Nebudu zastírat, že začínat v nové zemi není žádný med. Vím o tom své. Před pěti lety jsem se přestěhovala do Berlína, o kterém se říká, že patří mezi nejinspirativnější a nejvíc cool města na světě.

Jenže v okamžiku, kdy jsem neměla rodinu ani blízké přátele po ruce nebo jsem v prvních dnech hledala každé druhé slovo ve slovníku, abych si mohla objednat alespoň kohoutkovou vodu, motivace a vnitřní motor prudce pohasínal. Není se čemu divit. Byla to změna jak trám.

"Zaručeně pomáhá se seznamovat s lidmi. Pomohou vám se brzy v nové situaci adaptovat," radila mi životní koučka Nikola Šmorancová. Musela jsem jí dát po pár týdnech v Berlíně za pravdu. Všude totiž naštěstí existují lidé, kteří jsou v podobné situaci. Pochopí vás, poskytnou kontakty, doporučí další známé a podpoří ve vašich snahách. Tak jsem postupně poznávala nejen Čechy a Češky žijící v Berlíně, ale také lidi s podobnými zájmy a životními situacemi. Zašla jsem po lekci jógy na drink s pár dalšími účastnicemi, rozvíjela pravidelné hovory o všem možném s kolegy z německého kurzu, stala se členkou skupiny Češi žijící v Berlíně na Facebooku nebo spoluzaložila organizované setkávání maminek v naší čtvrti. Je spousta možností, jak se začlenit do běžného života a potkat reálné lidi, kteří vám rádi sdělí vlastní zkušenosti a taky donutí mluvit cizím jazykem. 

O tom by mohlo vyprávět i pět žen žijících v Berlíně, které se také najednou staly cizinkami v novém domově, ale řeči o tom, že bez starých dobrých kontaktů nic nedokážou na ně působily jako katalyzátor. Ve městě, které teprve poznávaly, si splnily své životní sny. A i vám dokážou, že nezáleží na tom, kde jste, ale na tom, co ve svém životě chcete uskutečnit. 

Eva Bachamis (41): Založila designovou značku a obchod Little Submarine

V Bonnu, ve svém rodném městě, vystudovala grafický design, ale v roce 2000 se rozhodla přestěhovat do Berlína. "Bylo to místo neskutečně přitažlivé pro mladé kreativní lidi, jako jsem byla já," popisuje zapáleně Eva, která se v novém městě zamilovala do stylu sedmdesátých let a začala experimentovat s šicím strojem. Pokoušela se navrhovat a šít šaty, které přesně tuto dobu vystihovaly. Už tehdy se do hlavního města Německa stahovali umělci z celého světa, takže konkurence byla veliká. To ale Evu vůbec neodradilo. Pracovala na vlastním designu látek nejrůznějších barevných kombinací a vymýšlela vlastní střihy.

"Hotové výrobky jsem nejprve nabízela již zajetým designérským obchůdkům. A když se mi dostalo velikého ohlasu, chtěla jsem to rozjet ve velkém." V roce 2004 si pronajala malý prostor v tehdy nejžádanější čtvrti Prenzlauerberg a otevřela vlastní designérský obchod Little Submarine. Čtyři roky prosperovala. "Pak jsem ale otěhotněla a už se nedalo věnovat na plno obchodu i dítěti," vzpomíná Eva.

A tak podnikání převedla na německý online shop DaWanda, kde se jí stále daří i přesto, že v Berlíně každým rokem vzniká spousta podobných designérských projektů. Z původního koníčku je už dlouhou dobu práce na plný úvazek. Každý kousek, který prodá, projde několikrát jejíma rukama. "Před pár týdny jsem spustila ještě další internetový obchod se svatebními a večerními šaty pod značkou Georgia Fengari. A zákazníky mám po celém světě, dokonce i v Rusku nebo na Islandu," usmívá se spokojeně Eva.

Jak to, že je tak úspěšná i v takovém městě, ve kterém roste počet designérů jako houby po dešti? "Prostě jsem neposlouchala ostatní a věřila, že můj sen je smyslem mého života. Ale lusknutím prstů se to nestalo. Je za tím spousta práce, než jsem se dostala do bodu, ve kterém jsem si spokojeně řekla: jo, přesně tohle je ono." 

