Maminka, manželka, učitelka na gymnáziu, návrhářka kabelek a organizérů, také trochu spisovatelka, to všechno a ještě mnohem víc je Mirka Belhová alias Rosa Mitnik. 

Řekněte mi pro začátek něco o sobě

Jsem z Havířova a vystudovala jsem pedagogickou fakultu v Praze, učitelství pro střední školu: v kombinaci dějepis a společenské vědy. Pět let jsem učila na klasickém gymnáziu. Pak jsem odešla na mateřskou a koupila si šicí stroj.

Z ničeho nic, aniž byste někdy předtím šila? Jak vás to napadlo?

Seděla jsem s kamarádkou na kafi a ona mi říkala, že si po roce a půl na mateřské z nudy otevře obchod se zdravými potravinami. Zezelenala jsem závistí a říkala jsem si: a co budu dělat já? Zvažovala jsem dvě věci: buď že se naučím řídit auto, nebo si koupím stroj. A ten jsem si půjčila na podzim od mamky, na Vánoce už mi Ježíšek přinesl můj vlastní a někdy v březnu dalšího roku jsem ušila svou první kabelku. A pak se stalo něco neskutečného - jedna paní mi na blog napsala, že chce ode mě ušít úplně stejnou.

Být doma s miminkem vám přišlo málo?

S jedním dítětem jsem měla ten čas.

Dneska už máte děti dvě. Jak se teď ten čas kloubí dohromady? 

Dneska si občas připadám jako ve francouzské komedii. Kluci stojí v klidu vedle sebe a pak najednou jeden do druhého šťouchne a polije právě toho zrovna převlečeného na ven. Nebo sedmkrát řeknu: Neházejte ten balón a oni ho poosmé hodí a vypadne z pavlače... Kdežto večer, když jdou děti spát a já šít, tak stroj šije přesně, jak já chci, a vznikne něco, co nezmizí. Já se na to večerní šití opravdu hodně těším.

Jaký máte denní režim?

Ráno jde muž do práce, Kuba do školky, my jsme s Mikulášem spolu, odpoledne máme s Kubou všichni kroužky, na večeři přijde taťka, po večeři jdou kluci spát.

S taťkou?

S tatínkem. A já šiju. Ale už nešiju každý den. Jednak je to vyčerpávající, a pak, naše rodina by nefungovala.

Kdy vznikl váš blog? Před nebo po šicím stroji?

Blog vznikl už dříve na mateřské. Vznikl asi proto, že mi chybělo publikum. Když učím, tak jsem v kontaktu se studenty, je tam zpětná vazba, což doma nebylo, když jsem byla sama s malým miminkem. Ale vždycky jsem se psaní bála, protože si víc věřím v mluveném projevu. Časem se to však překlopilo. A dneska, když píšu text na blog, už ho mám v hlavě dávno hotový, jen si hledám chvilku, kdy ho do počítače nabuším. Je to pro mě obrovská relaxace. Samozřejmě často pochybuju o míře mé trapnosti, o potřebě světa tohoto textu, o jeho zbytečnosti, ale samotné psaní mě baví. Akorát, že zatím nepíšu fikci, vždycky jen o tom, co se nám stalo. Ale snad se to líbí. Dlouho můj blog četlo pět lidí denně a teď mám návštěvnost šedesát tisíc čtenářů měsíčně.

Takže šijete a píšete v noci?

Ne, píšu přes den, když Mikeš usne: udělám si kávu, zapnu počítač a pak si to ještě egoisticky pročítám, jak jsem to zase pěkně napsala.

Na blog si dáváte deníkové záznamy vaší rodiny, tipy na výstavy s dětmi, na obchody, kavárny. Vkládáte tam ale také fotky svých výtvorů. Co čtenáře nejvíc zajímá?

Dnes už asi všechno. Ze začátku jsem se s lidmi i dost radila, když jsem neuměla ušít základní věci. Všichni mi psali: ”To si musíš změřit, předkreslit, našpendlit ...“ Co se týká blogu, hádám, že mé čtenáře láká kombinace otevření soukromí, vtipné upřímnosti a veselého života.

