Smrt a sen jsou spolu neodlučně spojeny. Ve snovém nevědomí se nejvíc blížíme poklidu smrti. A možná býváme ve spánku propojeni s něčím, co děsivě přesahuje vědomou skutečnost...

Následující příběhy se opravdu staly. Jejich aktéry nejsou žádní snílkové, ale skuteční lidé, stojící oběma nohama pevně na zemi. Dotek tajemna s nimi pořádně zamával a dodnes si neumějí vysvětlit, co se vlastně stalo.

Můj bratr padl!

Vypráví Manka: Moje prababička Anežka se narodila na přelomu 19. a 20. století, ještě za dob Rakouska-Uherska. Její bratři patřili ke "ztracené" generaci, která měla tu smůlu, že bojovala v obou světových válkách a nakonec umírala v područí totalitního režimu. Tento příběh se ale vztahuje do dob první světové války, kdy ještě Čechy nacisté a komunisté ve snech nestrašili. Prababička se narodila jako třináctá ze čtrnácti dětí. Rok po ní přišel na svět nejmladší bratr Lojzík. Vyrůstali bok po boku a díky věkové blízkosti k sobě hodně přilnuli. Lojzík byl čiperný a veselý kluk, který neváhal se kvůli sestřičce Anežce poprat. Narukoval jako osmnáctiletý a Štěstěna nad ním držela ruku dlouhé čtyři roky. Až ho vojna zanesla daleko na jih, k italské řece Piavě...

Čtěte také: Chlapec se vzpomínkami mrtvého: Zabili mě ve válce!

Jedné červnové noci roku 1918 se prababička s křikem a pláčem probudila ze sna. "Lojzík je mrtvý!" opakovala s neotřesitelnou jistotou. "Střelili ho do boku!" Všichni ji utěšovali, že to byl jen zlý sen, konec války už je přece na dohled... Anežka ale nebyla k utišení. Tři týdny nato přišlo úřední psaní. Alois L. padl při plnění svých povinností. V krvavých bojích na Piavě ho zasáhl do boku šrapnel a on den nato svému zranění podlehl. Zemřel ke druhé hodině ranní, v době, kdy jeho sestru probudil onen strašný sen.

Umírala dva dny

Vypráví Lucka: Maminka měla už od školních lavic skvělou kamarádku Lídu, která v podstatě byla členem naší rodiny. Sama zůstala bezdětná, tak si to vynahrazovala na mně a na sestře. Odmalička jsme jí neřekly jinak než "teto" a měly jsme ji moc rády. Když jsme se před několika lety dozvěděli, že má rakovinu tlustého střeva, byla to pro nás strašná rána. Pamatuji, když jsem ji naposledy viděla na jaře u nás na chalupě, to už asi tušila, že jí nezbývá moc času. Stála brzy ráno na terase a jen tak koukala na kvetoucí jabloň ve svahu. Teta Lída byla vždycky poděs, veselá a nespoutaná, ale tehdy měla v očích takový smutek, že jsem se raději po špičkách odkradla pryč a za rohem jsem to oplakala.

Přišel podzim a její stav se horšil. Maminka s tátou za ní jezdili každých čtrnáct dní. Častěji to nešlo, jejich bydliště dělilo 300 kilometrů. Potom se uprostřed týdne, v noci z úterý na středu maminka probudila. "S tetou se děje něco moc zlého, slyším, jak mě volá!" tvrdila. Do rána už sotva dospala a už v šest hodin tetě volala. Telefon však nikdo nebral. Nakonec se máma strachy bez sebe dovolala tetině sestře, která bydlela ve stejném městě. Ta slíbila, že se staví Lídu zkontrolovat. Maminka se ale celý den cítila strašně špatně. Volala tetě každou hodinu - nic. Volala její sestře, nikdo nezvedal telefon. Ve čtvrtek ráno už byla sbalená na cestu, když se ozval telefon. Lída umřela. Její sestra to právě zjistila. Ve středu měla ještě nějaké vyřizování, a tak si zašla na kontrolu až druhý den... Teta Lída ležela v předsíni kousek od telefonu, ke kterému už neměla sílu se doplazit. Umírala na podlaze vlastního bytu dlouhé dva dny. Moje maminka si to dodnes neodpustila.

Krvavé stopy nehtů

Vypráví Šárka (zahady.mysteria.cz): Bydlíme v okrajové části města v přízemním rodinném domku. Jsem introvert, takže nemám tolik přátel jako moji vrstevníci. Mým nejlepším kamarádem byl soused, se kterým nás dělily dvě generace - právě se chystal slavit šedesátiny. Jedné teplé letní noci jsem dlouho nemohla usnout. Ani nevím, kdy se mi to podařilo, ale najednou jsem se probudila z hrozivého snu, ve kterém můj soused zemřel. Stála jsem nad ním a prosila ho, aby mě tu nenechával samotnou. Chytla jsem ho za zápěstí a tak pevně jsem ho mačkala, až jsem mu vyryla krvavé stopy nehtů na zápěstí... Pak jsem se probudila, začala jsem se klepat a brečet. Utírala jsem slzy a přesvědčovala sama sebe, že se to nemohlo stát, že to byl jen zlý sen. Pak jsem si ale všimla, že mám za nehty krev. To mě vyděsilo ještě víc. A tak jsem se ze strachu o přítele vydala ještě v noci k němu domů, abych se přesvědčila, že je v pořádku.

Mám klíče od jeho domu, takže dostat se dovnitř nebyl problém. Otevřela jsem dveře a hrůzou přestala dýchat. Na zemi ležel můj jediný přítel, přesně tak, jak jsem ho viděla ve snu. Sehnula jsem se k němu, abych se přesvědčila, jestli dýchá. Nedýchal. A na zápěstí měl krvavé škrábance. Omdlela jsem hrůzou. Probrala jsem se až v nemocnici, kde mi rodiče řekli, že soused je opravdu mrtvý. Uplynuly už dva roky, ale já jsem se ze ztráty svého nejlepšího přítele ještě nevzpamatovala. Často chodím na místa, kde jsme bývali spolu a marně hledám vysvětlení. To si vzal přítel do hrobu. Snad se někdy tam nahoře setkáme a on mi prozradí, jak to tehdy všechno bylo.

Vnímá opravdu lidské nevědomí blízkost smrti? Mohou se s námi umírající přijít rozloučit, přestože jsou vzdáleni stovky kilometrů? Nebo jde jen o horečnaté fantazie odpočívajícího mozku? Jak však vysvětlit, že budoucnost dá později děsivým snům za pravdu?

Je snad náš reálný svět obklopen nehmotným světem duchů? Nebo je všechno úplně jinak? O tom můžete diskutovat pod článkem.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Odkdy má miminko v bříšku duši?

Jak účinně zbavit dítě vztekání: Opravdu to funguje!

Peníze jsou zlo: Dědictví zničilo celou naši rodinu