 Alice Bleil (44): Založila si vlastní gynekologickou ordinaci 

Podle Alice neexistuje žádný rozdíl mezi tím, zda chcete pracovat v zahraničí nebo v Česku. "Samozřejmě je nejdřív nutné si osvojit jazyk té země, ale všude je potřeba mít velkou píli, odhodlání a schopnost dělat velké kroky," říká. Sama už s tím má velké zkušenosti. Kvůli manželovi, který pracuje jako manažer prodeje v automobilové firmě, se už stěhovala několikrát. Krátce po svatbě bydleli dva roky v Budapešti, pak se přesunuli do Mnichova a poté do Berlína.

"Zůstat doma s dvěma malými dětmi bylo příjemné, ale chyběla mi vlastní realizace. Vystudovala jsem v Česku medicínu a chtěla jsem pracovat," vzpomíná Alice. Pro ni to znamenalo nejdřív se naučit dostatečně německy, aby mohla složit atestační zkoušku a pak se poohlížet po práci. Naštěstí se jí podařilo obojí a mohla tak nastoupit na dvě kliniky v Bavorsku a Berlíně jako gynekoložka. Jenže pracovat na klinikách bylo pro ni časově náročné.

"Jako matka dvou malých dětí jsem potřebovala mít někdy pevný pracovní režim a i pocit, že dokážu zajistit rodinu, kdyby se něco s manželem stalo. Také mi chyběl osobnější přístup k pacientkám," popisuje Alice svou cestu, která vedla až k myšlence založit si vlastní praxi. Došla dokonce do takové fáze, že si našla dobré místo, kde by mohla ordinace být - na severu Berlína u Gesundbrunnen. "A jakmile jsem podepsala kupní smlouvu, nebyla jiná šance než svůj vysněný projekt dokončit, pokud jsem se nechtěla dostat do osobní insolvence," přiznává.

Před čtyřmi lety svou vlastní ordinaci skutečně otevřela a daří se jí natolik dobře, že přijala natrvalo i dvě zdravotní sestry a vylepšuje systém práce tak, aby mohla zvládat velké množství pacientů. "Největším hnacím motorem při budování nové ordinace bylo pro mě nespokojit se s průměrem. Chci svým pacientkám poskytnout tu nejlepší péči; od špičkových medicínských přístrojů přes kvalitní lékařskou práci až po IT. A to, že si toho všimnou mé pacientky a rády se vracejí nebo mě doporučují dál, je pro mě tou největší odměnou a důkazem, že ta veškerá práce za to opravdu stála."

Marisa Benjamim (35): Spolumajitelka galerie João Cocteau 

Rodnou zemi Marisy Benjamim, pětatřicetileté vizuální umělkyně, by mohl kdekdo závidět - moře za rohem, spousta slunce, dobrého vína i zeleniny. I přesto se ji před šesti lety rozhodla opustit a odejít téměř tři tisíce kilometrů daleko. "V Portugalsku je krásně, jenže i když žijete v jeho hlavním městě, stejně si připadáte jako na vesnici," zdůvodňuje Marisa to, proč původně jako stipendistka uměleckého pobytu opustila domov a přesídlila do Berlína, kde postupně získávala zkušenosti i přátele. Když skončil půlroční pobyt v Německu, zpátky se jí nechtělo.

"Jakmile si zvyknete na tak velké město, ve kterém je pořád co objevovat a co tvořit, těžko se od něj odpoutává. Nechtěla jsem znova opustit to, kde jsem postupně zapouštěla kořeny," říká Marisa, která pak prošla několika profesemi, aby se uživila: psala pro jednu módní společnost, vymýšlela popisky k módním produktům, sama se učila, jak se dělají webové stránky a pak i vedla vlastní workshopy pro ženy nad 45 let. "Všechno jsem dělala poprvé a učila se za chodu. A díky tomu jsem pochopila, že nemá smysl si vytvářet vlastní limity typu, že to je třeba mimo náš obor. Nové věci, které se naučíme, nás posunou a motivují dál," říká. Společně se svým portugalským kamarádem před dvěma lety založila galerii João Cocteau (www.joaococteau.com).

"Původně jsme hledali jen místo, kde můžeme nerušeně tvořit. Nakonec jsme si vytvořili místo, kde můžeme i vystavovat," směje se tomu dnes Marisa. Co se za tu dobu, co je mimo domov, naučila? "Nebát se. Ať už odmítavých reakcí, vlastního selhání, složitých podmínek nebo náročné práce. A taky věřit v sebe sama. Naše galerie sídlí v Neuköllnu, což je čtvrť, která začíná rychle vzkvétat a ceny nájmů jdou nahoru. Pro nás to může být zničující, ale já to naopak vnímám jako motivaci snažit se víc, abychom si na nájem vydělali, i když vím, že je naše galerie mezi umělci vyhlášená," uzavírá Marisa. 

