BLOG: Jediná rada, kterou bych chtěla dostat jako máma
Říká se, že dobrá rada je nad zlato. Jenže věřit slepě všemu, co vám kdo v dobré víře poví, také není to pravé. Zejména pokud je o péči a výchovu dětí. Své o tom ví blogerka Alice - Mámou stylově.
Když jsem odcházela na mateřskou, dostávala jsem spoustu rad. Jak často kojit, co nejíst, jak miminko oblékat, jak ho uspávat, co bych si měla přečíst.
Jako prvorodička, která v okolí ani žádné děti neměla, jsem byla strašně nejistá, ani jsem nevěděla, jak mám svoji čerstvě narozenou dceru pořádně chytnout, abych ji neublížila, při jejím koupání se mi klepaly ruce, a když v noci křičela, popadala mě panika.
Jak jsem to řešila?
Hledala jsem rady na internetu a kupovala si plno knih pro maminky. Potřebovala jsem návody a odpovědi. Sice jsem se se vším vypořádala, ale pořád jsem pochybovala, jestli to dělám správně. Když dcera povyrostla a dostala se do období prvních vzdorů, začala etapa výchovy. To jsem už byla ztracená úplně. Když mi odmítla jedno jídlo, uvařila jsem jí jiné, když ani to nechtěla, nabídla jsem ji zase jinou variantu, a tak to bylo se vším.
Nelíbilo se jí tričko, vytáhla jsem pět dalších a modlila se, aby se jí aspoň jedno zamlouvalo. Stále jsem dělala ústupky a snažila se s ní donekonečna domlouvat, což jsem četla, že by se mělo dělat. Autoritativní rodičovství je už prý out. Byla jsem úplně vyčerpaná, zoufalá a cítila jsem se jako ta nejhorší máma na světě s hyperaktivní (pro okolí nevychovanou) dcerou.
Pak přišlo prozření
Až jsem se dostala na přednášku jednoho psychologa a ten mi otevřel oči. Šla jsem tam vlastně jen na doporučení známé, ani se mi tam nechtělo. Už dopředu jsem si říkala, že to bude ta stejná písnička. Ale osud asi chtěl, aby si to vyslechla. Tam jsem slyšela tu nejcennější radu, kterou jsem jako máma vůbec kdy dostala: "Poslouchej svoji intuici a věř si. Každá maminka své dítě vychovává, jak nejlépe umí. Není špatné mámy."
Toto jsem potřebovala slyšet, málem jsem se tam rozbrečela. Je to tak jednoduché a stačí tak málo. Přestat hledat odpovědi venku, ale začít poslouchat sebe. Přestala jsem se bát být ve výchově důrazná a důsledná. Dcera pochopila, že už ji nedávám nekonečně moc možností, že už má určité hranice. Když řeknu, že se jde spát, tak se mnou nemá cenu půl hodiny smlouvat. Kupodivu to začalo fungovat, už nebyla tak nezvladatelné dítě a všem se nám ulevilo. A já jsem se konečně našla.