Eliška Hašková Coolidge dodnes chodí třikrát týdně na aerobik. V životě podle ní ovlivníme devadesát procent věcí.

Slušelo by jí to i v šatech z pytloviny. Do lobby hotelu Intercontinental ale přišla Eliška Hašková Coolidge ve střídmém kostýmku v barvě námořnické modři, který doplňoval vkusný zlatý náhrdelník.

Šestasedmdesátiletá bývalá asistentka pěti amerických prezidentů je příkladem toho, že velikost grácie nesouvisí s věkem. Ostatně, šarmantní paní Eliška nikdy neodešla do důchodu, vyučuje etiketu a etiku, pendluje mezi Prahou, Washingtonem D.C. a Houstonem, kde žije její dcera Alexandra, a Palm Beach, kde přebývá její partner. V jejím náročném programu se nakonec podařilo najít místo na rozhovor o tom, jak zůstat svěží i v seniorském věku. Pro paní Elišku je to například nutnost si každé ráno vymačkat čerstvý pomerančový džus.

Co doporučujete ženám, které jsou na vrcholu kariéry, a přemýšlí, jak si zařídit život dál?

Najít si náplň, která je povzbudí a potěší. V první části života hledáme většinou úspěch, v té druhé hledáme mnohem více smysl života. Když na ten smysl přijdeme, dá nám sílu něco po těch pětapadesátých narozeninách udělat. Každá starší žena může udělat ještě hodně - třeba se starat o vnoučata. Moje dcera má nyní ročního syna, ráda bych byla babičkou na hlídání, ale bohužel žiji většinu roku v Česku.

Hlavní je se nelitovat, s čímž se bohužel u řady starších žen v tuzemsku setkávám. Ženy si stěžují, že nemohly v mládí studovat nebo neměly zázemí, ale podle mého názoru nejde o to, co jste od života dostali. Jsem přesvědčená, že jen deset procent našeho života je dáno, zbytek můžeme ovlivnit. Svobodu vidím v tom něco se svým životem udělat. Ale nesmíme být negativní. Protože negativnost se pak projeví i na vzhledu a v chování. A to je špatně. Důležité je najít něco, co milujete dělat, a co vás zapálí. A pak to dělat. Neexistuje nic, co bychom nedokázali, když si to přeje hlava. O tom jsem přesvědčena. Znalosti nejsou zdaleka tak důležité jako vůle se prosadit. Když něco chceme a jsme ochotní tomu něco obětovat, tak se nám to podaří.

Co vám pomáhá zůstat fit?

Vždy jsem ráda cvičila. Stále chodím třikrát týdně cvičit aerobik nebo bossu. Pravidelného osobního trenéra ale považuji za přílišný přepych, vždy chodím na skupinové setkání. Nejdůležitější je každopádně cvičit alespoň od středního věku, abyste tělo navykli na pohyb a ve stáří se příliš nebránilo. Mě naučil sportovat můj tatínek, který ve mně pěstoval sebekázeň.

Příběhy z magazínu Restart - v kůži ženy

Přečtěte si více zajímavých příběhů v magazínu Hospodářských novin Restart. Nové číslo V kůži ženy si můžete objednat zde: ihned.cz/restart

Jaké máte denní rituály?

Nerada vstávám moc brzy. Což znamená, že vstávám nejpozději kolem půl osmé a kolem desáté začínám pracovat. Nerada ztrácím čas. Mou ranní nezbytností je vymačkaný pomerančový džus, který si každé ráno dělám. Velmi důležité je pro mne napsat si večer všechno, co chci následující den udělat. Když si to nenapíšete, nikdy to neuděláte. Před spaním si také chystám oblečení, které si vezmu druhý den na sebe. Totéž jsem naučila i dceru Alexandru, abychom ráno nebyly obě ve stresu a nepřišly pozdě do školy a kanceláře.

Zmínila jste oblečení. V čem by Češky mohly své oblékání vylepšit?

Časy se změnily a starší ženy dnes nosí i barvy a věci, které nebylo předtím zvykem nosit. Je to dobře, pokud to k té ženě ladí. Je ale potřeba se umět na sebe kriticky podívat a zhodnotit, jak v tom oblečení budeme vypadat.

Styl přitom podle mého názoru není otázkou peněz. Můžete mít úplně jednoduché a střídmé šaty a přitom vypadat úžasně. Je také nutné umět si takzvaně "obléknout" autoritu, což v Česku mnoho žen nechápe. Příkladem někoho, kdo to dokáže, je třeba majitelka společnosti Renomia Jiřina Nepalová. Ta je velmi úspěšná v byznysu a přitom umí vypadat elegantně a zároveň autoritativně. Určitě jí to pomáhalo v době, kdy se nahoru teprve probojovávala.

