Je takřka přírodní úkaz. Ve svých šestatřiceti letech má za sebou takové profesní i životní zkušenosti, které jiní nestihnou za celý život. Určitě jí k tomu dopomohlo vedení rodičů, ale také souhra náhod a kombinace jejích povahových rysů. Málokdy se člověk potká s tak skromným a zároveň cílevědomým člověkem.

Myslím si, že právě díky určité dychtivosti, zvědavosti, nápaditosti, vzdělání, ale i vysoké sociální inteligenci je Tereza Porybná tam, kde je. Narodila se do frankofilní rodiny dramaturgyně a novináře. Odmalička se učila cizí jazyky, což se stalo ohromnou devízou pro její budoucí profesní život. 

Cizí řeči a rozličnost kultur rozhodly o studiu kulturologie na Karlově univerzitě. S obrovským zápalem, iniciativitou a podnikavostí sobě vlastní už během studií pracovala na významných kulturních akcích. Rozjížděla hudební přehlídku EuroConnections v pražské Akropoli, dělala servis zahraničních celebritám na karlovarském filmovém festivalu, ale také pár let působila jako programová ředitelka festivalu dokumentárních filmů Jeden svět.

Když nabyla pocitu, že se její pětileté "angažmá" na této pozici naplnilo, rozhodla se "zvednout kotvy" a jet dál. Po dokončení postgraduálního studia, které absolvovala na Harvardu, přešla na druhou stranu "barikády" a dva roky učila na Karlově univerzitě Dějiny etnografického filmu. Jak sama ale říká: "Stále více mne však zajímalo, jaké to je žít mimo západní kontext. Když se objevila možnost pracovat přes Člověka v tísni na misi v Etiopii, přihlásila jsem se a odjela tam…"

Co obnášela vaše etiopská mise?

Byla jsem vedoucí sociálních a vzdělávacích projektů a mezi tyto projekty patřilo vzdělávání učitelů. V Etiopii se školy hodně staví, snížila se negramotnost, takže školství bylo veliké téma. Mým úkolem bylo také zařídit, aby ve škole měl kdo učit a aby uměl dobře učit. Edukativní systém je velmi direktivní, děti po učitelích klidně opakují jedno slovíčko celou hodinu. Člověk v tísni podporoval program - školení učitelů, zaváděli jsme tam inkluzivní metodiku, školu hrou. Moje role byla spíše manažerská: komunikovat s místními úřady, vyřizovat agendu, kontrolovat projekty.

Druhým projektem, který mi více přirostl k srdci, byl projekt "Prevence obchodu s dětmi", kdy jsme především řešili vnitřní trafficking. Z filmů známe vnější trafficking, kdy někdo pašuje děti a lidi přes hranice a oni pak někde otročí. O čem se mluví méně, je právě vnitřní trafficking, kdy se z vesnice vozí děti do města. Náš projekt se snažil vytvářet osvětu v místech, odkud děti pocházejí, a rozvíjet diskusi o tom, proč chtějí odejít, co zlepšit v jejich komunitě. Šlo o to, vylepšit jejich příjmy a způsob práce, který tam byl.

Vy jste v Addis Abebě rozjela projekt o fair trade módě s tím, že se nemusí zaměstnávat děti, aby se vyrábělo pěkné etiopské oblečení. Dokonce jste tam připravili módní přehlídku. Jak k tomu došlo?

Seznámila jsem se tam s návrhářkou Fikirte Addis, která byla také sociální pracovnicí a prevence dětské práce pro ni bylo důležité téma. Chtěli jsme skrze přehlídku upozornit na místní problém, kdy řada dětí z venkova pracuje ve středně velkých tkalcovských dílnách za velmi špatných podmínek. Fikirte vytvořila krásnou kolekci, přivedla modelky a na přehlídku přišla spousta lidí včetně místní ministryně práce. Až s odstupem času a po svých současných zkušenostech vím, že tato akce měla k profesionálním catwalks daleko, ale i tak měla přehlídka úspěch, byla v místní televizi. To byla taková hezká tečka za mým tamějším působením.

