"Měla to být Anička. Tolik jsem se na ni těšila. A pak mi řekli, že by byla těžce postižená..." Žena tiše pláče do polštáře.

Je to smutný pokoj, přestože se nachází v porodnici. Pokoj, kde se odpočívají ženy po miniinterrupci: Dáma okolo pětapadesátky, kterou zaskočil výkyv klimakteria, sedmnáctiletá studentka, jež si netroufala zvládat těžký život sólo matky. Třicetiletá máma ročních dvojčat, co má i tak starostí nad hlavu. Zamlklá mladá žena, otřesená násilím neznámého muže i arogancí vyšetřujících policistů a lékařů...

Přetěžké rozhodnutí

Každá z nich má za sebou vlastní příběh: přetěžké rozhodování, nedůstojné lékařské prohlídky, nemalé výdaje. Umělé přerušení nechtěného těhotenství pro ně znamená velkou úlevu. Přesto v sobě každá až do smrti ponese velký smutek nad zmařeným životem.

Čtěte také: Interrupce krok za krokem

Všechny ženy v tom smutném pokoji dobře znají argumenty ukřičených teoretiků na téma nedotknutelnosti života od samého počátku. Dokonce s nimi možná v mnohém souhlasí. Jenže něco jiného je teorie, a něco jiného rozhodování o vlastním těle.

Měly právo to rozhodnutí udělat? Ano. Rozhodně víc než ti, kteří by chtěli rozhodovat za ně. Což neznamená, že se rozhodly správně. A důsledky toho rozhodnutí ponesou až do konce života.

Volba ženy, nebo život dítěte?

Pro-choice versus Pro-life: dvě skupiny nesmiřitelných odpůrců. Na jedné straně stojí zastánci práva žen na interrupci. Embryo neschopné samostatného života považují za část matčina těla, nikoli za novou individuální lidskou bytost. Případně zárodek či plod za lidskou bytost uznávají, ale rozhodnutí o jejím osudu nechává na odpovědnosti matky.

Odpůrci interrupce nejčastěji argumentují tím, že člověk je člověkem od momentu splynutí spermie a vajíčka. Umělý potrat považují za vraždu. Skupina Pro-life má stoupence zejména v řadách pravicových a konzervativních voličů věřících. Některé její okrajové frakce dokonce volí dokonce násilný boj proti interrupcím: bombové útoky na zdravotnická zařízení či únosy nebo vraždy lékařů, kteří interrupce dělají.

Z průzkumu veřejného mínění z roku 2008 vyplývá, že většina Čechů je nakloněna liberalizaci interrupcí: celých 71 % je proti jakémukoli omezení potratů, pouhých 23 % považuje potrat za vraždu dítěte.

Když se rozhodnete pro potrat...

Miniinterrupce je do ukončeného 8. týdne těhotenství. Interrupce se na žádost pacientky provádí do 12. týdne. Oba zákroky probíhají v narkóze.

Jak to vypadá a jaká nesou rizika se dočtete ZDE>>

Jisté je jedno: I když má žena velmi vážné důvody pro potrat a vše proběhne bez komplikací, smutku se nevyhne. Říká se tomu postabortivní syndrom (PAS) a jde o formu posttraumatické stresové poruchy. Vyznačuje se depresí, úzkostí, náhlými výbuchy pláče, strachem z neplodnosti, ve výjimečných případech až myšlenkami na sebevraždu.

Jde o pocity viny, které ženě vnutily argumenty odpůrců interrupcí? Nebo spíš lítost nad zmařeným životem? Či o pouhou reakci těla? Existuje vůbec někdo jiný kromě těhotné ženy, který může tuto situaci posoudit?

Co si o tom myslíte vy, naši čtenáři? Má někdo právo diktovat ženě, co smí nebo nesmí v situaci bezprostředně se týkající výhradně jejího těla? Měl by být život chráněn od samého počátku bez ohledu na vůli, situaci a pocity ženy, která ho v sobě nese?

Kde končí svoboda jednotlivce a začíná jeho odpovědnost? Kdy je podle vás už člověk člověkem a kdy jen buňkou bez života? A je interupce vraždou? O tom můžete hlasovat v naší anketě.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Video nešťastného táty: Jak jsem (ne)uspal mimino

Jak odnaučit děti sprosťačit? Pepřem a feferonkou!

Manžel má peníze. Chce jen plodit, ale starat se odmítá