Sportující maminka, která po třicítce radikálně změnila život. Žili s manželem v Praze velmi aktivním životem. Ivona vystudovala žurnalistiku, pracovala v marketingu i PR, mj. jako tisková mluvčí organizace Děti země nebo marketingová manažerka. Zajímala se vždy o ekologii, zdravou stravu a hodně sportovala - dělala závodně krasobruslení, akrobatický rokenrol a jezdila na koni.

Kolem třicítky zatikaly biologické hodiny, byla svatba a Ivona začala mluvit o miminku. Z Prahy se s manželem odstěhovali do malé vesničky Mrač u Benešova. Narodili se jim dvě děti, nyní tříletý Ron a téměř roční Norinka. Babičky bydlí daleko, manžel tráví hodně času v práci a Ivona je s dětmi většinou sama. Aby se z toho nezbláznila, začala předcvičovat pilates a power jógu…

Jak jste se seznámili s manželem?

S manželem se známe z vysoké. Dával mi opisovat všechny možné přednášky a díky němu jsem dodělala školu. Chtěla jsem mu poděkovat a pozvala jsem ho na skleničku. On mě na oplátku pozval na večeři a už to bylo. Pět let jsme spolu chodili, o ruku mě požádal v Nepálu ve více než 5000 metrech, koukali jsme na Mount Everest, manžel vytáhl prstýnek a pár měsíců na to jsme měli svatbu.

Co vás vedlo odstěhovat se z Prahy na venkov?

V Praze jsem byla už šíleně unavená z množství lidí, stresu, smogu. Na vesnici je klid, žádné dopravní zácpy, znáte téměř každého, všichni se zdraví, můžete být hned v lese, pěstovat si na zahradě vlastní jahody nebo bylinky, zpomalíte a to je dobře.

Miminka jste plánovali?

Ano. Nebyla jsem ten typ, co se vrhá na cizí kočárky. Ale najednou jsem začala cítit, že chci vlastní dítě. Ve třiceti jsem se vdávala a otěhotněla hned po svatbě. Druhé miminko jsme také plánovali, když malému byly asi dva roky. Říkali jsme si, že by bylo hezké, kdyby měl sourozence. Nejlépe sestřičku, abychom měli páreček. A povedlo se.

Jak jste vymýšleli jména?

To byla legrace. Vůbec jsme se nemohli shodnout. Já chtěla taková ta klasická jména jako Dan, Šimon a manžel ani náhodou. Chtěl Pepu nebo Frantu. A já řekla, že Pepu nebo Frantu neporodím. Pořád jsme se nemohli dohodnout. Když se blížil termín, tak jsme otevřeli lahev červeného, já jsem si také malinko cucla a řekli jsme si, že to musíme vymyslet. A manžel říká: „Co třeba Ron?" Mně se to líbilo, ale nevěděli jsme, jestli to jméno vůbec existuje v kalendáři.

Takže jsme si museli nechat udělat povolení. Napsali jsme paní doktorce Knapové, ona udělala posudek, odkud jméno pochází, a jestli to není v překladu nějaké hanlivé označení. Zaplatíte 1000 Kč a dostanete povolení, že jméno můžete používat. U druhého miminka jsme věděli, že to bude holčička a také jsme se nemohli dohodnout. Pak mě napadlo, že Nora je pozpátku Ron. Manžela ta přesmyčka tak zaujala, že bylo rozhodnuto a máme Norinku.

S otěhotněním jste tedy neměli problém..

Nejvíce jsem se těšila na proces vyrábění miminka, a ono se to v podstatě povedlo napoprvé.

Myslíte, že je to tím, že hodně sportujete?

Myslím, že ano. To se potom odráželo také na těhotenství a na porodu. Při obou těhotenstvích jsem ještě pár dní před porodem plavala svých třicet čtyřicet délek bazénu, cvičila jsem těhotenskou jógu, chodila jsem na procházky. Obě miminka jsem přenášela, takže jsme vždycky vymýšleli, jak je vyklepat. Chodila jsem do tanečních a na běžky.

Norinku jsem rodila v Jihlavě, kde mám rodiče. Dva dny před porodem jsme zašli do tanečních. Netušila jsem, že jeden z tanečníků je pan doktor z porodnice. Když se Norinka narodila a přišel za námi pediatr, tak se tak na mne dívá a říká: „Sakra ženská, vždyť já jsem vás viděl předevčírem v tanečních.."

Jak jste prožívala porody?

Chtěla jsem rodit přirozeně, což se poprvé nepovedlo. Kontrakce jsem vydržela doma, různě jsem to protancovávala. Ale v porodnici mě nechali si lehnout. Rodila jsem v Benešově, nikoho jsem tam neznala. Jak jsem byla unavená, vůbec mi nedošlo, že ležet nesmím. Tím se porod zastavil. Museli mi píchat plodovou vodu, pak jsem dostala epidurál, oxytocin, takže to bylo celé zvrtané. Trápila jsem se asi dvanáct hodin, než se Ronek narodil.

Podruhé jsem chtěla rodit v Jihlavě. Mám tam rodiče a známou porodní sestru, takže jsem cítila psychickou podporu. Kontrakce jsem měla celou noc, ale věděla jsem, že se musím hýbat, chodit, pohupovat se, tančit. Pak to bylo rychlé. Přijeli jsme, vyšetřili mě a zeptali se, jestli chci nějakou alternativní porodní polohu. Já řekla, že je mi to úplně jedno, že už rodím a během chvilky byla malá na světě.

Co vám konkrétně pomáhalo během bolestí?

Pomáhala mi těhotenská jóga. Obsahuje kromě různých protahovacích a uvolňovacích cviků i relaxaci, meditaci a dýchání. Naučila jsem se vnímat a poslouchat svoje tělo. Během porodu jsem říkala malé: „Jdeme na to, to zvládneme." U obou porodů byl i manžel, bez něho bych si to nedokázala představit - pocit maximálního bezpečí a blízkosti - jsou to přeci naše společné děti.

Bála jste se porodu?

Prvního ne. Těšila jsem se, že to bude nový zážitek. A jak to zvládnu. Ale protože to strašlivě bolelo, druhého porodu jsem se bála. Ale domluvila jsem si výbornou porodní asistentku, paní Mikulandovou, majitelku Studií pro ženy a šla jsem k ní na konzultaci. Řekla jsem jí, že mám hrůzu z porodu a ona to se mnou celé rozebrala. Vysvětlila mi, proč byl ten první porod tak komplikovaný a toho strachu mě zbavila. Byl u toho i manžel, kterého navíc naučila, jak mi ulevit od bolesti masáží kříže - skvěle to pomáhalo.

Co bylo špatně u prvního porodu?

Chyba byla, že jsem si lehla. Při porodu má svoji roli gravitace. Pocitově pomáhá, když si uvědomujete, že se otevíráte a miminko pouštíte. Ne se leknout, to se pak stáhnete. Svaly pánevního dna souvisí s ústy. Když křečovitě zavřete pusu, tak se stáhnou svaly i dole. Je dobré mít pořád otevřenou pusu a vymyslet si jakýkoli zvuk. Někdo zpívá, někdo třeba počítá.  Otevřete pusu a uvolníte svaly pánevního dna.

Láká vás porod doma?

Vůbec ne. Bála bych se.

Přibrala jste během těhotenství?

Při prvním těhotenství asi šest a při druhém sedm kilo. Byla jsem hrozně hladová, dávala jsem si i druhou večeři, ale pořád jsem sportovala.

Jaké byly vaše první maminkovské krůčky?

Na miminko jsem se moc těšila. Ale když se narodil Ronek, šíleně mě překvapilo, že se vůbec nechová, jako děti v těch knížkách a internetových diskuzích. Ronek pořád brečel, měl prdíky, jak ho bolelo bříško, tak nechtěl pít, pak mu rostly zuby. Držela jsem ten uřvaný uzlíček v rukách, sama na té vesnici, manžel se vracel pozdě večer, o víkendech taky často seděl u počítače.

Druhé miminko je také náročné, doteď nechce jíst příkrmy, takže v noci po hodině a půl vstávám a kojím. A nemáme ani jednu babičku, ani dědečka v místě. Takže jsem se dvěma dětmi už několik let zavřená na vesnici. Manžel má různé pracovní schůzky, občas se sejde s kamarády. Já nemůžu ani do kina, protože pořád kojím.

Tak jste si vymyslela cvičení...

Brzy jsem zjistila, že bych se doma zbláznila. Musela jsem něco vymyslet. I manžel mě v tom podporoval. Protože jsem dřív hodně sportovala a ke sportu mám blízko, udělala jsem si všechny možné kurzy a licence na power jógu, pilates a na těhotenskou jógu a začala jsem předcvičovat. Cvičila jsem nejdřív ve fitcentru, pak jsem se soustředila na mateřská centra a mateřské školky.

V klasických fitcentrech to mají maminy těžké s hlídáním. Buď to nelze vůbec nebo je tam malinká místnost, kde běží nějaké DVD, tam šoupnete dítě a to je k ničemu. Ale ve školkách a mateřských centrech bývají krásné herny, někdy na ně maminky dokonce vidí přes skleněnou stěnu. Když jsem začala předcvičovat, dostala jsem se mezi lidi a navíc mohla i sportovat a ještě za to dostávala peníze.

Nevrátila byste se do Prahy?

Zatím chci dát svůj čas a energii ještě dětem, mít děti je sice náročné, ale nádherné a jejich dětství se už nikdy nevrátí. Ale pak určitě musím něco vymyslet, protože bych se zbláznila. Čtyři roky jsem nebyla nakupovat nějaké hezké oblečení nebo boty. Potřebuji jen rifle, trička, mikiny a kecky. Mrač je vesnička u Benešova, má asi 300 obyvatel. Na návsi je jen krámek, kde seženete rohlíky a mléko, hospoda a hasičárna. Ale jsou tam nádherné procházky do přírody. Chodíme na houby, pouštíme draky. Máme tu přátele. V Praze bych se bála děti pustit ven, tam jezdíme jen na výlet - do ZOO a tak.

Speciální projekt proměn jsme pro vás připravili ve spolupráci s VZP. Maminky, které své novorozené děti zaregistrovaly právě k této zdravotní pojišťovně, měly možnost přihlásit se a zkusit štěstí v našem projektu. Vybrali jsme v redakci 12 žen a Ivona je naší další proměněnou maminkou!

Ve VZP výbavičce najdete plno výhod - užitečné rady na DVD Sestry v praxi, zajímavé bonusy od partnerů projektu a slevové kupóny na produkty a služby. VZP výbavičku získáte za registraci vašeho děťátka u VZP ČR. Vaši volbu vám oplatíme nadstandardním přístupem a kvalitní péčí. Informujte se na www.vzpvybavicka.cz nebo na Facebooku.