směr hokej. Michal Hanuliak říká, že s ním neustále komunikují a ptají se ho, jak se cítí. "Kdyby v hokeji neuspěl, tak má další možnosti. Například ovládá jazyky, takže si myslím, že se v životě neztratí, ať je to jakákoliv cesta. Rozvíjíme totiž nejen jeho sportovní a vědomostní stránku, ale také schopnost kritického myšlení. Snažíme se jej připravit na celkový život. Děláme pro něj maximum, co si myslíme, že je dobré, a jak s tím naloží, je už na něm. Osobně si myslím, že během jednoho roku má takové zážitky, které nezažije ani deset dětí. A tyto chvíle mu nikdo, ani nám, nevezme," uzavírá.