reklama

Odpovídáte na e-maily hned, nebo to vyžadujete? Škodíte své kariéře

Jsme pořád na příjmu a očekáváme, že každý se nám hned ozve zpět. Takové chování je nejen velmi nepříjemné, protože se vzájemně neustále dáváme pod tlak, ale také kontraproduktivní.

Foto: Shutterstock

Pracovala jsem s jednou kolegyní, která byla lidsky fajn. Poslouchaly jsme stejnou hudbu, bavily nás podobné knihy, kavárny a filmy. Dokonce byla na stáži v Paříži a měla podobný módní vkus. Z projektu, na kterém jsme společně několik let působily, jsem ale musela vycouvat. Ta milá spolupracovnice totiž chtěla, abych jí odpovídala IHNED.

V mé bublině novinářů, marketérů a dalších mediálních odborníků na sociálních sítích jsem našla status, který říkal: "Také špatně snášíte lidi, co vám napíší e-mail, a když na něj neodpovíte hned, pošlou vám esemesku, že vám poslali e-mail. Když na to nezareagujete okamžitě, zavolají vám." Tak tohle přesně dělala moje bývalá kolegyně. Na projektu, který jsme měly společně na starost, jí extrémně záleželo, ale nedokázala si poradit s netrpělivostí, která její snahu doprovázela. Byla nervózní, že o klienta přijdeme, a práce to byla zajímavá a dobře placená.

Lidsky jsem jí rozuměla, ale profesně mi šíleně lezla na nervy. Časem jsem s ní musela přestat spolupracovat, protože představa toho, že každý proces doprovází tisíc e-mailů, esemesek, zpráv na Facebooku nebo telefonátů, mi nevyhovovala.

Ovládnout svou úzkost

Jako cokoliv, co mě irituje, samozřejmě netrpělivost mé bývalé kolegyně rezonovala s tím, co řeším já sama. Jsem také velmi netrpělivá a mám často strach. Že když mi dotyčný neodpoví, ono neidentifikovatelné, ale strašné "něco" se děje. Nechce už se mnou být, pracovat, kamarádit se. Případně ho srazilo auto, schvátila nějaká nemoc nebo si s někým rozumí lépe. Ať už partnersky, nebo pracovně. Nejsem blázen, jen neurotik, ale snažím se s tím docela úspěšně už pár let pracovat.

Špatné zkušenosti

Důvod, proč se mi v hlavě spustí kolotoč paniky, když někdo neodpovídá, se skrývá v tom, že v minulosti mlčení poměrně často znamenalo odmítnutí. Když na mé e-maily či volání šéf přestal odpovídat, většinou mě záhy někým nahradil. Ve chvíli, kdy mi můj kluk na gymnáziu přestal odpovídat na esemesky, blížil se rozchod.

Moje netrpělivost a úzkost pramení z nedůvěry. V první řadě, dá mi velkou práci věřit, že jsem tak dobrá, že ostatní se mnou chtějí pracovat a v procesu dění si to nerozmysleli a nedali mi vědět. A to stejné platí o vztazích. Za druhé, nevěřím druhým, že jsou natolik upřímní a odvážní, že by mi sami dali vědět, pokud by se mnou měli nějaký problém. Možná to také souvisí s tím, že k smrti nenávidím konfrontace a musím sama se sebou válčit, abych se k nepříjemným rozhovorům postavila čelem.

Soustředění je nade vše

Každá příručka současných úspěšných lidí radí, ať jste co nejčastěji off-line a kontrolujete si e-mail dvakrát denně. Přiznám se, že stále mám problém to splnit, protože co když tam na mě čeká nějaká neodkladná zpráva? Nečeká, a pokud ano, může dotyčný skutečně zavolat. Jinak to není tak urgentní. Koneckonců, asi jste si všimli, že se živím psaním a to životy nezachraňuje.

Když někomu neodpovím a ten druhý zrovna nepotřebuje nic tak zásadně důležitého, co by nepočkalo třeba den s odpovědí (podle netiquetty je slušnost odpovědět do dvou dnů), prosím, neurgujte mě. Pravděpodobně se snažím soustředit na úkol, co jste mi zadali. Když budu tříštit svou pozornost, nebude to stát za nic. Takže svého stejně nedosáhnete.

reklama
reklama
reklama