Vážený pane předsedo, vážené senátorky, vážení senátoři,

děkuji Vám za pozvání do horní komory českého parlamentu a za možnost zde promluvit.

I když jsem u Vás takto oficiálně nebyl již poměrně dlouhou dobu, naše kontakty existují. Za důležité považuji pravidelná setkávání se senátory nově zvolenými i těmi odcházejícími, účast Vašich zástupců při různých oficiálních akcích na Pražském hradě, zejména při návštěvách zahraničních hlav států, i Vaši účast při prezidentských návštěvách jednotlivých regiónů České republiky. Novinkou je přizvávání Vašeho zástupce do mé delegace při státních návštěvách v zahraničí. Účast místopředsedy Jiřího Lišky při mé nedávné cestě do Spojených států amerických byla dobrým počátkem, na který bych chtěl při dalších cestách navazovat. První příležitostí bude státní návštěva Ruské federace za dva týdny.

Žijeme v době, kdy jsou naše psaná ústavní pravidla a procedury i úloha a postavení jednotlivých ústavních institucí ověřovány v běžném politickém životě naší demokracie a kdy se vytvářejí i nepsané ústavní zvyklosti, které ve stabilizovaných demokraciích hrají úlohu neméně významnou než psané právo. Potřebujeme je. V poslední době nás reálný politický vývoj nejednou postavil do situací, s nimiž ústavodárce nepočítal a pro jednání ústavních činitelů nedal jasná ústavní pravidla. Mám na mysli např. loňský unikátní volební výsledek a z něho plynoucí velmi obtížné formování vlády i orgánů Poslanecké sněmovny, což komplikovalo politický vývoj v naší zemi po více než půl roku.

V této době, ale nejen v ní, se ukázal význam Senátu jako stabilizujícího faktoru našeho politického a ústavního systému, jako pojistky demokracie a ústavnosti i jako politického tělesa, které charakterem svého vzniku a způsobu fungování zklidňuje někdy přespříliš antagonickou a na politickém cyklu závislou atmosféru dolní parlamentní komory. Jsem přesvědčen, že tento pocit není pouze můj, že to podobně vnímá většina české veřejnosti a že se to projevuje i v rostoucí důvěře, které se Senát po nelehkém začátku svého fungování před více než deseti lety začíná u naší veřejnosti těšit.

V jednom smyslu jsou Senát s prezidentem republiky na stejné lodi. Spojuje je to, že mají být korektivem naší legislativy. Snad to děláme. Od své návštěvy u Vás jsem vetoval, přesněji řečeno nepodepsal, 26 zákonů, ale jenom dvakrát to bylo proti stanovisku Senátu. To je zajímavé číslo, které si pravděpodobně nikdo neuvědomuje.

Má předcházející návštěva u Vás se uskutečnila v období, kdy bylo ambicí tehdejší vlády připravit několik velkých kodexů, což se ale příliš nezdařilo. Občanský zákoník k projednání Parlamentu nakonec předložen nebyl, trestní zákon nebyl přijat a zákoník práce za úspěch není považován. Došlo-li v legislativě posledních tří let k nějakému posunu, pak to bylo směrem k posilování přerozdělovací role státu a k narůstajícímu počtu nejrůznějších kontrol, sankcí, registrů, akreditací a v neposlední řadě i dozorujících kamer. Přijímané zákony jsou provázeny nemalými transakčními náklady jak u státu, který je má vymáhat, tak u občanů, kteří je musí plnit.

Ve svém minulém vystoupení jsem zde hovořil o neúnosné extenzi počtu zákonů, z čehož plyne cituji "nepřehlednost, nesrozumitelnost, víceznačnost a leckdy i vzájemná nekonzistence zákonů". Mám strach, že jsme se od té doby nevydali jiným směrem. Od 18. března 2004 bylo u nás předloženo 593 návrhů zákonů. Schváleno jich bylo 344, což je zhruba každý druhý pracovní den jeden. To jsou čísla téměř neuvěřitelná a i o nich si myslím, že je skoro nikdo nevnímá.

Zajímavé je i to, kdo tyto návrhy zákonů předkládal. Vláda jich předložila 337, poslanci 196, kraje 40 a senátoři pouze 20. I v tomto srovnání vychází Vaše komora dobře. Řekl jsem zde tehdy i to, že "bychom měli usilovat o redukci dnešního rozsahu zákonů" a že bychom neměli "podléhat z mnoha stran podporovanému extenzivnímu procesu tvorby nových, často velmi parciálních právních norem".

Nedaří se nám to. Nepochybně je v tom něco specificky našeho, domácího, ale je v tom i něco obecného, něco, co výlučně naše není.

Je v tom nepominutelný historický prvek. Normální způsob tvorby legislativy a normální vytváření institucí právního státu probíhá dlouhodobým, v podstatě opatrným a pomalým vývojem, který trvá desetiletí, ne-li staletí za podmínky, že země má výhodu kontinuálního, nepřerušeného, evolučního vývoje. Tuto výhodu jsme my neměli. Do roku 1918 jsme byli nesvrchovanou zemí uvnitř Rakousko-uherské monarchie, ale bylo to, poněkud paradoxně, jediné období stability, v němž postupně a jistě i s mnoha problémy a nedostatky vznikaly instituce i zákony odpovídající společnosti elementárních občanských svobod a tržní ekonomice. I to přispělo k tomu, že si po rozpadu monarchie naši předkové po relativně krátkou dobu mohli užívat velmi pozitivních a produktivních dvaceti let svobody. Tento přirozeně vzniklý institucionální a právní systém byl v naší zemi postupně ničen totalitními režimy. Nejprve přišel Hitler a okupoval zemi po 6 let a po něm u nás panovalo sovětské komunistické impérium po dalších 40 let.