S jakými pocity jste se vracela z Etiopie do střední Evropy?

Přišlo mi tehdy jako dobrý nápad mít rodinu, děti a pečovat o své hnízdo. S trochou patosu řečeno, svět je plný hrůzy, a tak mi připadalo hodnotné vytvořit láskyplnou jednotku. Ale také jsem chtěla dál pokračovat v akademické i další práci. Chvilku mi trvalo si na život v Praze zase zvyknout.

A stala jste se ředitelkou Českého centra v Londýně. Jak to všechno začalo?

Tehdy jsem byla na večírku Jednoho světa a někdo mi tam řekl, že je otevřené místo na ředitele Českého centra v Londýně. Sepsala jsem přihlášku, ale moc jsem tomu nevěřila. Pak jsem na to zapomněla, ale volali mi, že mám někam přijít, pak znovu… A pak jsem přišla na ministerstvo, kde jsem s komisí mluvila asi deset minut. V duchu jsem si pak po pohovoru řekla oukej, dám si u Zavěšeného kafe vodku, abych to celé spláchla. Než jsem se napila, volali mi, že mě berou.

Co jste tehdy vnitřně zažívala?

Měla jsem zpočátku pocit, že musím sobě i ostatním dokázat, že si tu práci zasloužím. Takové to žensko-mužské klišé. Sice jsem byla zvyklá vést lidi a velké projekty, ale tohle byla exponovanější funkce. Navenek jsem do práce vplula hladce, ale vnitřně mi to tak rychle nešlo. A ještě v Londýně, dalším novém městě…

Co bylo nejsložitější?

Asi koncentrace, nerozprchnout se všemi směry…

Co vědí obyčejní Britové o Česku, potažmo o české kultuře?

Milují naši klasickou hudbu. Martinů je tam uznávanější než u nás. Populární jsou čeští dirigenti, pivo, sklo, Petr Čech, Eva Herzigová. Praha je pro ně krásná a jednoduše uchopitelná.

A Václav Havel?

Ten je generační. U mladé britské generace se o něm už tolik neví, neznají už bohužel ten kontext.

Jak jsou vnímáni Češi?

Jako kreativní lidé. Mnohem víc si to o nás myslí v zahraničí, než to vnímáme my sami. Já jsem ráda, že můžeme českou kulturu představit. Velmi respektovaný je český design. V Británii působí také řada skvělých českých vědců, akademiků, lékařů…

Evidentně jste se ve své práci našla. Co vás na ní nejvíc baví?

Vymýšlení jednotlivých projektů. Mám ráda setkávání s lidmi, možnost trávit čas s našimi hosty, povídat si s nimi. A baví mě i krizový management, kreativní řešení problémů, co se občas na poslední chvíli objeví.

Jste systematik?

Moc ne. Jsem důsledná a pracovitá, ale občas taky trochu roztržitá a bohém. Naštěstí mám skvělý tým, který mi pomáhá vše dotáhnout.

Říkala jste, že jste měla pocit, že musíte dokázat, že na svou funkci jako žena máte. Narážíte na to, že jste ženou ve vedoucí pozici?

Ani ne. V Británii jsou tak vycepovaní genderem a korektností, že by si to nikdo v životě nedovolil. Takže tam jsem na to rychle zapomněla. Ale obecně si myslím, že české ženy v našem věku nebyly vychovávány v duchu "jsi dobrá". Takže je ve mně program: Musím to udělat na tři sta procent, aby to bylo sto. Dneska už tyhle pocity neřeším. Dneska už jsem to já a nemyslím tolik na hodnocení druhých.

Co váš soukromý život? Pořád se bavíme o práci…

Ale o té život je. Vždycky jsem dělala - naštěstí - to, co mě opravdu baví a zajímá, tudíž se pracovní a soukromé přirozeně prolíná.

Po návratu z Etiopie jste chtěla děti. Jak jste na tom teď?