Kde se vzal váš umělecký pseudonym Rosa Mitnik?

Jde o literární postavu z knížky Pan Kaplan má stále třídu rád. Mitnik je velká šprtka, a to je moje rodinná přezdívka, kterou mi vymyslela sestra s mým mužem dohromady. Říkají mi Mitnik a je to nesklonné.

V čem všem je ve vás šprt?

Snad v tom, že jsem vždycky měla samé jedničky, červený diplom a na vysoké získala cenu děkana. Ale dneska už mám jen úhledně napsaný seznam nákupu do konzumu.

Slyšíte víc na Mirku nebo na Rosu?

No, tak na obě. Lidé mi říkají Rosa, když mě oslovují přes blog. Ale rozhodně se tak nepředstavuju.

Jak tedy vypadá vaše podnikání dnes?

Šiju na zakázku - na přání, zatím nemám kapacity na to, abych šila na sklad.

A s jakými materiály pracujete?

Jsou to koženky a látky. Všechno skladuju v naší ložnici. Při velkých objemech je menší spotřeba materiálu a samozřejmě lepší cena, ale už by to vážně chtělo ateliér. Kombinovat látky, dávat dohromady to, jak bude kabelka nakonec vypadat, je pro mě stále velká vášeň.

Co nebo kdo vám pomáhá zvládnout rodinu, práci, domácnost?

Snažím se být systematik.S dětmi čas chybí a rezervy už nejsou. Co neudělám dneska, nemůžu odložit na zítřek. A to je někdy opravdu náročné na disciplínu.

Jak vnímá současnou Mirku manžel? Jak dlouho se vy dva vlastně znáte?

Jsme spolu šestnáct let a známe se ještě z dob gymplu. Osm let jsme spolu chodili, než jsme se vzali. Pak jsme byli ještě tři roky bez dětí, takže jsme měli na náš vztah a péči o sebe hodně času. Teď je to zase jiná fáze. S chlapečky. Obecně si myslím, že moje pracovní aktivity jsou pro naši rodinu zatěžující. Kdybych kabelky nešila, měla bych určitě více času a energie. Vztah manžela k mé práci se ale vyvíjí. Vidí, že jsem si našla “druhou kariéru”, která mě naplňuje. Já se díky kabelkám, nákupu látek a svému psaní setkávám s lidmi, se kterými souzním. Manžel mi říká, že mi to i v některých momentech závidí. Ale na druhou stranu mě neskutečně podporuje v tom, aby mé podnikání bylo smysluplné, nejen koníček za cenu nákladů. Snaží se mě vést k dobrému business plánu. A díky jeho profesi mám od něj i výborné právní zázemí. Ale jestli někdo v naší rodině strádá, tak je to právě on. Děti se nedají ošidit: když něco chtějí, nedopíšu ani e-mail. Nepočkají, to manžel ano. Ale zase my dva se k tomu snažíme přistupovat racionálně: jsme spolu o víkendu nebo jedeme někam sami, abychom si to vynahradili. A pak, on taky vždycky hodně pracoval a já čekala na něj. Prostě manželé.

Jak sama sebe vnímáte teď vy?

Aktuálně se velmi těším na naši knížku. Na její křest, na prodej. Těším se na to, jestli z toho bude ještě další projekt, protože popravdě - psaní je tišší záliba než šití na stroji. A s kabelkami to zvažuju. Protože když jsem učila ve škole, tak jsem nikdy nezpochybňovala smysl mé práce. Věděla jsem, že je důležité někomu vyprávět den po dni druhou světovou válku, nicméně jsem byla trochu nespokojená s tím, že ze strany zaměstnavatele nikdo neocení kvalitu nebo nasazení, s jakým to dělám. Na druhou stranu teď přicházím na to, jak náročné je být podnikatel. Chcete prodat, a tak se hodně setkáváte, s každým si povídáte, chcete zaujmout... Já nikdy předtím nikoho nemusela přemlouvat, aby přišel na mou hodinu dějepisu.

