reklama

Povídání o pejskovi a kočičce

Cyklus pohádek o pejskovi a kočičce napsal a ilustroval Josef Čapek kolem roku 1928, kdy byla jeho dcera Alenka v předškolním věku. Příběhy (prvních šest) vycházely nejdřív jednotlivě v příloze Lidových novin Dětský koutek a před Vánoci roku 1929 vyšla kniha s těmi zbývajícími a s roztomilými ilustracemi autora. Básník František Halas o ní po Čapkově smrti napsal: „Bezdeché poslouchání jeho Povídání o pejskovi a kočičce bylo slávou, která se k němu horoucně dětsky drala a hrnula. Ta knížka blažila i velké, a když se mi po něm zasteskne, čítám si zrovna v ní, abych se potěšil tím, jak to s panem Čapkem, pejskem a kočičkou bylo.“

Josef Čapek

Narodil se 23. března 1887 v Hronově, zemřel někdy v dubnu 1945 v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Josef byl starším bratrem spisovatele Karla Čapka, s nímž začínal svoji literární dráhu. Kromě toho byl novinářem, ilustrátorem, grafikem, avantgardním malířem a fotografem. K nejznámějším dílům patří filozofická kniha Kulhavý poutník, proslulé knižní obálky, např. k divadelní hře Ze života hmyzu, kterou napsal se svým bratrem, knižní grafika – ilustrace ke knihám Edudant a Francimor od Karla Poláčka, Zahradníkův rok Karla Čapka a dalším, v malbě se inspiroval hlavně francouzským kubismem.

Obsah knížky

Původní vydání obsahovalo 10 příběhů uspořádaných podle názvů kapitol na základě číselné řady 1 +3 + 3 +3:
O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu
Jak si pejsek roztrhl kaťata
Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen
Jak to bylo na Vánoce
O pejskovi a kočičce, jak psali psaní děvčatům do Nymburka
O pyšné noční košilce
O klucích z Domažlic
Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort
Jak našli panenku, která tence plakala
Jak hráli divadlo a na Mikuláše co bylo

V upravených poválečných vydáních cenzura vyřazovala kapitolu Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen, která připomínala Masarykovu demokratickou první republiku.

Hlavní postavy

Zvlášť v příbězích pro děti jsou hlavní postavy velmi důležité. Hlavními hrdiny knížky Josefa Čapka jsou svérázné postavičky pejska a kočičky. Sympatickou dvojici zvířátek si děti okamžitě zamilovaly. Jednak je pejsek s kočičkou seznamují se základními domácími úkony a na druhé straně povzbuzují dětskou fantazii a jazykový cit. Běžné denní záležitosti často překračují rámec reality a dostávají se až do roviny nonsensu. Zvířátka se se svou hravostí a nešikovností podobají dětem, proto mají u dětí se svými radami úspěch. Hlavním výchovným vzkazem je samotná volba hlavních postav. V zažitých úslovích se říká „Jsou na sebe jako pes a kočka“ nebo „Mají se rádi jako pes a kočka“, v knize Josefa Čapka ale pejsek s kočičkou spolu žijí, hospodaří a dobře vycházejí. Jsou pro děti vzorem tolerance a solidarity.

Vypravěč

Třetí důležitou postavou Povídání o pejskovi a kočičce je vypravěč, který dětem zprostředkovává děj. Jazyk vypravěče je důvěrný, hovorový, povídá dětem příběhy běžným způsobem promluvy. (Výborně se zhostil úlohy vypravěče herec Karel Höger, který Povídání o pejskovi a kočičce namluvil). Ve dvou kapitolách pak vystupuje sám autor, Josef Čapek. Vypravěč v Čapkově knize má úlohu informativní a pak také nepozorovaně vychovává, např. v kapitole Jak našli panenku, která tence plakala. V některých místech se dokonce vypravěč dostává do situace, že neví, o čem povídat, a radí se s pejskem a kočičkou (v kapitolách Jak to bylo na Vánoce a o klucích z Domažlic).

Nonsensy

Běžné životní lidské a dětské úkony přecházejí v povídání Josefa Čapka do nonsensů. Například v úvodní kapitole se pejsek a kočička vzájemně vyperou, pověsí na šňůru a usuší, v jiné kapitole zašije kočička pejskovi roztržená kaťata žížalou, kterou vyzobne slepice, v další se noční košilka svlékne a jde spát. Nonsensy se objevují také v rovině jazykové ve veršovaných říkadlech:
Anděle panděle pikum her
osmetarče osmeher
secha plecha olevajner
cinky linky ven.

Pozitivní vyznění příběhů

Typické pro vyprávění Josefa Čapka je pozitivní zakončení jednotlivých kapitol: „Jenda dal pejskovi malého pejska na hraní a Věrka dala kočičce malinkou kočičku, a tak byli všichni spokojení, jak jim to všem na toho Mikuláše tak dobře dopadlo.“ V kapitole, ve které psali dopis děvčatům do Nymburka, má dokonce závěr rýmovaný a rytmizovaný: „Psaní bylo napsáno a na poště odevzdáno, z města vedla špatná cesta, sníh s nimi neměl cit, zasypal jim celý byt, našli však svůj domeček, v tom domečku syreček, syreček snědli, vesele si přitom vedli, hráli si na honěnou a na schovávanou, a na vojáky taky a volali: „Ratata, ratata, ať žijou nymburská děvčata!“

Související články

reklama
reklama
reklama