Pouhý návrat do doby před druhou světovou válkou nebyl možný mimo jiné i proto, že vyspělý demokratický svět, kam jsme znovu chtěli patřit, za oněch u nás promarněných 40 let zaznamenal ve fungování institucí, ekonomiky i celé společnosti ohromný vývoj.

Naše tvorba legislativy po sametové revoluci listopadu 89, kdy se komunismus definitivně zhroutil, byla následkem uskutečnění náhlé a velmi hluboké systémové změny. Tvorba zákonů tyto změny částečně vedla, částečně je následovala. Tento poznatek se pro někoho může zdát sporný. Někteří lidé si myslí, že tvorba zákonů měla transformaci vždy a za jakoukoli cenu předbíhat a nikoli následovat. Opakovaně jsem se snažil vysvětlovat, proč je to ve své absolutistické verzi názor mylný.

Na import legislativy (k němuž tehdy došlo např. ve východním Německu) jsme nemohli spoléhat. Neměli jsme žádnou modelovou zemi, kterou bychom si chtěli vzít za vzor, importovat cizí legislativu jsme nebyli nuceni a především jsme dobře a včas pochopili, že občané naší země chtějí být "majiteli" a "tvůrci" svého legislativního procesu, svých zákonů, své Ústavy. Proto jsme museli projít zrychleným procesem tvorby práva, založeném na kombinaci postupného vytváření zákonů a institucí a jejich poněkud nestandardního, radikálního a urychleného konstruktivismu.

Nebyli jsme schopni tento úkol zvládnout přes noc a nemohli jsme aspirovat na učebnicovou dokonalost. Ta by mohla být hypoteticky dosažitelná pouze jako výsledek zcela umělého laboratorního experimentu, ale ne v demokratické společnosti se všemi jejími nedokonalostmi, konkurujícími si idejemi a zájmy, se všemi nevyhnutelnými politickými střety a neméně mocným lobováním. Žádná jiná cesta, jak lze právní systém tvořit, neexistuje za předpokladu, že chceme zachovat svobodnou a demokratickou společnost.

V současné době je tato fáze již dávno za námi a my dnes čelíme stejným problémům a výzvám jako kterákoli jiná demokratická země soudobého světa. Musíme pokračovat v řešení nikdy definitivně nevyřešené a ani nevyřešitelné otázky, zda chceme více nebo méně státu, zda chceme legislativu malou a omezenou, nebo legislativu rozsáhlou a všezasahující. Nezdá se mi, že jsem v tom úspěšní. Jsem velmi frustrován, když vidím sklon současného světa upravovat pomocí zákonů všechno, když stále sílí přesvědčení: "čím více zákonů, tím lépe", když všechno, co není "upraveno zákonem", se apriori považuje za podezřelé. S touto tendencí nemohu souhlasit a neumím a nechci se s ní smiřovat.

Další problém je spojen s módní a v současnosti politicky velmi propagovanou ideou globálního vládnutí, která apriorně považuje za lepší jakoukoli legislativu nadnárodní či supranárodní, než národní. V souvislosti s členstvím v Evropské unii máme stále narůstající zkušenost, že nadměrné sjednocování, harmonizace a standardizace uvnitř celku, který svou podstatou homogenní není, přináší nemalé náklady a obtíže. Je sice pravdou, že tvorbu těchto norem může do jisté míry ovlivnit česká reprezentace v evropských strukturách, ale ta příliš velkou sílu nemá a navíc není podrobena efektivní kontrole českých ústavních institucí a vůbec občanů České republiky. To je další důležitá věc, nad kterou se musíme vážně zamýšlet.

Tyto, a další důvody vedou k dnešní extenzi zákonů. Jsem přesvědčen, že je naším úkolem pokoušet se převažující atmosféru současné doby měnit, a byl bych rád, kdyby si nás to myslelo více. To mě vrací k úvaze, kterou jsem zmínil na počátku a která se týká jistého "společného osudu" horní komory parlamentu a prezidenta republiky.

Na začátku svého funkčního období jsem si tuto provázanost tak silně neuvědomoval. Vnímal jsem určité napětí, které mezi našimi institucemi panovalo. Přičítal jsem ho jistému doznívání politických soupeření z předchozí doby, kdy jsem jako předseda významné parlamentní strany, předseda vlády či sněmovny byl Senátem či některými senátory vnímán spíše konkurenčně. Ukázalo se to, když jsem se musel s horní komorou shodnout na dvanácti nových ústavních soudcích. Tato nejednoduchá úloha, která by byla pro prezidenta obtížná i kdyby šlo o jmenování jen dvou či tří ústavních soudců za rok, vedla k jisté konfrontaci. Přesto jsme nakonec své pohledy dokázali sjednotit. Díky tomu je dnes Ústavní soud plně obsazen a normálně funguje.

Myslím, že dosáhnout takové shody i v dalších věcech je v zájmu nás všech, v zájmu celé naší veřejnosti. Na budoucí spolupráci s Vámi jsem připraven a těším se na ni.

Děkuji Vám za pozornost.