Po útoku kyselinou oslepla. Mohla jsem zemřít, vzpomíná hrdinka filmu Moje nová tvář
Martinu Půtovou před deseti lety její bývalý partner polil kyselinou. Žíravina jí poleptala obličej, končetiny i trávicí trakt. Přišla o zrak a nebylo jisté, jestli útok vůbec přežije. Navzdory hlubokým jizvám na těle i na duši dnes vede plnohodnotný život. Ve filmu Moje nová tvář, který o ní natočila dokumentaristka Jarmila Štuková, dokonce říká, že se má po tragické události ráda víc než dřív.
Byl listopad roku 2013, když tehdy pětadvacetiletá Martina Půtová jako každé ráno vyšla před svůj dům v Plzni a chystala se odjet do práce. Do personální agentury, kde byla v té době zaměstnaná, už se ale nikdy nevrátila. Její bývalý přítel totiž nedokázal přijmout, že se s ním rozešla, a po mnoha výhružkách se jí rozhodl pomstít. Jakmile Martina nasedla do auta, přikročil k vozidlu, otevřel dveře na straně řidiče a polil ji kyselinou sírovou. Soud ho za drastický útok následně potrestal 23 lety vězení, Martinin život se však už nenávratně změnil.
"Nejdřív nebylo jisté, jestli to vůbec přežiju, a pokud ano, jaké mi v důsledku popálenin zůstanou následky. Měla jsem poleptaný i zažívací trakt, takže hrozilo, že se mi například zjizví jícen a nebudu moct polykat. Přesto jsem si zpočátku naivně představovala, že po propuštění z nemocnice nebudu mít žádné jizvy a budu normálně vidět. Když jsem se lékařů ptala, co se mnou bude, říkali mi, že musím být trpělivá. Nedokázali mi dát jasnou odpověď, protože ji sami neznali. Žít v nejistotě, jestli se ještě někdy budu schopná vrátit do běžného života, pro mě bylo psychicky velmi náročné," vzpomíná Martina.
Po převozu z Plzně se ocitla v péči specialistů z kliniky popáleninové medicíny na pražských Vinohradech a náročná léčba nakonec trvala tři roky. "Nejdřív jsem absolvovala transplantaci kůže na obličeji, na rukou a na nohou. Následovaly operace očí, kterých byly desítky. Informace, že přijdu trvale o zrak nebo že mi zůstanou jizvy, kterých už se nezbavím, mi lékaři dávkovali postupně. Zároveň jsem byla od začátku v péči psychologa i psychiatra a brala jsem antidepresiva, po kterých jsem se cítila lehce utlumená, což bylo myslím dobře. Kdybych si všechny dopady svých popálenin připustila hned, tak bych to pravděpodobně nezvládla," připouští Martina.
Hrdinky, které se přes všechnu bolest nevzdávají
Její sžívání s novou realitou po dobu sedmi let zaznamenávala fotoreportérka Jarmila Štuková. Diváci se tak s Martininým emotivním příběhem budou moci už brzy seznámit v dokumentu Moje nová tvář, který bude poslední říjnový týden uvedený v soutěžní sekci Česká radost na letošním ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava a následně zamíří do kin po celém Česku. Několikanásobná držitelka ceny Czech Press Photo, která se dlouhodobě věnuje focení v krizových oblastech, už se přitom v minulosti podílela na snímku Nezlomené vyprávějícím mimo jiné o obětech kyselinových útoků v Indii.
"V Česku jsou podobné případy naštěstí jen dva. Ženy v Indii ale čelí kyselinovým útokům mnohem častěji, v některých státech se dokonce mluví až o třech týdně. Oběťmi často bývají dívky z nižších společenských vrstev žijící ve slumech, kterým se nedostane adekvátní lékařské péče. O některých obětech se ani neví, protože mnohdy přijdou o život. Mezi ženami, jimž se povedlo přežít, jsem se ale setkala taky s řadou hrdinek, které upozorňovaly, že indická společnost nesmí být takhle šovinistická. Pouštěly se do protestů a nakonec se jim podařilo docílit i legislativních změn," vrací se Jarmila do Indie.
Síla žen, které si projdou těžko představitelnou bolestí, a přesto se nevzdají, ji natolik fascinovala, že po návratu domů začala pátrat, jestli se někdo takový najde i v Česku. Hrdinku svého dalšího dokumentu poznala díky kamarádovi, který Martině coby psycholog poskytoval terapeutickou péči. "Nejdřív jsem ani nepředpokládala, že bych Martinin příběh zfilmovala, jen jsem si s ní chtěla popovídat. Naše první schůzka původně měla trvat půl hodiny, ale nakonec mezi námi zafungovala taková chemie, že jsme se od sebe nemohly odtrhnout. Dneska už Martinu považuju za jednu ze svých nejbližších kamarádek," vyzdvihuje Jarmila.
Chvíle, ze kterých se dokumentaristce klepaly ruce
Natáčet začaly v roce 2015, kdy se Martina toužila pomalu vrátit do pracovního procesu a rozhodla se v Praze absolvovat masérský kurz pro nevidomé. "Po našem prvním setkání jsem se na natáčení ještě necítila. Jak jsme se ale s Jarmilou postupně sblížily, zjistila jsem, že mě kamera nestresuje. Navíc ji nevidím, takže mi její přítomnost nijak zvlášť nevadí," usmívá se Martina. "Taky jsme se domluvily, že si Martina bude sama točit video deníky, abychom zachytily i situace, kdy s ní být nemůžu. Slíbila jsem jí, že kdyby se nakonec necítila na to, abychom pořízený materiál zveřejnily, tak ho klidně vyhodím," doplňuje Jarmila.
