Když se Gabriely Slovákové zeptám, co je nejdůležitější v komunikaci s odsouzenými, odpoví okamžitě: "Držet slovo a jednat fér. Umět citlivě rozlišovat situaci, vycítit, kdy se jedná o opravdový problém. Odsouzené si často vymýšlí s cílem získat nějaké výhody, proto je třeba být neustále ve střehu. Na druhou stranu je důležité říkat na rovinu, jaké je mé stanovisko, i když není třeba vstřícné a pozitivní. Odsouzené pak vycítí, že je na vás spolehnutí a co řeknete, to se stane. Že dané slovo platí."

Kde jste pracovala před nástupem do vězeňské služby?

Dělala jsem manažerku hotelu. Přátelé mi z legrace říkají, že pracuji v hotelu se stoprocentní obsazeností. Řízení z pohledu ekonomiky, logistiky i stravování funguje sice na podobných principech, určitě bych však vážně o tomto srovnání nemluvila. Mnoho lidí si myslí, že vězni se mají jako v hotelu, ale to může tvrdit jen člověk, který nemá rád své soukromí, rodinu, svobodu. Jsem si jistá, že se ve vězení nikdo jako v hotelu necítí.

Poté následovala práce ve vězeňské službě. Než jsem přišla jako ředitelka do světelské věznice, prošla jsem několika pozicemi. Nastoupila jsem do Institutu vzdělávání vězeňské služby, to bylo v roce 2003. Poté jsem působila v oblasti zahraničních vztahů a na několika vedoucích pozicích na generálním ředitelství vězeňské služby. Začala jsem chápat širší rozměr práce s odsouzenými, moderní trendy a metody, jak s odsouzenými pracovat nejen ve věznicích.

Z hotelu do věznice, to je vcelku skok. I když, jak jste sama zmínila, nějaké paralely tady jsou. Počítala jste s tím, že se nakonec stanete ředitelkou věznice?

Nebyl to můj sen. Vězeňství je každopádně zajímavý obor a díky tomu, že i maminka pracuje v této oblasti, jsem se o práci ve věznici začala více zajímat. Mou motivaci navíc podpořila bývalá generální ředitelka vězeňské služby a později ředitelka věznice ve Světlé nad Sázavou Kamila Meclová, která si mě vytipovala jako svou nástupkyni.

Máte téměř pětiletého syna. Jak se vám daří kloubit osobní a profesní život?

Sladit práci s osobním životem není tak složité, jak by se mohlo na první pohled zdát. Svému synovi se snažím maximálně věnovat. Myslím, že pro většinu žen jsou děti prioritou, ať už pracují na jakkoli náročné či významné pozici. Díky skvělému týmu kolegů ve věznici, na které se mohu ve všech ohledech spolehnout, pak mohu po práci se synem vyrážet na výlety a trochu si vyčistit hlavu. Psychohygiena je při naší práci nesmírně důležitá a s malým dítětem to jde tak nějak automaticky.

S ohledem na obor, ve kterém pracujete: nejste úzkostlivější a ostražitější matkou?

Strach mám, jako všichni rodiče. Osudy, se kterými se ve vězení setkáváme, mě nutí zamýšlet se, jaké priority v životě zvolit. Člověk si pak váží zdánlivě obyčejných věcí, jako jsou svoboda, zdraví, dobrá nálada a blízkost rodiny - což odsouzeným často šíleně moc chybí. Syna se snažím vést tak, aby z něj vyrostl slušný člověk. Budu ho pečlivě připravovat na úskalí, která život přináší. Je moc šikovný a skvělý človíček, věřím, že všechno zvládne a špatné věci se mu vyhnou.

Zmínila jste psychohygienu, jak o ni pečujete?

Radostí ze svého syna a časem stráveným s ním. Nenechá mě propadat depresím, hodně času trávíme venku a sportem. Nebo si ráda dám dobré víno, to je člověku vždycky krásně na světě. A také běhám. Obuju tenisky a jdu si pročistit hlavu. Musím však říct, že běhat jsem začala také v souvislosti s mým povoláním. A to díky projektu Yellow Ribbon Run, který jsem přivezla ze Singapuru a který má podpořit integraci vězňů zpět do společnosti. Vedle sebe běží vězni, bývalí vězni, zaměstnavatelé, nevládní organizace, zaměstnanci vězeňské služby či probační a mediační služby. Společně upozorňují na to, že je potřeba vězně zaměstnávat, aby nepáchali další trestnou činnost, a že i vězeň se může stát spolehlivým zaměstnancem, jen musí dostat druhou šanci, aby toto dokázal.

