Andrea Bezděková rozhodně není tou křehkou kráskou, jakou byste si mohli pod slovem "modelka" představit. Cvičí nebo běhá každý den. Aktuálně se připravuje na pražský půlmaraton. A v minulém roce našla odvahu, aby se zúčastnila 2222 km dlouhého cyklistického závodu.

"Při sportu cítím absolutní svobodu," říká česká miss z roku 2016. Také proto se stala tváří značky Adidas a její kampaně Reimagine sport, která motivuje ženy ke sportu.

 Andreo, co pro vás znamená sport?

Ke sportu mám silné pouto v podstatě od dětství. Už ve dvou letech jsem uměla plavat, ve třech letech jsem stála na lyžích a ve čtyřech jsem se už zvesela proháněla na kole. Jako dítě jsem ten obrovský nadstandard, který se nám rodiče snažili dopřát, pochopitelně neviděla. Kolikrát jsem smutně pokukovala po svých kamarádkách, které pravidelně jezdily s rodiči do nákupáků (smích). Dnes je pro mě sport absolutní svoboda a první pomoc při odpoutání od tíživých myšlenek.

Jak často cvičíte?

Snažím se být na sebe přísná. Když to jde, tak klidně každý den. Mám to rozdělené na roční období.V létě dávám přednost všem možným aktivitám venku a v zimě chodím nejčastěji do fitka.

 A co běhání?

Jsem takový běžecký nováček. Už dlouho se běhání snažím přijít na chuť, ale postrádala jsem tu správnou motivaci. Koncem března bych ráda absolvovala Sportissimo 1/2Maraton Praha. Takže ano, běhám, jen mě to stojí daleko víc úsilí než při ostatních sportech.

 Jak vám jde trénink?

Myslím, že se s tím peru statečně. Trénuji jak individuálně, tak na společných trénincích v RUNBASE Prague, což je domov komunity Adidas Runners Prague, kde se teď v rámci programu Getreadyfor #praguehalf připravujeme právě na půlmaraton.

 Máte z něčeho před půlmaratonem strach?

Z čeho mám strach? Že na trati přijdu o život! (směje se). Chci předejít situaci, kdy mi dojdou síly. Vážně se snažím přípravu nepodcenit. Z tréninku odcházím s jazykem na vestě, protože mezi sportovci si nedovolíte jet jenom na půl plynu.

Řada lidí při přípravě na svůj první závod běhání propadla. Vám se to zatím nestalo?

Kéž by (směje se). Já zatím běhám z přesvědčení. Doufám, že na konci půlmaratonské přípravy budu prohlašovat, že běhání je můj koníček.

 Musíte se někdy do běhání nutit?

Neříká se mi to lehce, ale ano. Nicméně proti téhle nechuti mám svoji zbraň. Je to věta, která mě zvedne ze židle za každých okolností: "V momentě, kdy se nám nechce, rozhoduje se o našem životě." A já nikdy nechci, aby o něm rozhodovala lenost.

Je sport pro práci modelky nezbytný?

Určitě. Nevěřím tomu, že je všechno o stravě. Je potřeba vyvíjet fyzickou aktivitu, podle které pak postava vypadá.

V čem vám sport nejvíc pomohl?

Sport spojuje, vypráví příběhy, sbližuje. Našel mi spoustu přátel a pomohl mi vypořádat se s trémou. Naučil mě vystupovat před lidmi a brát život s lehkostí. Protože když nejde o život…

 Co dalšího vás naučil?

Naučil mě - a vlastně pořád učí - překonávat samu sebe. Dosahovat cílů a pořád posouvat hranice o schůdek výš.

Dřív jste věci vzdávala?

Nejfatálnější prohrou, kterou dodnes vnímám jako své velké selhání, byly moje první přijímací zkoušky na Fakultu tělesné výchovy a sportu UK. Jejich součástí bylo plavání s hodně přísným časovým limitem. A musím připomenout, že jsem opravdu velká trémistka. Když jsem se postavila u bazénu na startovací blok, úplně se mi stáhlo hrdlo. Tempa, která mě obvykle posouvají o tři metry, mi vystačila jen na půl metru. Chvilkami se mi zdálo, že neplavu vpřed, ale spíš dozadu. Špatně jsem dýchala, takže jsem po pár metrech přestala vycházet s dechem. Nezvládla jsem to psychicky a vzdala to. Přímo uprostřed bazénu, před spoustou lidí a taky před mým přítelem.

Co na tom bylo nejhorší?

Znáte větu "Nikdy nedovol, aby tě strach z prohry vyřadil ze hry"? Tak mě vyřadil. Tak moc jsem se bála, že se nevejdu do časového limitu, že to mé tělo a možná i hlava radši zbaběle vzdaly. Sama sobě jsem slíbila, že takové vnitřní selhání už nikdy nedopustím. Proto dnes ráda přijímám nové výzvy.

Máte nějaký příklad?

Například loni jsem se takhle zúčastnila akce, která se jmenuje Cyklo Handy Maraton a jedná se o týmový cyklistický závod na 2222 kilometrů, které je potřeba ujet za 111 hodin. My jsme měli osmičlenný tým, ve kterém byli samí zkušení cyklisté. A pak já, která jsem neměla na kole nic natrénováno. A tak jsem najednou jela ve dvě hodiny ráno rozbahněným lesem na kole. Přitom jsem normálně posera, který v deset večer už nedojde ani s košem před barák. Ale byl to jeden z nejkrásnějších sportovních zážitků v mém životě!

 Trému zažíváte pořád?

Jo. Snažím se ji krotit, takže kolikrát ji obecenstvo nemá šanci rozpoznat, nicméně tam uvnitř stále dřímá.

Jak jste ji překonala třeba při České Miss?

Vždyť já se i do té soutěže přihlásila proto, abych si dokázala, že umím překonat strach. Ještě z prvního castingu jsem chtěla odejít. Přišla jsem tam a všechny holky měly nafocené profesionální look booky. Já si přinesla fotky z poslední dovolené, ze kterých jsem vyřízla tátu, abych měla samostatnou fotku v plavkách. Ale pak jsem si stoupla na pódium a všechno ze mě spadlo.

A sport vám v tom pomáhá?

Ona si ta tréma pro vás přijde vždycky těsně před nějakým důležitým aktem. Sport vám pro trému ani jakékoliv myšlenky nedá prostor. Všechny mozkové závity si vezme na starost endorfin. Dokáže všechno špatné rozpustit a nechat jen to dobré.