Zatím rodinu nemám, protože se to ještě nestalo, ne že bych nechtěla. Ale zároveň to není pro mě tak silné téma, že bych se případnému mateřství začala intenzivně věnovat. Nemyslím si, že bez dětí nemůžete mít naplněný život. Ale mateřství je pro mě tak zajímavé téma, že bych ho sama chtěla zažít. Kdyby se to nikdy nestalo, bylo by mi to líto.

Jaká jsou vlastně specifika Českých center v zahraničí?

Velká svoboda při sestavování programu, čehož si vážím. Nestalo se mi, že by mi nějakou koncepci "hodili na hlavu". Nevýhodou je podfinancování agentury, ale to je problém celé české kultury, když je financována jedním procentem ze státního rozpočtu. Na jednu stranu se Českým centrům vyčítá, že nedělají velké projekty, ale nemají na ně prostě peníze. Estonci, když dělají velké sezony, tak kromě sponzorů mají miliony od státu.

Jaká kouzla a čáry od vás podfinancování vyžaduje?

Vymýšlíme granty na jednotlivé projekty, sháníme sponzory. Velmi by se nám to týmu hodil na stálou práci někdo místní, třeba britský odborník na výtvarnou scénu, ale zatím si nemůžeme dovolit dalšího člověka najmout.

Na co se zaměřujete vy?

Děláme toho hodně. Máme velkou tradici ve filmu. Zpopularizovala se česká nová vlna. Uvádíme současné české filmy, experimentální filmy a videoart. Já osobně jsem se začala věnovat módě, protože mi přišlo, že tady vznikají zajímavé věci a nikdy se to v Českém centru moc nepořádalo. Snažíme se také podporovat současnou výtvarnou scénu.

Jakým způsobem dáváte o české módě v Anglii vědět?

Vybrali jsme si na Londýnském fashion weeku jednu sekci - International fashion showcase, přehlídka mladých designérů. Nejde o catwalks, ale o výstavy, kdy pracujete s architektem a kurátorem. V určité místnosti vytvoří instalaci oděvů. Potom je tam odborná porota, která vybere celkovou nejlepší instalaci, nejlepšího kurátora a designéra. Přijde na to osm tisíc lidí a je to prestižní záležitost. Náš nejúspěšnější rok byl 2016, kdy jsme spolupracovali s Pavlem Ivančicem, který vede katedru užitého umění na UMPRUM. Představili jsme studenty z jeho ateliéru, ale i z ateliéru Evy Eislerové a Liběny Rochové. Byla tam Sofya Samareva, Markéta Kratochvílová, Filip Jakab, Tereza Rosalie Kladošová a Monika Krobová. Vůbec poprvé se nám podařilo získat Hlavní cenu. V té porotě jsou opravdu špičky svého oboru z celého světa, takže viděly leccos. To nám dodalo sebevědomí. Letos získala zvláštní uznání poroty Kateřina Plamitzerová.

Oblékáte se na akce do české módy?

Určitě, osobně nosím moc ráda La Formelu, Mirku Talavaškovou, Jakuba Polanku, Terezu Kladošovou, Kláru Nademlýnskou, šperky od Zorya: jsem jejich chodící výkladní skříní v Londýně.

Co připravujete v nejbližší době?

Máme teď dva projekty, které mne obzvlášť těší. Jedním je příprava takzvané Bouda Gallery. Chceme v takovém malém domečku, bývalém knihkupectví kousek od české ambasády v Londýně, vybudovat galerii a prostor pro setkávání mezinárodní londýnské komunity. Sháníme ještě různá povolení a finance, ale pevně věřím, že se nám prostor povede v roce 2018 otevřít.

Další akcí je Czech Showcase, přehlídka současného českého tance a pohybového divadla v Edinburghu, kde se v srpnu představí pět českých souborů - 420 People, Dot 504, La Putyka, Lenka Vágnerová Company a Spitfire. Ve Skotsku se nám moc dobře spolupracuje s místními partnery, na podzim tam také zahájíme dvě fotografické výstavy a světelné instalace pro festival Sonica.