Jak se projektu daří?

Yellow Ribbon Run se v České republice koná podruhé. První ročník se uskutečnil loni, kdy se jej zúčastnilo 32 běžců. Letos jsme se rozrostli do tří závodů a běžců je několik stovek. Toto číslo mě moc těší - čím více bude běžců se žlutou stužkou na tričku, tím více můžeme na problematiku nezaměstnanosti osob upozornit a o to více ji vnést do povědomí veřejnosti. Přidat se a podpořit projekt může kdokoliv, stačí se registrovat na www.zlutastuzka.cz.

Jak moc velké šance od potenciálních zaměstnavatelů vězeňkyně získávají?

Co se týče potenciálních zaměstnavatelů, mohu říci, že již máme první měřitelné výsledky v projektu. Někteří účastníci z řad vězněných osob či již propuštěných vězňů totiž dostali skutečné nabídky práce a tím i druhou šanci na nový život.

Jaké jsou u nás základní rozdíly mezi ženskou a mužskou věznicí?

Bohužel v ČR zatím neexistuje strategie zaměřená na výkon trestu žen, momentálně však i na můj popud vzniká nová koncepce zaměřená na specifika zacházení s odsouzenými ženami. Ženy tvoří pouze asi pět až deset procent odsouzených a v minulosti jim nebyla věnována významná pozornost. I nyní většina postupů a nařízení příliš nereflektuje fakt, že máme ve výkonu trestu i ženy. Přesto se snažíme o speciální vzdělávání personálu, neboť zacházení a požadavky vězněných žen jsou často odlišné.

Co všechno je jinak?

Jiné jsou i kriminogenní faktory neboli důvody a podněty k páchání trestné činnosti. Ženy jsou často před spácháním trestného činu samy obětí násilí či zneužívání a jiných traumat, trpí depresemi, strachem, posttraumatickým syndromem, stresem z odloučení od dětí, ekonomickými potížemi a podobně. Personál často řeší vztahové potíže, ženy hodně komunikují a vyžadují pomoc a konzultace s odborníky v daleko větší míře než věznění muži. Nechci to brát jako pravidlo, ale obecně žen, které se dostanou do vězení a nejsou od přírody kriminálnice, je hodně.

Na druhou stranu většina vězněných žen není tak fyzicky zdatná jako muži, tudíž i bezpečnostní opatření jsou jinak nastavena. Ženy ve věznici zastanou mnoho práce - vaří v kuchyni, pracují ve skladu, v údržbě, uklízejí, ale i jezdí se sekačkou, prořezávají stromy a svářejí, pomáhají s výrobou nábytku a podobně, což je v podstatě stejné jako v mužské věznici.

Jaká další specifika vyžadují ženské věznice?

Ženy jsou specifické v mnoha oblastech. Počínaje tím, že jsou obecně méně společensky nebezpečné, často méně agresivní než odsouzení muži, přes specifika, jako jsou děti a péče o ně. Nechci tím říci, že by se muži vězni o děti nestarali, ale stále máma je máma a mateřská role nelze smazat ani ve vězení. Takže komunikujeme s mnoha úřady, OSPOD, řeší se situace dětí umístěných různě v dětských domovech, klokáncích, nebo dětí, které nastupují na střední školu a potřebují mít vyjádření matky. To jsou taková citlivější témata.

Jak se v každodenním životě řeší případné mateřství odsouzených?

Pokud je odsouzena žena, která je těhotná, ze zákona jí soud přeruší trest odnětí svobody, a to do jednoho roku věku dítěte. To je velké privilegium, žena může prožít těhotenství, kojení a nejdůležitější rok v životě svého dítěte doma. Poté nastupuje do výkonu trestu. Tato žena si také může zažádat o umístění na specializované oddělení matek s dětmi, ale musí k tomu splnit dané podmínky.

O jaké podmínky jde?

Například musí o všechny své děti vzorně pečovat. Zvažujeme typ trestné činnosti, délku trestu tak, aby mohla matka s dítětem odcházet z vězení společně a nedošlo k přetržení intenzivních vazeb. Vyžadujeme stanoviska dětského lékaře, klinického psychologa, OSPOD, naší psycholožky v souvislosti s osobností odsouzené, poté zasedne odborná komise a pečlivě posuzujeme každou žádost, abychom co nejvíce pomohli dítěti, ale zároveň nenarušili chod oddělení. Děti tu máme ve věku od jednoho roku do tří let, kapacita je 15 matek a 20 dětí. Bohužel, ostatní vězněné ženy se vidí se svými dětmi jednou za měsíc na tři hodiny, za některými rodina na návštěvu nejezdí vůbec.

