Pečuje o maminku s Alzheimerem: Občas mi rupnou nervy, prožíváme tragikomické příběhy
Výlety do různých dimenzí a časoprostorů, stále se opakující vyprávění, úsměvné i méně úsměvné nehody, ale i stres a vyčerpání. Hana Vondráčková z Kostelce nad Labem již sedm let pečuje o maminku nemocnou Alzheimerovou chorobou. Prožité radosti i strasti přetavila do psaní blogu Puberťačka před důchodem, který byl letos nominován na cenu Magnesia Litera a vyjde i knižně.
Na úzké předzahrádce rodinného domu pochoduje starší fenka. V kurníku za rohem sedí slepice, která brzy bude mít mladé. Dveře do rodinného domu jsou otevřené dokořán, chodba ústí až do kuchyně, kde Hanin přítel připravuje oběd. Na skříni v chodbě, na dveřích do kuchyně i na jídelním stole jsou cedule, které zodpovídají nejčastější dotazy téměř devadesátileté dámy: doklady ani kabelka se neztratily, bydlíš tady, stará se o tebe dcera.
Hana má v péči o nemocnou maminku, které na blogu neřekne jinak než babi, vypracovaný systém. Snaží se pro ni vytvářet rutiny a co je schopná si obstarat sama, s tím jí nepomáhá. "Bavila jsem se s lékařkou o tom, že čím víc takto nemocným lidem pomáháte, tím víc se nemoc zhoršuje. Ráno si proto musí vynést kýbl, který má u postele, sama se umýt a obléknout. Já akorát vše vždy zkontroluju," vysvětluje. Babi také dává kromě čokolády s konopnými lístky na tvrdé spaní různé doplňky stravy.
V kondici starší seniorku udržuje i hraní karet a luštění křížovek. "Neví, kdo jste, co bylo před vteřinou, ale luštění nebo hraní karet pořád zvládá. Během tří kol vám zavře z ruky, ale pomalu neví, na co se používá lžička," přibližuje situace Hana. Když o pár desítek minut později vyzývá babi ke karetní partii, nemusí ji dlouho přemlouvat a za chvíli sedí každá z jedné strany kuchyňského stolu s balíčky v ruce.
Aby babička něco nepodpálila
Ne vždy však Hana zvládala starost o nemocnou maminku s takovou lehkostí. Tři až čtyři roky péči kombinovala s prací na plný úvazek, za níž navíc dojížděla do bezmála 30 kilometrů vzdálené Prahy. "Odcházela jsem v sedm ráno a vracela se skoro v sedm večer. Přítel pracuje na směny, takže jsme to nějak zvládali, ale bála jsem se, aby tady babička přes den něco nepodpálila," vysvětluje.
Situace pro ni začala postupem času být fyzicky i psychicky neúnosná, a tak došla k náročnému rozhodnutí skončit v práci a věnovat se péči na plný úvazek. "Bylo to pro mě těžké, celý život jsem dělala účetní, ta práce mě opravdu bavila. Miluju tabulky, čím jsou složitější, tím lepší, práce mi opravdu chybí," říká Hana a přiznává, že po odchodu ze zaměstnání na tom byla psychicky špatně, musela začít užívat antidepresiva.
V té době, koncem roku 2020, na ni náhodou vyskočila reklama, která ji nabádala k založení blogu. "Alzheimer se jako téma nabídl úplně sám, protože příběhy, které s babi prožívám, jsou tragikomické," říká o nemoci, kterou v blogových příspěvcích nazývá láskyplně - Ali. O Alim hovoří jako o plnohodnotném rezidentovi domácnosti, který babi bere s sebou na výlety napříč časem a prostorem. To jí prý pomáhá získat nad celou situací nadhled.
Díky příběhům o tom, že se babi rozhodla kandidovat na prezidentku nebo že se, navlečená do zimní bundy, chystá vyrazit do tajemného klubu, se Haně ulevilo a už nemusí brát prášky. K psaní příspěvků na blog usedá většinou večer, když babi usne po své dávce konopné čokolády. To, že ji babi někdy považuje za svou matku nebo jí tvrdí, že s ní chtěl chodit její přítel Petr, ale ona ho odmítla, se snaží brát s humorem.
