Svůj první koláč přitom upekla až v patnácti letech. Dnes pracuje v rodinné patisserii IF Café, kde každý den připravuje ty nejvybranější zákusky podle receptů Ivety Fabešové. 

Karolína, která víc než na cukrářku podle své postavy vypadá na gymnastku, před naším rozhovorem právě skončila směnu a jako odměnu si za to dala zákusek a do kávy si hodila dvě kostky cukru…

Opravdu máte chuť na sladké, když s ním celý den pracujete?

Blázníte? Já sladké miluju. Za poslední peníze bych si koupila čokoládu! (smích) 

Takhle vás tedy napadlo stát se cukrářkou? Nemůžete bez sladkého být?

Vlastně jsem cukrařinu nikdy nebrala jako obor, který bych mohla dělat. Až někdy po střední škole jsme se s maminkou pořád dívaly na seriály o cukrářích a obdivovaly jsme, jak dokonale zdobí dorty potahovací hmotou. Když jsem pak byla v Holandsku, narazila jsem na krám, kde je měly, takže jsem je přivezla domů a mohly jsme to vyzkoušet samy. Začalo mě to bavit a kamarádi po mně začali chtít dorty na oslavy narozenin. A po čase jsem si řekla, že to zkusím jako kariéru.

Jaké byly začátky?

Hrozné. První cukrárna byla maličká. Ale byla to skvělá škola života. Musela jsem se totiž učit všechno od začátku. 

Takže jste nestudovala cukrařinu, prostě jste skočila do vody?

Přesně tak. Pokud vás nějaký obor baví a věnujete se mu s pílí a nadšením, tak jde všechno. Co se mého vzdělání v oboru týče, tak jsem si udělala rekvalifikaci, takže papír mám. Ale pokud vám někdo dá šanci, jde to i bez něj. Jde opravdu jen o to být šikovný a chtít. 

Takže říkáte, že škola v tom to případě není nutná?

Myslím si, že většina lidí, kteří vystudují nějaký obor, mu ho škola dokáže v mnoha případech tak zprotivit, že se nakonec v profesním životě věnují něčemu jinému. Myslím, že třeba k cukrařině je lepší dostat se přes koníček než jít na školu. Práce vám jde, pokud vás baví. To je základ úspěchu.

Co se vám vybaví, když se řekne česká cukrárna?

Věnečky, větrníky, indiánky, špičky a punčový řez. Taková naše klasika. Přitom velmi málo cukráren je umí dobře. Nepoužívají totiž kvalitní suroviny. Já si třeba vždy schválně objednám punčák a zkouším, kde je opravdu nejlepší. A za celý svůj život jsem měla pouze dva, které byly opravdu vynikající. A to jsem jich ochutnala stovky. 

Kde je podle vás chyba?

Lidi šetří. Prodejci chtějí ušetřit za suroviny, zákazníci zas jdou po nejnižší ceně. Je to začarovaný kruh. Jsme národ, který neustále na něčem šetří - nejen v cukrařině. Ale pokud nejste ochotní zaplatit za kvalitní suroviny, nikdy nebudete výsledek stát za to. Každý je ale svého štěstí strůjce. Proto jsem velmi ráda, že v IF Café pracujeme s vajíčky, máslem, šlehačkou a čerstvými surovinami a také podle toho výsledek vypadá a především chutná. A lidi se vrací. 

Co je podle vás největší nešvar českých cukráren?

Myslím si, že je to především to, že se buď nezajímají o vzhled zákusku, nebo pokud už se zajímají o vzhled, tak zapomenou na chuť. Všechno chtějí mít ve velkém množství, velké velikosti, ale malé kvalitě.

Jak moc českou cukrařinu ovlivňují zahraniční trendy?

Poslední dva roky hodně. Hodně teď frčí polevy. 

A je to dobře?

Rozhodně. Konečně si lidé z oboru i zákazníci uvědomují, že jde dělat něco jiného a především, že existuje nějaká konkurence. Také že zákusek může vypadat atraktivně a přitahovat pozornost.

Změnily to i sociální sítě?

Rozhodně. Lidi jdou do cukrárny, vyfotí svůj zákusek a pochlubí se, že byli třeba u nás. To je hezký pocit.

Jak vlastně funguje a probíhá výroba v cukrárně?

Každé ráno v IF Café vlastně začíná stejně. Musíme si připravit zákusky na nazdobení do vitríny, které rozešleme do každé provozovny. Rozpustit polevy a začít plnit, polévat a dekorovat. Následně, když máme všechny dorty do vitríny hotové, můžeme se pustit do denního plánu. V tento okamžik se každý den začíná lišit. Máme vytvořený týdenní plán, kdy co vyrábíme a kolik kusů se přibližně musí vyrobit. Rozdělíme si úkoly a dáme se do práce.

Jaké to je, když při své práci můžete pozorovat hosty a zároveň oni vás?

Popravdě začátky byly zvláštní a každý si na to musí zvyknout. Především občas se vám v odrazu skla mihne vlastní odraz a to mě třeba vyruší víc, než když přede mnou někdo sedí. Teď už jsme na to, myslím, všichni zvyklí a je hezké občas zvednout hlavu od práce a usmát se na hosty. Někdy dokonce přijímat jejich "němé" poklony, že to máme vážně dobré.

Měla jste to štěstí, že jste se většinu svých dovedností učila od Ivety Fabešové. Jaká je jako šéfka?

Já jsem s ní spokojená, co víc dodat. Od začátku myslím, že jsem si s ní sedla. Dobře se s ní komunikuje, je vidět a cítit, že to, co dělá, dělá s láskou. Kdykoliv je schopná vám i přes telefon poradit, když si nevíte rady. Ale je nutné dodat, že samozřejmě jako každý šéf, budí respekt a chce vidět dobře odvedenou práci. Jakmile Iveta spustí cukrářskou akademii, kterou plánuje, rozhodně všem doporučuji její školu vyzkoušet. Víc ale zatím nemůžu prozrazovat.

Co nejdůležitějšího jste se od Ivety naučila?

Myslím, že každý zná už její moto "Krása lidi přiláká, ale jen kvalita je donutí se vrátit", se kterým naprosto souhlasím. A taky samozřejmě další věc, kterou z jejích úst uslyšíte taky velmi často: "Důležitý je úklid, úklid, úklid!" Musím ale zmínit, že spoustu činností, jako je právě úklid, umývání, zahřívaní, míchání, šlehaní a podobně za nás dělají technologie, takže se můžeme soustředit na chuť a vzhled dortu.

Poradíte na závěr nějaký cukrářský trik?

Tolik nesladit. Češi zbytečně moc sladí a mnohdy to není dobře. Také nebát se kombinovat netradiční chutě. A používat sůl a citron. Vynikne díky nim chuť a výsledek je lepší.