Kniha To je moje vznikla jak a o čem je?

Jde o interaktivní deník, který vedou rodiče dětem od narození do konce první třídy. Mou pamětní knížku mi od roku osmdesát jedna psala maminka, velmi pečlivě a propisotem. Do socialistické brožurky třeba nakreslila otevřenou pusu a do ní číslovala zuby tak, jak mi opravdu rostly. Psala, kolik jsem vážila a podobně. A tu knížku, když jsem poprvé otěhotněla, mi věnovala. Když se pak narodily naše děti, tak jsem jim psala první rok deník. V papírnictví jsem koupila jednoduchý diář, kde jsem jim zaznamenala dvě tři věty denně a k tomu vlepovala různé věci, které k danému dni patřily. Měla jsem to i na blogu a reakce od lidí byly moc hezké. Pak za mnou přišla Hračkotéka (sociální firma, která nabízí tvořivé a designové hračky a knihy pro děti všech kategorií, pozn. red.), že pro mě mají literární nabídku, ale já jim řekla o svém nápadu s deníkem pro děti, na což oni reagovali velmi pozitivně. Oslovila jsem proto výtvarnici Janu Nachlingerovou, se kterou už jsem předtím pracovala na svém logu, textilních štítcích a na svých blogových stránkách, jestli by tu knihu ilustrovala, a ta taky rychle souhlasila. Přála jsem si hravý čtvercový formát knihy a ve spolupráci s Hračkotékou navíc vznikla taková forma knižní publikace, kterou mohou kompletovat lidé se zdravotním postižením. Součástí knížky je i originální japonská waši páska, aby si rodiče do knihy mohli vlepovat právě věci, které pro ně měly hluboký vzpomínkový význam.

Zdá se, že jste se strefila do díry na trhu.

To nevím. Snad. To,co nabízejí dosud knihkupectví, jsou buď knížky s fotografiemi jiných dětí, což nevím, jestli úplně každé mamince konvenuje, psát o svém dítěti, když je na stránce černoušek v okvětním listu. Byť rozkošný. Navíc jsou to knížky nešťastně tištěny na křídový papír, na který nemá člověk tendenci sám psát. A pak určitě jsou tady ilustrované, které ale zase nelahodily mému výtvarnému názoru. Myslím si, že naše knížka je český originál. Ilustrace jsou jemné, hravé, ale ta knížka není naivní. Protože výtvarnice Jana má dvě malé děti, a to už vám život naivitu nedovolí. A navíc na té knížce je úplně vidět kouzelný mix toho, že ji Jou Jou ilustrovala chvíli těhotná, částečně s jedním dítětem, částečně se dvěma holčičkami. Je tam ta mateřské zkušenost a něha, ale není to přesladké nebo otravné.

Jak vznikl název To je moje?

Chtěla jsem něco zvukomalebného, dětského, jasného.

Rozhodně nezahálíte. Jaké máte další plány?

Chtěla bych rozjet vlastní e-shop. A mít svou kolekci kabelek - aby kabelka ladila s organizérem a organizér s kosmetickou taštičkou...

Co vás nejvíc pohlcuje z činností, kterým se věnujete?

Rozhodně psaní. To je teď můj veliký sen. Začala jsem psát pozdě, vlastně až s narozením syna, ale chtěla bych zkusit napsat skutečný román, nechci být druhá Halina.

Sečteno a podtrženo se dá říct, že až díky vlastním dětem jste teď tam, kde jste?

To určitě. Děti, hlavně první porod, mi dal obrovskou životní sebedůvěru, že ted už můžu cokoliv. V sobě jsem si splnila, že jsem měla mít děti a přišel klid a nová odhodlání. Navíc rodím zásadně čtyřkilová děcka a po operaci páteře nemůžu mít ani epidurál, ale i to jsem dala. A tak si teď říkám, že už můžu zvládnout skoro všecko.