Jako kdyby přijela z Mallorky
Hana k sobě svou téměř devadesátiletou maminku přestěhovala před deseti lety, ze začátku nastupující Alzheimerovu chorobu ovšem nepoznala. Příznaky nemoci totiž maskoval alkohol, kterému tehdy ve velkém holdovala. "Věděla jsem, že pije, ale že byla schopna vypít flašku vodky za den, to jsem netušila. Takto nemocní lidé z počátku mívají tuto ošklivou fázi. Myslím, že se s tím takto srovnávají, že si uvědomují, že jim mozek přestává fungovat tak, jak má, proto sekají kolem sebe. Ve skupinách o demenci a alzheimerovi se dočtete, že toto zlé období nemine téměř nikoho," vysvětluje Hana.
Babi chtěla do poslední chvíle pracovat, přestala si vydělávat až před sedmi lety, kdy už jí to nemoc nedovolila. Do té doby doplňovala zboží v samoobsluze. "Vždycky koupila nějakou lahvinku, během čekání na autobus a cestou domů pila, většinou nakonec přijela s prázdnou flaškou. Jednou vystoupila na zastávce někde mezi poli, bylo to dost daleko. Už bylo poměrně pozdě a ona mi volala, že neví, kde je. Přivezla ji policie. Ona měla hubu od ucha k uchu, jako kdyby přijela z Mallorky, a vyprávěla jim ty své příběhy," vzpomíná Hana.
Máma? Vybavím si vařečku
Zmiňuje, že její maminka byla odjakživa lidovou vypravěčkou a někdy je těžké poznat, kdy si vymýšlí vědomě a kdy je za tím "Ali". "Je schopná vyprávět dvě hodiny bez přestání, proto vždy návštěvám říkám, ať nepokládají žádné doplňující dotazy," varuje Hana. Když se babi po chvíli objevuje ve dveřích a rozhodne se do rozhovoru zapojit, ukazuje se, se nepřeháněla. Zprvu zábavné příběhy o tom, jak pořádala zájezdy pro ROH, a proto ji na ulici všichni poznávali, a sugestivní popisy slovenské Malé Fatry ve stylu "je to rovina, a pak najednou fí nahoru" brzy uvíznou v nesnesitelné smyčce.
Hana však nemá problém babi zarazit, kdykoliv je potřeba. Je přesvědčená, že jí v tom paradoxně pomáhá i to, že velkou část života neměla se svou matkou dobrý vztah. "Jako dítě jsem ji doslova nenáviděla. Když se řekne máma, vybavím si akorát vařečku. Trošku jsme si k sobě našly vztah, až když jsem měla vlastní dceru," vysvětluje.
Myslí si, že lidé, kteří své rodiče příliš bezmezně milují, jsou jimi ve straším věku snáze využíváni. Přiznává ale, že i pro ni byly začátky složité - přirozeně dominantní babi špatně nesla to, že musí poslouchat svou dceru. Hana přiznává, že jí někdy rupnou nervy a na babi zakřičí, ale ta si díky "Alimu" za pět minut nic nepamatuje.
Milion drobných strachů
Péče o nemocnou seniorku je náročná také finančně, zvlášť když Hana pro babi nakupuje nejrůznější doplňky stravy, které ji udržují v dobré kondici. "Máme třetí stupeň podpory, což je 12 800 korun za měsíc. Tím, že jsem skončila v práci, je toto můj plat a k tomu máme babiččin důchod. Naštěstí mám přítele. Dříve jsem domácnost víc táhla já, a nyní je to na něm," říká.
Hana se naštěstí necítí izolovaná. Výhodou malého města podle ní je, že se všichni znají, a tak se někdo nezřídka staví na návštěvu. Čas od času se také chodí odreagovat na koncert místní kapely. Díky konopné čokoládě totiž babi tvrdě spí.
Zmiňuje však neustálou nejistotu, která péči o nemocnou seniorku provází. "Nikdy nevíte, co přijde. Může se vám třeba něco stát. A kdyby se něco stalo s babičkou, nevím, jak bych si hledala novou práci. Mám milion drobných strachů," přiznává. O institucionální péči ale Hana nikdy neuvažovala, a pokud na to bude fyzicky stačit, ráda by se o babi starala až do konce života.
Mohlo by vás zajímat: Nastupuje pandemie stáří, zhloupnutí je neodvratné, míní neurolog
