Jaké klíčové momenty, které v knize zmiňujete, jsou pro vás osobně důležité?

Z těch vážných momentů bych zmínila 11. září 2001 nebo povodně v roce 2002. Teroristické útoky v New Yorku byly přelomovou událostí, která ovlivnila současnou éru s ohledem na bezpečnost. Co se týče volnočasových nebo popkulturních momentů, je to pro mě třeba nástup SuperStar, jejíž první řadu sledovali všichni napříč generacemi. Také vysílání VyVolených, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé šlo o první opravdovou reality show vysílanou v Česku a za druhé mě baví kontext její popularity. Televize Prima totiž tehdy soutěžila s Big Brotherem Novy o to, kdo získá víc diváků. I když obě stanice oznámily podobné datum začátku vysílání, Prima pak nečekaně nasadila VyVolené dříve. Tím Novu předběhla a získala diváky. A jako další milník bych zmínila nástup vysokorychlostního internetu, se kterým začala nová éra životního stylu.

Vnímáte tyto pořady také jako milník v tématech, která přinesly?

U Vyvolených mě určitě napadá Vladko jako gay. Do té doby nebyl na českých obrazovkách soutěžní pořad určený širokému publiku, který by takto ukazoval homosexuály. To bylo pro obyčejného českého diváka něco nového. Pravda ale je, že vybrali zrovna docela afektovaného člověka, což mohlo u široké veřejnosti vyvolávat mylné asociace.

A možná to není odpověď na vaši otázku, ale přijde mi šílené, že když se Šárka Vaňková účastnila SuperStar, bylo jí teprve 16 let. Tehdy mi připadala jako dospělá a já si oproti ní připadala jako dítě. Dnes ale vidím, že byla jen o dva roky starší a je mi z toho trochu úzko. V knize jsou vzpomínky různých lidí a Šárka se v nich právě vrací k tomu, jak ji rodiče vozili z Prahy do rodného města, aby aspoň v pondělí šla do školy. Myslím, že to muselo být pro ni strašně těžké.

Fandila jste Šárce, nebo Anetě Langerové?

Já jsem fandila zejména Juliánovi Záhorovskému a Martině Balogové. Pamatuji si, že když zpívala ústřední píseň z Titanicu, Osvaldová jí řekla, že to bylo trochu lepší než originál - a ten je geniální. Těm dvěma jsem posílala esemesky.

Při sledování Snowboarďáků mi bylo trapně

Který film z té doby vnímáte nějakým způsobem jako určující?

Třeba Snowboarďáky. Tím neříkám, že je miluju, ve scénáři jsou kiksy, ale byla to první česká komedie pro teenagery s teenagery v hlavních rolích.

Ve Snowboarďácích se otevřeně řeší sexualita a první sex. Byl film unikátní i kvůli tomu?

Ano, na rozdíl od Sněženek a machrů, kde se holky a kluci jen balí, tady se o sexu mluví od první chvíle. To bylo poměrně výjimečné. Já si například pamatuji, jak jsem Snowboarďáky sledovala s rodinou a bylo mi kvůli tomu trapně.

Když jste hledala klíčové momenty milénia do knihy, narazila jste na nějaký, kde se už objevuje feminismus?

Z hlediska feminismu a sexismu ještě hodně dojížděly devadesátky. Například v té době vznikla Česká Miss, konkurence tehdejší Miss Česká republika, a shodou okolností ji moderoval tehdy právě 16letý Vojta Kotek. Pamatuji si, že v nějaké souvislosti řekl slovo "hovno" a hodně se řešilo, že 16letý kluk tohle slovo vyslovil v živém televizním vysílání.

Johana Fundová (1989)

• Autorka knih Vinohrady, Milénium! Devadesátky! a románu Hezký, ale narovnej se!. 
• Zakladatelka populární facebookové a instagramové stránky Pure devadesátky & milénium.
• Profesně se věnuje online marketingu, sociálním sítím a webovému obsahu.
• Pochází z Prahy a žije na Vinohradech.

Kvůli Harrymu Potterovi jsem šla za školu

V roce 2000 také začaly v Česku vycházet příběhy Harryho Pottera…

Ano, všechno kolem Harryho Pottera je pro období milénia klíčové. Jak knihy, tak filmy. Myslím, že tohle je zcela mileniální věc, která ovlivnila celou generaci. Já jsem se díky němu například naučila soustředit se na čtení a těšit se, že vyjde nová kniha. Když vyšel čtvrtý díl, šla jsem dokonce za školu, jak jsem se těšila, že si přečtu nový příběh. Zalezla jsem si na Václavák do KFC, protože jsem věděla, že mě tam nikdo nepotká. A myslím, že podobně to má velké množství lidí.

Ve své knize uvádíte také vzpomínky různých lidí, kteří se nějakým způsobem k přelomu tisíciletí vážou. Jaká se vás speciálně dotkla? 

Opravdu smutno mi bylo při čtení vzpomínky ředitele pražské zoo Petra Fejka, který vzpomíná na povodně. Píše, že i když jim povodeň dala možnost celou zoo rekonstruovat a udělat z ní top zahradu na světě, nikdy by to nechtěl zažít znovu.

Před třemi lety jste vydala Devadesátky!, pak knihu Hezký, ale narovnej se!. Obě dvě byly prodejně úspěšné. Teď vám vychází třetí. Jak psaní knih kombinujete s prací?