Iveta Ryšavá (31): Prorazila jako fotomodelka

To, že by mohla stát před objektivem jako modelka poprvé až v osmadvaceti letech, ji nikdy nenapadlo. "Měla jsem za to, že jakmile nezačnete třeba v patnácti, už jste pro modeling stará," říká Iveta Ryšavá, která se do světa fotomodelingu vrhla před třemi lety. A teď má kontrakty v Miláně i Berlíně. Nikdy předtím zkušenosti, jak stát před objektivem, neměla, a její fotky dnes už najdete v mnoha zahraničních módních časopisech. Přitom do Berlína, kde svou kariéru začala, přijela před čtyřmi lety úplně za jiným účelem.

"Chtěla jsem si ještě prodloužit svá studentská léta v posledním ročníku na brněnské scénografii, proto jsem se přihlásila na pracovní stáž. Jenže město jsem si hned zamilovala, a když mi skončilo stipendium, protloukala jsem se jako výpomoc v kuchyni a barmanka v jednom klubu," vzpomíná Iveta, která společně se svým kamarádem začala chodit v Berlíně na kurzy tanga. "A tam se to stalo," vypráví o svých modelingových začátcích.

"Tehdy na podzim jsme vytáčeli tango v jedné tančírně, když ke mně přišel jeden muž. Začal mi vysvětlovat, že je fotograf, že mu připadám zajímavá a rád by se mnou něco nafotil do svého portfolia," popisuje moment, který změnil její život. "Nejdřív jsem se bála, že půjde o nějaké nevkusné akty. Ale když jsem vyhledala jeho stránky a práci, za kterou stojí, líbila se mi a zavolala mu," vzpomíná.

Fotky, které nafotila, se dostaly do jedné modelingové agentury, kde se jim Ivetin zajímavý vzhled líbil a sepsali s ní hned smlouvu. Dokonce jí agentura vyslala i do Milána, Mekky evropské módy, kde se jí podařilo získat několik zajímavých kontaktů a pracovních nabídek. "To, že je o mě zájem, jen naznačuje, že už v modelingu nezáleží na věku. A to, že mi není už patnáct, vnímám jako výhodu. Přijde mi velice výhodné vnímat tuhle branži s dospěláckým nadhledem a vědět, co v životě má doopravdy smysl," zamýšlí se Iveta. 

Janka Horníková (36): Otevřela butik Janas Second Hand

"Jako malá jsem milovala módu. Všechny peníze, které jsem dostala od rodičů nebo si nějak vydělala, vždycky padly za oblečení," směje se dnes Janka, původem z oravského Námestova. Život ji ale dočasně zavál úplně jinam. Před čtrnácti lety se přestěhovala do Berlína. "Naskytla se mi tam příležitost získat práci jako číšnice v jedné restauraci," vypráví. "Byla to změna dosavadního života o 180 stupňů. Z malého města jsem se najednou ocitla ve třímilionové metropoli," vzpomíná půvabná Slovenka. Začátky nebyly jednoduché, ale díky práci mezi lidmi se jí lépe a rychleji osvojovala němčina, postupně poznávala město a získávala nové kamarády."

Zájem o módu ale u ní přetrval. "V hlavě jsem měla pořád onen dětský sen, který ostatní považovali za pošetilost. Zvlášť v době ekonomické krize a ve městě, které módou a sekáčovými krámky praská ve švech," říká Janka. Neustále hledala vhodný prostor. A když před více než dvěma lety narazila na ten, který považovala za pravý, bylo rozhodnuto. "O místo, které jsem si vyhlédla pro svůj butik, byl velký zájem. Proto jsem musela jednat rychle. Čekala mě spousta papírování, dohadování a také ubezpečování sebe sama, že svůj sen zřídit si vlastní butik opravdu chci," přiznává.

Dokonce se už bála, že bude muset místo přenechat někomu dalšímu. "Upřímně, byl to pro mě velký stres. Pro mě to znamenalo dva měsíce mravenčí práce od rána do rána. Ale výsledek stál za to. A dnes jsem díky této zkušenosti poučená. Vím, jak je důležité věřit svým snům na sto procent. I když to vypadá, že cesta k nim vede přes mnoho překážek, které na první pohled nejdou zbourat," dodává Janka. Jejímu butiku se pořád daří, i když musela před rokem a půl zvolnit kvůli těhotenství. "Lidé o mém butiku začínají vědět, rádi se vrací. A to je pro mě ta nejlepší pochvala," poznamenává.