Jaký je režim pro vězněné a jaký pro děti?

Při stanovení programu se samozřejmě přihlíží k psychickým a fyziologickým zvláštnostem matek a jejich dětí tak, aby i během výkonu trestu docházelo k všestrannému rozvoji osobnosti dítěte a k vytvoření rodičovské odpovědnosti u matek. Velmi často se dostávají s dětmi ven, na rozdíl od ostatních odsouzených. Matky chodí s dětmi například samy k lékaři ve Světlé nad Sázavou. I ubytování vzhledem k přítomnosti dětí je značně odlišné - mají samostatné pokoje se svými dětmi, ostatní odsouzené jsou po osmi na ložnici. Oddělení je vyzdobené a vybavení je přizpůsobené dětem, plné hraček a výukových pomůcek. U ostatních režimových věcí v rámci zachování rovného zacházení jsou podmínky stejné.

Může být odsouzená matka se svým dítětem čtyřiadvacet hodin denně?

Ano, matka a dítě jsou spolu neustále - matky musí o svoje dítě po celý den pečovat, aby se správným směrem rozvíjela jeho osobnost. Čtyřiadvaceti hodinová péče o dítě je náročná, vše probíhá pod dohledem speciálně profilované vychovatelky, která kontroluje a dbá na správnou životosprávu dětí, zdravý psychosociální vývoj a podobně. Na oddělení dochází i psycholožka, sociální pracovnice či speciální pedagožka. Pomáhají matkám v získání správných mateřských dovedností a zkušeností, kterým se, bohužel, matky často učí až ve výkonu trestu. Pozitivní důsledek tohoto oddělení je, že ženy daleko méně páchají trestnou činnost - v porovnání s ostatními ženami je recidiva na tomto oddělení naprosto minimální, pohybuje se kolem deseti procent, což vidím jako velký úspěch vzhledem k osobnostem odsouzených žen.

Jaké důsledky na děti mívá to, že je jejich matka osoba, která spáchala trestný čin? Existuje něco jako stigma dětí odsouzených žen?

Pokud by specializované oddělení pro matky s dětmi neexistovalo, dítě by skončilo zpravidla v ústavní péči, což není správná cesta pro nastavení základu do života. Na oddělení jsou přijímány matky, kterým trest skončí do dovršení 3 let věku dítěte. Stanovení tohoto věku je dáno rozvojem osobnosti dítěte, kdy si tříleté děti neuvědomují prostředí, ve kterém vyrůstají. Pro děti ve věznici se dělají různé akce - ostatní odsouzené ženy za pomoci zaměstnanců věznice dělají divadelní představení, chodí Mikuláš, slaví se Velikonoce, dělali jsme pohádkový les…

Děti jsou tu paradoxně často v lepší péči a vyrůstají v lepších podmínkách, než které by měly v prostředí, do kterého se po výkonu trestu vrací. To, že se do aktivit pro děti zapojuje celá věznice, vnímám také velmi pozitivně, ostatní odsouzené si uvědomují svou mateřskou odpovědnost. Důkazem spokojenosti "našich" dětí je společné setkávání propuštěných matek s těmi odsouzenými. Propuštěné matky přijíždí na návštěvu se svými dětmi, které u nás vyrůstaly, přímo do věznice na specializované oddělení pro matky s dětmi, aby podpořily zavřené maminky a povzbudily je do života po propuštění. Děti, které u nás na oddělení nějakou dobu žily, reagují skvěle, bývá vidět neskrývaná radost, že vidí známé tváře, a radostně nám povídají, jak se jim teď daří. I z toho plyne, že jim ve vězení žádná traumata nevznikají, ba naopak.

Jaké možnosti pracovního uplatnění mají u vás ženy?

U nás pracuje téměř 70 procent odsouzených žen. Menší část, cca 50, je zařazena k práci pro věznici - kuchařky, uklízečky, údržba, skladnice. Ostatní jsou zaměstnány u podnikatelských subjektů, u kterých pracují i mimo věznici. Spektrum činností je rozsáhlé - dělají v masokombinátu, v dřevařské firmě, balí čokolády, kompletují propagační materiály či obsluhují mycí linky v logistické společnosti. Nabídka práce pro vězně je, protože jsou levnou pracovní sílou, nemají nároky na dovolenou, a pokud nějaká odsouzená nemůže do práce nastoupit, máme za ni ihned náhradu, takže firmy mají v podstatě ve většině případů i garantované požadované počty.

Naše věznice má navíc v oblasti zaměstnávání i jedno specifikum - na pozemku vedle věznice stojí hala, která je jediným vnějším střeženým pracovištěm odsouzených postaveným soukromým subjektem na soukromém pozemku a je s věznicí propojena koridorem. Dá se říct, že je takřka takovou malou věznicí, protože je zajištěna bezpečnostními systémy a střežena příslušníky dozorčí a strážní služby. Pracují v ní odsouzené, které bychom jinak mimo věznici z bezpečnostních důvodů nemohli zaměstnat.

Obor, ve kterém se pohybujete, je spíše mužskou záležitostí. Nesetkala jste se někdy s tím, že by vám muži dávali najevo to, že jste "jenom žena, která v tom tvrdém světě v jejich očích neobstojí"?

Musím říct, že mám skvělé kolegy, kteří mě podporují. Tady si nehrajeme na to, kdo je ředitel nebo zástupce či jiný zaměstnanec. Obecně si ale myslím, že vězeňství je oblast, kde by měli převládat muži. Naše zařízení je ženská věznice, proto je u nás obecně zaměstnáno více žen, než je pro věznice typické. Co se týče řízení, v České republice je několik věznic s ženským vedením, což považuji za pozitivní. Jsem zásadně proti jakýmkoliv kvótám a věřím, že nejdůležitější je, aby každý osobnostně tuto pozici ustál. Pracuji v ženské věznici a přede mnou tady pracovaly dvě ředitelky, z čehož vychází i taková tradice. Jsem přesvědčená, že žena může vnést do vězeňství spoustu inovací a jiný rozměr.

Co všechno přispívá ke snížení recidivy? A jak je vlastně veliká?

Recidiva dosahuje v České republice téměř 70 procent. Je však otázkou, zda je recidivistou ten, kdo něco ukradl v osmnácti a ve čtyřiceti způsobil dopravní nehodu. Dle legislativy počítáme všechny, kteří se vrátí, a to číslo je opravdu veliké.

Ve fázi po propuštění pomáhají vězňům nevládní organizace. Snaží se odsouzeným hledat bydlení nebo práci. Pouštíme se do různých projektů, abychom tuto problematiku přiblížili veřejnosti. O danou oblast se začínají zajímat i firmy, které mají zájem o zaměstnávání bývalých vězňů a jejich zařazení do společnosti. Zatím jsou to střípky, ale věřím, že časem se situace zlepší. Řešení recidivy nespočívá v tom, že odsouzená bude ve vězení chodit do práce a dodržovat veškerá pravidla, ale v tom, že po propuštění bude mít možnost společenské adaptace. Systém tzv. postpenitenciární péče neboli zacházení s propuštěnými vězni je dosti neefektivní a často závislý na nevládním sektoru. Je jasné, že pokud se systém o propuštěné vězně nepostará, tak nebudou mít bydlení, práci, jídlo a častěji se budou vracet k páchání trestné činnosti.

Co považujete za jeden z největších problémů českého vězeňství?

Věznice i používané technologie jsou zastaralé, absolutně nereflektují podmínky jednadvacátého století. Řešíme obtíže s nedostatkem personálu. Věznice jsou přeplněné a často jsou v nich zavření lidé, kteří by na sobě více mohli pracovat na svobodě. Pokud by je systém nutil plnit všechny povinnosti, platit dluhy či podstupovat různé terapie, pak by nemuseli být zavření, stálo by nás to méně peněz, neměli bychom přeplněné věznice a systém by se, dle mého názoru, značně zefektivnil.

Vězeňství a naděje zní možná trochu jako protimluv. Přesto, v čem ve svém oboru vnímáte naději?

Nekladu si vysoké cíle a rozhodně si nemyslím, že každý vězeň se může napravit. Bohužel, ve vězení je velká skupina lidí, kteří se ani nechtějí polepšit a nezáleží jim na tom, jaký život vedou. Je zde ale mnoho takových, kterým lze pomoci, protože o to velmi stojí a pracují na sobě. Podporovat a dávat naději je lidské, každý člověk, který se již do vězení nevrátí a nepáchá trestnou činnost, je důležitý. Mnoho odsouzených žen říká, že jim paradoxně vězení dalo novou naději. Žily na ulici, fetovaly, kradly, nevážily si samy sebe, neměly cíl. Tady je dokážeme motivovat, pomoci získat sebeúctu, práci, prostě tu naději trošku ukázat. Jak pak naloží se svým životem, je čistě na nich, tam naše síly nesahají.