Pravda je, že v Česku psaní knih moc výdělečné není. Vždyť jen distributor si bere často i polovinu výdělku, další část nakladatel a autorovi jde opravdu jen malé množství procent. Když jsem psala druhou knihu, pracovala jsem ještě na plný úvazek, ale už jsem si uvědomovala, že takhle to dál nepůjde. Věnuji se marketingu svých knih, komunikuju se svými fanoušky na sociálních sítích, s nakladatelem hodně řeším grafiku knih a další záležitosti, a to s prací na plný úvazek zkrátka dlouhodobě skloubit nejde. Pro své fanoušky už potřetí připravuji merch s kultovními hláškami z devadesátých let, který si dělám od A do Z sama, a to také zabírá hodně času.

Moje generace není líná

Bylo pro vás těžké přejít na poloviční úvazek? Věnovat polovinu svého pracovního času projektu, jehož úspěch možná není jistý?

Ano, protože u knih člověk nikdy neví, jestli si něco vydělá. Nejraději bych se psaní knih věnovala na plný úvazek, ale musím mít nějakou jistotu. Problém ale především je, že v Česku nám poloviční úvazky moc nejdou. Když jsem si chtěla pracovní dobu zkrátit, musela jsem změnit práci, protože tam, kde jsem byla, to nešlo. A už jsem se setkala s tím, že vám někde prezentují práci jako zkrácený úvazek, ale nakonec to tak vůbec není. To mě opravdu hodně štve, přijde mi to jako léčka. Mám různé vysněné joby nebo firmy, ve kterých bych chtěla pracovat, ale ve většině z nich částečné úvazky bohužel nenabízejí. A to i přesto, že jde o mediální a marketingová odvětví. Na žebříčku věcí, které mě aktuálně štvou, je nedostatečná nabídka zkrácených úvazků na jednom z prvních míst. 

Je vám 33 let, je tohle "problém" naší generace, která si chce práci přizpůsobit tak, jak jí vyhovuje?

Nemám ráda škatulky mileniálové, generace Z, generace Y… Myslím, že vždy záleží na prostředí, ve kterém daný člověk vyrostl. Všimla jsem si, že o mojí generaci se občas říká, že je líná. Na to jsem opravdu alergická. A to jen proto, že si chceme práci přizpůsobit tak, jak vyhovuje nám - třeba právě tou kombinací několika částečných úvazků, které ovšem dohromady dávají mnohdy víc než plný úvazek. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří hodně pracují a do toho lepí své projekty. Ale dlouhodobě zvládat své projekty po nocích a o víkendech se opravdu nedá. Někdo mi například říkal, že ve Švédsku je už zcela standardní, že lidi mají dvě, tři různé práce a dělí si to. To se mi líbí. 

Je to tak, že do svých knih více investujete, než získáváte?

Kdybych si sečetla čas investovaný do knih na kalkulačce, tak bych si musela říct, že to nemá cenu. Ale mě to baví. Od dětství jsem měla ráda televizi a časopisy, měla jsem webové stránky o seriálech a těšila jsem se, jak se to bude lidem líbit a co mi budou psát do knihy návštěv. O dvacet let později dělám něco, co mě bavilo i tehdy. Mám z toho obrovskou vnitřní radost.

Bohužel mám pocit, že se v Česku ke knihám nepřistupuje jako k produktu, který by měl vydělávat. Někdo nerad slyší, že by si knihami mohl autor vydělávat. Někteří lidé mi v komentářích sem tam dokonce píší, ať jdu raději pracovat a nevěnuji se takovým kravinám, jako je psaní knih.

Ovlivňují vás takové reakce?

Mrzí mě to. Copak psaní knih není opravdová práce? Někteří lidé si bohužel neuvědomují, kolik času tvorba knihy zabere. Navíc moje Devadesátky! a Milénium! rozhodně nejsou jen o psaní. Odevzdáním textu to pro mě neskončilo, naopak začalo. Sháním fotky, získávám k nim práva, scanuji dobové materiály z časopisů a tehdejších reklam, komunikuji s různými osobnostmi, které mi do knihy psaly své osobní vzpomínky, edituji jejich texty. To je kupa práce. Nechci tvořit obyčejné a nudné knihy. Mým cílem je vytvářet knihy, které budou bavit i ty, kteří si jinak knihy moc nekupují. Konkrétně u Devadesátek! a Milénia! jsem chtěla vytvořit doslova stroj času.

Neřekl vám někdy někdo, že nemáte co psát o 90. letech, když jste tehdy ještě nebyla dospělá?

Ano, přišlo mi pár reakcí, že jsem zkrátka moc mladá na to, abych psala knihy o minulosti. Některé tyto zprávy byly psané stylem, jako by nebyly určené třicátnici, ale mladičké studentce nebo zkrátka nedospělému člověku. Já si ale ve svých 33 letech nedospěle nepřipadám. Někdy si kladu otázku - kdybych měla třeba už tři děti, jako občas moji vrstevníci mají, nebrali by mě pak jako více dospělou? Musí mít člověk rodinu, aby ho lidé začali brát jako dospělého a "hotového" člověka? Každopádně takových komentářů bylo pár, chodí mi zejména spousta chvály a dlouhých zpráv od čtenářů o tom, jak jim moje knihy udělaly radost a že si Devadesátky! prohlíží celá rodina. U těchto zpráv si vždycky uvědomím, že to má smysl. Že jsem se zkrátka vydala správnou cestou.

Mohlo by vás zajímat: Zlaté Devadesátky? Ledvinka za pasem, seriál Dallas a účes na Jágra, je to nostalgie, říká Fundová (31. 10. 2019)

Porevoluční doba byla unikátní, děly se věci, které by jinak nebyly možné. Do McDonald's se chodilo jako na ples, nejlepší dárek byly kapsáče | Video: DVTV, Daniela Drtinová