„Děti pro mě byly vždy vřeštící, upatlaná stvoření," napsala nám čtenářka Katka. Když ji starší sestra v nouzi požádala, abych se čtrnáct dní postarala o pětiletou neteř, strachy se jí podlomila kolena... Toto je její příběh.

Odjakživa jsme se sestrou dvě naprosto rozdílné povahy. Zatímco já vystudovala vysokou, udělala si státnice z angličtiny a španělštiny a v Praze získala lukrativní místo, ona našla uspokojení v něčem úplně jiném: vdala se, přestěhovala do malého města a po značných komplikacích porodila dceru Elišku.

Zvedal se mi žaludek

Protože jsem měla časově náročné povolání a také mi děti nic neříkaly, svoji neteř jsem vídala jen párkrát do roka. Pokaždé, když jsem z návštěvy u sestry odjížděla, jsem se znovu utvrdila v tom, že děti mít nechci a že o nic nepřicházím. Moje kariéra se slibně rozvíjela, vydělávala jsem nadstandardní peníze, cestovala po světě a volný čas mi vyplňovaly nezávazné vztahy. Při představě pokakaných plen, usmrkaného nosu nebo dětského blinkání se mi zvedal žaludek. Zkrátka děti pro mě byly upatlaná, vřeštící stvoření, kvůli kterým jsem se svobody i pohodlí nemínila vzdát!

Mám jen tebe…

Když byly Elišce čtyři roky, postihla Simonu tragédie - její manžel Petr se zabil na motorce. Obdivovala jsem, jak se s nastalou situací poprala. Kvůli nedostatku času jsem jí aspoň vypomáhala finančně. Naše máma nijak pomoct nemohla, bydlela v té době u naší tety, své sestry, a kvůli bércovým vředům sotva chodila.

O to větší šok pro mě byl, když mi jednoho dne sestra zavolala a s pláčem řekla: „Katko, průšvih - mám něco s nadledvinkama, zítra jdu na operaci. Jsi jediná, kdo se o Elišku může postarat. Uděláš to pro mě?" Hrůzou se mi zastavilo srdce: „Ale já to s dětmi vůbec neumím! Copak holku nemůžeš dát ke kamarádce nebo rodičům Petra?" Sestra nešťastně vzdychla: „Rodiče Petra jsou od jeho smrti psychicky na dně a oba berou antidepresiva, tam to fakt nejde! A obě kámošky jsou samoživitelky. Aby to utáhly, děti dávají do školek a domů chodí večer. Katko, kromě tebe nemám nikoho, kdo by mi mohl pomoct. Bylo by to asi tak na čtrnáct dní." Nasucho jsem polkla: čtrnáct dní? To nezvládnu! Nahlas jsem však souhlasila - co jiného mi zbývalo?

Krásná teta nic neumí

Zejména první dny byly krušné. Mezi mnou a Eliškou nebyl valný vztah. Neuměla jsem vařit a ani nevěděla, co pětileté děti jedí! Neuměla jsem ji zabavit, nevěděla, jak si s ní povídat, jak reagovat na její neposlušnost. Ale pořádně mě vytáčelo její neustálé pobíhání, výskání, brebentění a desítky otázek, z kterých mě bolela hlava.

Situace se trochu zlepšila, když sestru převezli z JIPky na normální pokoj a já ji s Eliškou mohla navštěvovat. Hned při první návštěvě mamince hlásila: „Teta je krásná, ale s dětmi to neumí. Představ si, neumí vařit, nezná žádný pohádky ani hry, nebaví ji blbnout a málo se směje." Studem mi zrůžověly tváře. Sestra na mě povzbudivě mrkla: „Teta se to všechno naučí, ale musíš jí pomoct," poradila holčičce.

Možná, že jednou…

A tak jsem po večerech „studovala" pohádky a kuchařky, Eliška mě učila dětské hry a říkanky, ale hlavně jsem se od ní učila chápat dětský svět. U Simony se vyskytly pooperační komplikace, a tak jsem s neteří strávila téměř měsíc. Za tu dobu se náš vztah hodně změnil. Zjistila jsem, že s dětmi je nejen legrace, ale život zajímavější, smysluplnější. Když Simonu propustili, neteřinka mamince pyšně řekla: „Teta je nejen krásná, ale naučila se vařit omáčky i palačinky, v pexesu a kartách mě poráží, každý večer mi vypráví pohádky a je s ní legrace!" Větší vyznamenání mi dát nemohla!

V září Eliška nastoupí do první třídy a já si tento slavnostní okamžik samozřejmě nenechám ujít. A už si umím docela dobře představit, že kdybych se někdy zamilovala…

Vstoupit do galerie | 13 Vybírejte karnevalovou masku, sezóna právě začíná!