Co se týče konkrétních typů oblečení - autoritu můžete podpořit elegantním černým kostýmkem, ale určitě ne květovanými šaty. Moje česká babička mi říkala, že by se ženy měly na sebe podívat nejen zepředu, ale i zezadu. A vnímat, že co sluší někomu jinému, nemusí slušet zrovna mně. Je nutné se obléci tak, jací jsme a jak vypadáme. A vždy působit upraveně.

Jak působit dobře na lidi kolem sebe?

Ty roky, co jsme byli od světa odtrhnuti, způsobily, že si často neuvědomujeme, jak důležitý je vzhled a jaký vzkaz jím posíláme protějšku, se kterým jednáme. Nejde ale jen o to, jak vypadáme, ale i jak se vyjadřujeme neverbálně.

Potěšilo mě, když mi jedna mladá absolventka mého kurzu nedávno psala z Austrálie, kde se ucházela o místo v bance. Z pohovoru měla pocit, že neuspěla, ale po týdnu jí zavolali, že výběrové řízení vyhrála. Zaujalo je prý to, že uměla držet správně vidličku a nůž. Řekli jí, že když umí toto, tak bude jistě umět i jiné věci.

Velké firmy v New Yorku vás obvykle nepřijmou jen na základě přijímacího pohovoru v kanceláři. Budoucí šéfové vás vezmou na oběd či večeři, aby viděli, jaké máte společenské způsoby a jak dokážete jednat s klientem. To jsou věci, které hrají obrovskou roli v tom, jestli jste úspěšní či nikoliv. Občas přitom rozhodují detaily.

Je třeba mít pozorovací talent a umět odpozorovat maličkosti. U správných lidí ovšem. Je třeba si všímat, jak se chovají úspěšní lidé, případně si o nich číst.

Jako příklad mohu uvést třeba současnou šéfku Mezinárodního měnového fondu (MMF) Christine Lagardeovou, která působí velmi profesionálně. Někdy mi připadá, že lidé na vesnici se umí chovat lépe než ve městech. Když jsou pozvaní na vesnickou svatbu, tak si vyleští boty a vezmou si vyžehlenou košili. Ve velkoměstě vidíte, že spousta lidí na tyto věci nedbá a ještě vás arogantně obviní z elitářství. Přitom to jsou zámožní lidé, kteří si mohou dovolit se o svůj vzhled starat a dobře se prezentovat.

Foto: Tomáš Nosil

Vytříbené chování se mimo jiné pozná na maličkostech. Co Češi nedělají a mohli by?

Málokdy někomu děkujeme. To mi vadí. Někdo nás pozve na večeři nebo nám přinese dárek. Nikdo ten další den nenapíše poděkování. Přitom poděkování by pomohlo vylepšit náladu ve společnosti.

Myslím si také, že se navzájem málo chválíme. Když chcete někomu něco vyčíst, lze to udělat i pozitivně - chválou. Například u dětí to platí vždy. V Česku hrozně málo chválíme děti. Když rodiče chválí a ukazují dítěti, že jsou na něj hrdí, může to hodně pomoci. Třeba když poděkoval nebo někoho pozdravil. Tím se mu vštípí do hlavy, že tyto věci jsou dobré a že se tak má chovat celý život. Nemusíte přitom chválit jen vlastní dítě, ale chválit před dětmi i dobré příklady chování, které vidíte na ulici nebo v autobuse.

Další postoj, který považuji za nesmírně důležitý, je respekt ke druhým lidem. Přijde mi, že jsme podlehli politické korektnosti na úkor respektu. Politickou korektnost vám nařizují úředníci, respekt pochází ze srdce. Říkám dětem, že Maruška nemusí mít Petříčka ráda, ale musí ho respektovat.

Občas se věci nedaří. Jaká je podle vás nejlepší strategie na to, vyrovnat se s neúspěchem?

Každý neúspěch je cestou k úspěchu. Nedávno mi Eva Čejková dělala moderátorku na křtu mé knihy. Loni v prosinci jsem vydala doplněné vydání knihy Pět amerických prezidentů, česká babička a já, kde popisuji své názory a životní osudy. Můj vztah s Evou přitom začal z neúspěchu, protože mi dělala tiskovou mluvčí, když jsem neúspěšně kandidovala do Senátu. Neúspěch je vždy alespoň z části naší chybou. Je potřeba se kriticky podívat do sebe, co by šlo příště udělat lépe. Ohlížet se za neúspěchem a být přitom zdrcený to je ztráta času. Už to nelze ovlivnit.

Co vám v životě pomáhá?

Pomáhá mi víra v Boha. Díky ní se naučíme odpouštět, což ale neznamená zapomínat. Znamená to, že se zbavíme smutné tíhy minulosti. Což je důležité. Protože to, co bylo, už nikdy nezměníme. Dnešní den je jediný, který změnit můžeme.