Jako fotoreportérka už dokumentovala tak tíživá témata, jako jsou válka s Islámským státem v Iráku a Sýrii, dětská prostituce v Etiopii nebo žehlení dívčích prsou v Kamerunu. V posledním roce a půl s fotoaparátem několikrát navštívila Ukrajinu zasaženou ruskou invazí a momentálně zvažuje cestu do Izraele. Na násilí si však podle svých slov nikdy nezvykla a emoce lidí před svým objektivem vždycky prožívá spolu s nimi. Nejinak tomu bylo při natáčení filmu Moje nová tvář, během něhož s Martinou například navštívila specializovanou oční kliniku v Bostonu, která měla definitivně rozhodnout o jejím zraku.
"Mířily jsme na nejlepší oční kliniku světa, kde Martinu čekalo vyšetření u nejlepšího lékaře. Proto jsme si obě dělaly velké naděje, říkaly jsme si, že není možné, aby se operace nepovedla. Když jsme se dověděly, že lékař zákrok v předním segmentu oka nakonec nedoporučuje, a Martina tedy už nikdy neuvidí, bylo to nesmírně těžké. Několikrát se mi během natáčení stalo, že jsem byla tak smutná, nebo naopak dojatá, že se mi nedařilo udržet kameru v klidu, protože se mi klepaly ruce," říká Jarmila.
Silně na ni zapůsobil také moment, kdy Martina úspěšně dokončila masérský kurz. "Pravidelně jsem za ní do výcvikového centra jezdila a pozorovala jsem, jak se třeba učí latinsky názvy všech kostí. Kurz byl velmi náročný, a když ho Martina se samými jedničkami absolvovala, tak jsem jenom stála a rozzářeně sledovala, jak si přebírá diplom. Až po chvíli mi došlo, že přece musím točit, i když se mi v tu chvíli chtělo kameru vypnout a být tam s Martinou. O to nespravedlivější mi pak připadalo, když Martina zjistila, že nakonec nemůže masírovat, protože má alergii na masážní oleje," vypráví Jarmila.
Na vzhled nerezignovala, už pro ni ale není primární
Ani tehdy se však Martina nevzdala a vrátila se k nápadu, který jí už nějakou dobu ležel v hlavě. Vzpomněla si na období, kdy ležela v nemocnici, cítila se sama a zoufale si potřebovala popovídat s někým, kdo se s podobným zraněním léčil taky. Proto v roce 2018 spoluzaložila projekt Burn Fighters, který pacientům s popáleninami poskytuje podporu a zároveň se snaží o prevenci. Druhou ze zakladatelek je Simona Riedlová, která v 17 letech vylezla na odstavený vagon v depu, aby se tam s kamarádkami vyfotila, jenže ji zasáhl elektrický proud. Přišla o vlasy i ucho a stejně jako Martina byla v ohrožení života.
Simona Riedlová a Martina Půtová, zakladatelky projektu Burn Fighters | Foto: Archiv Jarmily Štukové
"Chtěly jsme lidi s popáleninami svými příběhy motivovat, aby se nevzdávali. Pomoct jim překonat nejhorší chvíle, aby na ně nebyli sami. Začaly jsme s nimi sdílet svoje zkušenosti ohledně péče o jizvy, radit jim, jaké používat krémy nebo jestli s jizvami chodit na laserovou terapii. Taky jsme se pustily do pořádání podpůrných srazů, na kterých si svoje postřehy můžeme vzájemně vyměnit. V posledních letech zároveň organizujeme preventivní besedy na základních a středních školách, aby si podobným traumatem pokud možno nemusel projít nikdo další. V neposlední řadě děláme přednášky pro zdravotní personál, na kterých popisujeme svoje zážitky z pobytu v nemocnici. Samy jsme se totiž ze strany zdravotníků často setkávaly s nepochopením či nedostatkem empatie," popisuje Martina.
Přes všechny těžké chvíle, které po kyselinovém útoku musela překonat, v dokumentu Moje nová tvář zmiňuje, že se má ráda víc než dřív. "V pětadvaceti jsem byla mladá holka, pro kterou bylo pochopitelně důležité, jak vypadá. Když pak zničehonic skončíte v nemocnici, kde jste odkázaní na pomoc druhých a sami si ani neutřete zadek, životní hodnoty se vám dost zpřehází. Samozřejmě jsem řešila, jestli se ještě někdy budu někomu líbit, jestli se mnou někdo půjde na rande nebo jestli se mě lidi na ulici nebudou bát. Trvalo dlouho, než jsem se začala mít ráda i s jizvami. Postupně jsem se ale sama se sebou smířila, přestala jsem být na sebe i svoje okolí naštvaná a začala jsem si uvědomovat svoji hodnotu," přibližuje Martina.
Nelze přitom říct, že by na svůj vzhled zcela rezignovala. "Pořád mě baví se líčit, ráda se hezky oblékám. Už to pro mě ale není primární. Uvědomila jsem si, že je mnohem důležitější, jak se s druhými lidmi cítíte, než jak vypadají. Po všem, co se mi stalo, jsem se naučila být k sobě laskavější, nebýt na sebe tak tvrdá," dodává Martina. Za projekt Burn Fighters získala před třemi lety Cenu Olgy Havlové, navzdory svým nejhorším obavám žije s chápavým partnerem, a nedávno se jí dokonce narodilo miminko.
Podívejte se na trailer filmu Moje nová tvář:
