Dvě desítky let působíte jako manažerka v nadnárodních společnostech, momentálně v Mattelu, staráte se o dva syny a jste i společensky aktivní. Jak zvládáte skloubit kariérou a rodinný život?

Nemyslím si, že na to existuje nějaký recept. Jedna učitelka emoční inteligence mi řekla, že člověk vždycky dělá všechno tak, jak nejlépe umí, jen se s tím musíme vnitřně smířit. Často totiž býváme sami sobě největšími kritiky. Když jsem se po roce a půl od porodu prvního syna vracela do práce, myslela jsem si, jak to bude snadné. Ale vůbec to tak nebylo.

Pamatuji si, že jsem třetí den stála před svou prací a brečela jsem, že jsem špatná matka, protože jsem dala dítě do školky, ale že zároveň nedokážu sedět v práci 12 hodin tak jako dřív. Postupem času jsem ale přišla na to, že když budu dostatečně efektivní, zvládnu stejný objem práce a zároveň dojdu pro syna do školky včas. I synovi socializace ve školce prospěla a díky tomu, že jsem chodila do práce, jsem si pak s ním užívala každou společnou minutu. Přiznám se totiž, že jsme si po tom roce a půl doma trochu lezli na nervy. Nejsem typ matky, která by se svým dítětem musela být 24 hodin denně. Svoje děti miluji nejvíc na světě, ale myslím, že je dobré, abychom všichni byli občas i s někým jiným.

Setkal se váš přístup s pochopením okolí? Přece jenom v Česku není příliš běžné, aby ženy nastoupily zpět do práce na plný úvazek dříve než ve dvou letech dítěte.

Osobně mi můj přístup nikdo nikdy nekritizoval, ale samozřejmě každý žijeme ve své společenské bublině. Rodina i přátelé mě naopak podporovali. Navíc moje máma vychovala čtyři děti, mám ještě tři bratry, a s žádným z nás nebyla doma déle než rok. Buď dělala atestaci, dodělávala školu, nebo pracovala. Dřív nebylo běžné, že byla žena tři roky doma s dítětem. Pro mou mámu bylo normální, že dávala svoje děti do jeslí.

A ani v zahraničí není běžné, aby byly rodiče s dítětem tři roky doma. V Mattelu musím vysvětlovat, že v Česku je docela běžné, že jde žena na tři roky na rodičovskou dovolenou, vrátí se z ní, jde znovu na mateřskou s druhým dítětem a do práce se vrátí po šesti letech. Já zastávám názor, že by ženy měly mít možnost volby, jestli chtějí zůstat tři roky doma, nebo ne. Měly by mít možnost vybrat si zkrácené úvazky a mělo by být dostatek míst ve školkách a jeslích, aby se o jejich děti měl kdo postarat.

Jakou roli by v tomto ohledu měl sehrát stát a jakou zaměstnavatelé?

Je nesmírně důležité, aby byl ve školkách dostatek míst. Pak je samozřejmě otázkou, od kolika let by do ní děti mohly chodit. Přiznejme si to, ne každá matka si může dovolit platit soukromé školky. Překvapuje mě, že stát nebere v potaz počty dětí narozených v určitém roce, aby tak školky a školy mohly reagovat na konkrétní ročníky. Dětské skupiny a firemní školky se hodí spíše pro velké firmy. Ale pokud jsou, je to skvělé, protože rodiče jdou jednu cestu i s dítětem a mohou reagovat rychleji, pokud se něco stane a musí si pro dítě do školky neplánovaně dojít.

Co ještě v Česku kromě zkrácených úvazků a míst ve školkách chybí?

Myslím, že stále tady chybí ukazování fungujících příkladů. Můžete být matkou malých dětí nebo postiženého dítěte a zároveň pracovat a třeba i měnit svět. Je důležité ukazovat, že žena není špatná matka, když pracuje. Kromě toho aby zaměstnavatelé nepřicházeli o důležité vědomosti, které jejich zaměstnankyně nesou.

Váš druhorozený syn je handicapovaný, vaše rodina se v tomto ohledu snaží o osvětu, a to i prostřednictvím instagramového účtu Maxmilion and me. S čím se jako rodiče handicapovaného dítěte v Česku potýkáte?

Víte, nikdy jsem si nedokázala představit, že mě něco takového potká. Na takovou možnost se nepřipravíte. Nedovedete si představit, jaké to je stát nad postýlkou s dítětem a brečet, protože je nemocné, ale nevíte, co mu je (lékaři rodině dosud nesdělili žádnou konkrétní diagnózu, pozn. red.). Máte pocit, že vám všichni lžou a že vaše dítě zemře. Nevíte, ke kterým konkrétním lékařům máte jít, protože neexistuje jedno místo, kde by vám řekli, co máte dělat a kam přesně s ním máte jít.

Chybí mi tady nějaký průvodce, člověk, který by vás uklidnil a snažil se vám porozumět. Psychika je v takovýchto případech nesmírně důležitá. Další samostatnou kapitolou jsou úřady. Něco totiž řešíte na sociálce, něco na úřadu práce a třeba v Praze je úřad práce na několika různých místech. Do toho máte nemocné dítě a měla byste pracovat. Často se navíc stane, že žena nakonec zůstane sama, protože její partner to nedá a odejde. Zjednodušit by se tak měla neuvěřitelná byrokratická zátěž. Když chcete například speciální parkovací kartu, musíte se přetrhnout a řešit to několik měsíců dopředu. Lítačku musím teď synovi taky vyřešit osobně, online to nejde, ačkoliv se dopravní podnik tváří, že jo. Stejně jim nakonec musím přinést osobně jeho rodný list.

Dalším problémem je nedostatek pomůcek, které handicapovaným usnadňují život. Musíte neustále potupně dokazovat, že vaše dítě je skutečně těžce postižené. Řešili jsme třeba kočárek, načež nám odvětili, na co jej potřebujeme, když máme invalidní vozík. Odvětila jsem na to, že šest měsíců je v Česku zima a škaredě a na vozík nedáte pořádně ani deku. Chtěli jsme speciální vyztužené boty, odvětili nám, na co je potřebujeme, když je syn na vozíku. Ano, já mám naštěstí peníze na to je synovi koupit, ale nejdou koupit jen tak v obchodě, potřebujete na ně speciální žádanku. Samostatnou kapitolou jsou pak speciální stacionáře pro postižené. My jsme naštěstí pro syna dostali místo na Praze 6, kde žijeme. Náš stacionář má ale kapacitu pouhých 25 dětí, přičemž v Česku je zhruba 100 tisíc postižených dětí a na Praze 6 jich bude určitě víc než 25, tak kde ty děti jsou, když nemůžou do stacionáře?

O syna se před nástupem do stacionáře staral čtyři roky váš manžel, který kvůli tomu zanechal svého podnikání. Proč jste se tak rozhodli?

Manžel měl dopravní firmu, což je velmi náročný a značně nejistý byznys oproti mojí práci v korporaci. Já navíc velmi špatně snáším návštěvy nemocnice, mívám v nich návaly panické ataky, což si zřejmě nesu z dětství. Takže po několika návštěvách nemocnice se synem naznal, že bude lepší, když s ním vyšetření absolvuje on. Byla jsem totiž pokaždé úplně mimo. A nakonec jsme se dohodli, že se synem zůstane doma a já se po půl roce od porodu vrátím do práce. Občas mi to teď někdo hlavně na sociálních sítích vpálí, že jsem měla zůstat sedět doma se synem a kam se cpu. Anebo ještě hůře, že se moje druhé postižené dítě nemělo narodit.

Ale třeba všichni terapeuti v Motole byli vždy nadšení, že se synem zůstává jeho tatínek a cvičí s ním čtyřikrát denně Vojtovu metodu, což je dost náročné fyzicky i psychicky.

Neutrpělo tím manželovo ego? V Česku stále není běžné, aby se o dítě staral muž a žena vydělávala peníze.

Je pravda, že to pro něj bylo doma dost náročné. Spousta lidí jej nesmírně oceňovala za to, co dělal, ale na druhou stranu na něj někteří nahlíželi jako na chudáka, který je doma s dítětem. Naše společnost je totiž bohužel stále nastavena oceňovat ostatní podle toho, co mají na vizitce. Nepříjemný pro něj byl také fakt, že nevydělával peníze. Tři roky jsme se se státem přetahovali o příspěvek na péči, dostali jsme totiž nejnižší možný příspěvek ve výši tři tisíce korun. Dítě přitom vyžaduje úplně jinou péči než například postižený dospělý. Nehledě na to, že invalidní vozík stojí 130 tisíc a vy dostanete od pojišťovny 100 tisíc. Jste na kolenou, protože máte nemocné dítě, jste vyřízení psychicky i fyzicky a ještě musíte žebrat, abyste mohli doplácet věci, které to dítě nutně potřebuje.

Jestli bych se mohla zasadit o jednu jedinou věc, bylo by to započítání péče o nemocného člena rodiny do nároku na důchod. Můj muž se o našeho syna staral čtyři roky doma a do důchodu se mu to nezapočítá. Takže nejenomže potupně musel každý měsíc chodit na úřad práce s tím, že se stará o syna a úřednice si to každý měsíc odškrtly, ale ještě se mu ty čtyři roky nezapočítávají jako práce. To je pro mě neskutečná nespravedlnost. A pokud se o své dítě takto musíte starat celý život, co budete v důchodu dělat? Umřete hlady?

Nyní váš muž změnil povolání a jezdí se záchrankou. Proč si vybral zrovna zdravotnictví?

Původně se přitom po umístění Maxe do stacionáře chtěl věnovat realitám, absolvoval několik schůzek s makléři a začal se formovat tímto směrem. Pak ale přišla pandemie koronaviru a manžel se zase musel víc věnovat dětem, já jsem věčně seděla zavřená s počítačem v jedné místnosti. Nakonec se rozhodl, že se nechce věnovat realitám, ale chce pomáhat společnosti a stát se řidičem záchranky. Úřad práce mu zaplatil rekvalifikační kurz, který se ale kvůli covidu protáhl na rok z původních čtyř měsíců. V dubnu nastoupil k záchrance a jeho nová práce jej naplňuje a je rád, že je užitečný pro společnost.

V jednom starším rozhovoru pro Age-management.cz jste zmínila svůj strach z toho, že váš mladší syn zemře. Kvůli jeho nemoci jste také přišla o přátele. Co vám nakonec pomohlo vyrovnat se s celou situací?

Budu znít jako suchar, ale dostal mě z toho smysl pro povinnost. Máme ještě jedno starší zdravé dítě, které jsem nechtěla odsoudit k tomu, že mu budu celý život říkat: "Nejde to, protože se musíme postarat o bráchu…" Řekla jsem si, že musím žít dál, dál pracovat, postarat se o rodinu, dovolit staršímu synovi chodit na kroužky a do jeho školy a to, aby můj muž mohl jezdit kitovat, protože to má rád. A taky jsem bojovnice, nerada se vzdávám.

Vloni jste magazínu Heroine přiznala, že jste dřív měla problém říct si o pomoc a chtěla jste být superženou. Proč jste změnila svůj postoj?

Mění se doba i generace. Myslím, že postoj, že my ženy zvládneme všechno samy, bylo sice fajn ukázat dalším ženám, ale je taky důležité umět si říct o pomoct a nebát se přiznat, že nezvládneme všechno. Nutnost ukazovat svaly mě přešla a vnímám to jako svou přednost. Není nic špatného na tom říct si o pomoc.

Pracujete osm let v Mattelu jako marketingová manažerka. Mattel mimo jiné vyrábí panenky Barbie, které se v posledních letech zásadně změnily a snaží se více propagovat diverzitu i emancipaci. Berete to i jako své osobní poslání?

Částečně ano. Jsem například pyšná na to, že společnost, pro kterou pracuji, se snaží o propagaci inkluze, třeba i tím, že prodává panenku Barbie a Kenna i na vozíčku nebo s naslouchátkem. Taky třeba před lety by vám na tmavé panenky asi hodně lidí řeklo, že je to nesmysl a nikdo je nebude kupovat. To už dávno neplatí, ale je pravda, že ve střední Evropě na rozdíl od USA jdou změny postupně. Je ale důležité ukazovat, že tady něco takového je. Naopak třeba Barbie - profesionálky různých oborů jsou velmi populární.

Jaká je vaše oblíbená panenka Barbie?

Podařilo se mi získat Královnu Alžbětu II. a pak limitky ze Star Wars a panenku à la Dia de Muertos. Všechny panenky shromažďuju doma na kuchyňské lince, plním si tak sen z dětství, protože jako dítě jsem žádnou panenku Barbie neměla.

Dřív jste se nechala slyšet, že byste ráda kandidovala na prezidentský úřad, to pořád platí?

Ano, chtěla bych. Ale musím se ještě spoustu věcí naučit.